Poslední roky přinesly demokraciím západního typu nejednu výzvu. Prominentní postavení mezi těmito výzvami však mělo symbolické vyvrcholení tažení Kremlu proti svobodnému světu v podobě invaze na Ukrajinu. Putinova agrese snad už provždy v hlavách západních liberálů pohřbila představy, že by se s tímto totalitním režimem dalo spolupracovat. Ruská rétorika, předvedená zejména v Putinově projevu vpředvečer invaze na Ukrajinu v lecčems připomíná agrumentaci a propagandu Třetí říše. Nové je jen jejich velmi zdařilé převedení do dnešního digitálního světa. Ruský prezident přitom pravděpodobně věřil, že mu Západ za dodávky levného plynu a zažehnání nebezpečí války ustoupí.
V rámci bilancování uplynulého roku si v reakci na evidentní nepřipravenost našich západních partnerů nemohu nevzpomenout na svůj Erasmus ve Francii, kde jsem tyto, převážně německé levicové liberály, naprosto marně přesvědčoval, že dohoda s agresivním násilníkem je prostě nemožná. Vždy jsem byl jen odbyt jako méně zralý kolega ze země, která měla s Ruskem špatnou zkušenost, a tak přece nemůžu mít na situaci realistický náhled. V krajních situacích jsem se dokonce dozvěděl, že za agresivní chování Kremlu může náš vstup do NATO a zbytečná provokace, které jsme se společně s USA měli dopustit i přes sliby, které byly Rusku údajně dány. Mé argumenty, že tuto údajnou dohodu popřel samotný Gorbačov, tehdy překvapivě vůbec nebyly brány v potaz.
Těžko vysvětlitelné prokremelské poblouznění, vykládané jako snaha o nestrannost, muselo být v únoru minulého roku pro německé levicové liberály snad už jen minulostí, se kterou se budou asi jen těžko vyrovnávat. Infantilním snem, kterého se i po konfrontaci s jasnými a nezpochybnitelnými fakty nechtěli vzdát, byla představa, že když agresorovi ve všem ustoupíme a budeme od něj kupovat ropu a plyn, nás nechá být. Tato mimořádně naivní představa v situaci, kdy Ruská federace na Ukrajině programově vyvražďuje jednu vesnici za druhou a ve svých propagandistických videích toto záměrné vraždění civilistů dokonce oslavuje, není pro kohokoliv, kdo chce být slušným člověkem s morálními zásadami, již nadále udržitelná.
Víra v Rusko, které nikdy neexistovalo
Tragický omyl se v hlavách německých liberálů zrodil, protože měli tu smůlu, že vyrůstali v zemi dlouhodobě praktikující zcela mylnou Ostpolitik. Její proponenti bohužel chtěli za jakoukoliv cenu věřit v Rusko v podobě, v jaké nikdy neexistovalo. Nakonec však byli nuceni zažívat opakovaně mimořádné zklamání z toho, že to pravda prostě a jednoduše není. Aby tomu alespoň trochu věřili, museli praktikovat velmi složitou psychohygienu, v rámci níž přehlíželi existenci koncentračních táborů pro gaye v Čečensku, systematické vyvražďování opozice a v neposlední řadě i mimořádně brutální vojenské operace v Čečně, Gruzii, Sýrii a na Ukrajině.
Opravdu si zastánci Ostpolitik ve stínu těchto snadno dohledatelných faktů mysleli, že je Putin nějaký čestný makléř, s nímž se lze férově domluvit? Přitom snad mohli zapomenout na Čečensko konce devadesátých let, i když se dodnes zabývají hrůzností toho, co jen pár let poté učinil George Bush v Iráku. Mohli rovněž uvěřit poměrně starému a celkem otřepanému triku ruské propagandy, že koncentrační tábory pro gaye jsou dílem zlého čečenského vůdce Kadyrova, který je natolik „utržený ze řetězu“, že s tím starý dobrák Putin vlastně nic dělat nemůže. Je ale vůbec možné, aby nevěděli, že diktátoři údajným selháním aparátčíků na nižších postech omlouvají svá vlastní selhání poměrně často, když nota bene jako Němci byli v rámci výuky dějepisu s cestou Hitlera k moci určitě seznámeni?
Scény z Aleppa ani napadení Ukrajiny už ale slušný člověk jednoduše popřít nemůže, a tak muselo zákonitě přijít naprosto nevyhnutelné vystřízlivění ze snu o Ostpolitik.
Mým jediným vysvětlením tohoto iracionálního jednání je dlouhodobá a záměrná výchova, kterou jim bohužel naordinovali skrytě prokremelští politici s vazbami na ruský byznys. Tato výchova z nich bez jejich vědomí vytvořila nerealisticky uvažující jedince, kteří nevědomě rozbíjejí západní demokracii zevnitř tím, že tolerují v úřadě politiky požadující nevměšování se a mír v situaci, kdy Putin jako novodobý Hitler naprosto bezdůvodně napadnul suverénní Ukrajinu. Dodnes je až pozoruhodné, s jak vytrvalým a manickým zápalem se příznivci appeasementu snažili tuto falešnou iluzi Ruska uměle dotvořit a nakolik se v této snaze uchylovali ke krokům na hranici etiky a demokratických zásad.
Zářným příkladem může být jednání bývalého kancléře Gerharda Schrödera. Moji bývalí němečtí spolužáci tedy nejsou nikým amorálním, stali se jen oběťmi výchovy generace svých rodičů, která z Ostpolitik udělala jakousi absolutně nedotknutelnou ideologii, a oni v ni tak logicky a bezvýhradně věřili, protože ji nasávali již s mateřským mlékem. Doufejme tedy, že uplynulý rok tuto jejich zaslepenou víru v Ostpolitik definitivně ukončil. Pozice, kdy na jednu stranu chci ještě více práv pro LGBTQI+, měřím každý gram oxidu uhličitého, starám se o práva zvířat a zároveň požaduji appeasement s Putinem (který vším výše jmenovaným absolutně pohrdá), je minimálně neudržitelná, pokud nejde rovnou o vítanou munici pro toho, kdo mě chce zesměšnit.
Revize mezinárodního pořádku
Putin již ve svém velmi ostře laděném projevu na bezpečnostní konferenci v Mnichově naprosto jasně deklaroval, že jeho cílem je stávající mezinárodní pořádek zrevidovat. V tomto duchu se nesly a nesou veškeré kroky jeho zahraniční politiky. Duchovní otec této mimořádně zrůdné ideologie, A. G. Dugin, také naprosto jasně hlásá, že jeho cílem je najít uvnitř Západu ty, kteří jsou nespokojeni, jsou například proti Pride a stejnopohlavním sňatkům, a s jejich pomocí liberální demokracii zlikvidovat zevnitř. Vedení asymetrické války Ruská federace dokonce přiznává i ve svých oficiálních dokumentech, podle nichž systematicky a s naprosto jasnou kontinuitou poměrně úspěšně postupuje.
Snaha ustoupit je tak jen strkání hlavy do písku a vědomé vytváření ještě většího problému, jelikož čas v tomto závodě stojí životy desetitisíců Ukrajinců. A to se bavíme jen o konvenčním rozměru hrozby.
Představu nadějného appeasementu dále vyvrací zejména praxe v zemích, které ještě s rezervami k demokraciím řadit můžeme. Jsou členy EU i NATO, a tak si naivně myslí, že je osud Ukrajiny může minout. Proto se v zahraniční politice stále více přimykají k Putinovu světonázoru. Není žádným tajemstvím, že tyto země jsou ve všech parametrech stavu právního státu a v otázkách liberálního způsobu života nejhorší v rámci celé EU, přitom ještě v devadesátých letech šlo o jedny z nejliberálnějších zemí v rámci regionu. Zde mám na mysli především Orbánovo Maďarsko. Vzhledem k faktu, že jsou tyto země v EU a NATO, nezvolil Putin vojenskou invazi, ale invazi kapitálu a dezinformací, a to ještě s horšími důsledky, než by přineslo konvenční napadení. Klasická invaze by sice přinesla oběti na životech, ale kolektivní myšlení by fungovalo podobně zdravě jako na Ukrajině, proběhlo by tedy jednoznačné semknutí se proti jasně definovanému agresorovi.
Ruský kapitál a prokremelští politici, maskovaní falešným národovectvím, jsou pro širší veřejnost bohužel neviditelní, a tak také akceptovatelní, což jim dává možnost zajišťovat své zemi plánovaný, cílený, pomalý a pozvolný úpadek morálky, právního státu a liberálních hodnot. Tím země postupně vracejí do ruské sféry vlivu, a to bez jediného výstřelu. A to je ve finále daleko efektivnější práce, než by mohla ruská armáda vůbec kdy předvést. Orbáne a Fico, bravo! Jste lepší generálové než pragmatik Surovikin, i když ne v uniformě.
Výsledky těchto operací budou, na rozdíl od řádění ruské armády na Ukrajině, dlouhodobé, jelikož jde o postupné zpracovávání lidské mysli s mimořádně závažnými dopady na pojetí reality a zejména pak morálky. A i v případě, že tyto snahy nakonec vůbec nevyjdou, pozdrží v postižených zemích nutnou ekonomickou a společenskou transformaci, čímž dojde k odchodu alespoň jedné generace elit dále na Západ. V důsledku toho tyto země ztratí konkurenceschopnost na několik dekád. Tato ztráta nedostatkových elit dále prohloubí jejich už tak závažné ekonomické zaostávání a přiživí tak znovu převážně prokremelské extremisty. Vytvoří se bludný kruh, z něhož bude velmi složité společnosti dostat.
Uplynulý rok byl v rámci regionu střední Evropy charakteristický šokující rychlostí morálního úpadku části slovenské společnosti, pro níž se stalo novou normou přát si vítězství ruského agresora na Ukrajině. Ani liberální prezidentka, ani euro, dokonce ani bratislavský kosmopolitní život s blízkostí Vídně už nemohou zamaskovat neofašistický karcinom ruské propagandy, zastřený jakousi ochranou tradic, kterému může tamější demokracie reálně podlehnout. Doufejme tedy, že útok střelce na bratislavský bar, kde se scházejí členové LGBTQI+ komunity, byl ojedinělým excesem, nikoliv nově vznikající normou.
Jsou proponenti appeasementu připraveni ve společnosti z morálního hlediska zdevastované podobně jako po zdařilé invazi také žít? Pro odpověď si stačí jen dohledat, kde studují děti prokremelských politiků, a z toho usoudit nakolik tuto obranu tradic před zlým Bruselem a Washingtonem myslí jejich rodiče vážně. NATO totiž členské státy zatím chrání pouze proti invazi klasického střihu, nikoliv proti morálně zkažené společnosti, v níž slušný člověk nemůže existovat a slova jako pravda a láska jsou vysmívané. To jsou totiž záležitosti zcela v kompetenci populace daných členských států, která si může zvolit jen formální členství v tomto elitním klubu, jež v případě černého pasažérství a úmyslných sabotáží rozhodovacího procesu téměř pozbude praktického významu. Bere snad ještě někdo seriózní v EU a NATO již jmenované Maďarsko vůbec vážně?
Kdy a kde spadne nová železná opona?
Nikdo seriózní tedy už jednoduše nemůže pochybovat o tom, že nám v tomto světě vyrůstá nová železná opona a my logicky řešíme, kde a kdy spadne a aby to hlavně nebylo u nás. Takto jednoduché to ovšem v žádném případě nebude. Charakteristika této nové železné opony bude odlišná, nepůjde jen o jasnou čáru na mapě, oddělující svobodný a nesvobodný svět. S výjimkou naprostých absurdit, k nimž řadíme například KLDR, se nebude ani jednat o elektrický ohradník se strážnými věžemi určující, kdo má a kdo nemá právo žít ve svobodném světě. Opona bude utkaná z úplně jiného přediva, ve kterém samozřejmě bude trocha té geografie, sociálních sítí, médií a také politiků, podnikatelů, umělců a expertů připravených svoji morální integritu zcela zpronevěřit.
Zejména důsledky dezinformačních kampaní jasně ukazují, že tato železná opona již dnes vede napříč rodinami a nesmiřitelně rozděluje i bývalé přátele. Dominantní složkou bude naše vědomí, ochota usilovat o morální způsob života a schopnost si vyhledávat kvalitní informace.
Pokud rok války na Ukrajině jednoznačně určil, kdo stojí na straně morálky, tak nastávající dekáda dá této nové železné oponě jasnější kontury a vzhledem k rychlosti digitálního světa stihne rovněž určit vítěze a poražené. Mezi poražené budou patřit zejména státy neochotné efektivně bojovat proti celému naprosto nekontrolovatelnému dezinformačnímu ekosystému, který se postupně stává silnějším než samotné vlády, a umí tak například určit, že napadený stát neproočkuje svou populaci, čímž z pandemie zákonitě vyjde téměř nejhůř na světě. České republice v tomto směru zoufale chybí platný zákon proti dezinformacím a povinná výuka dějin celého dvacátého století na základních a středních školách.
David Soukup vystudoval politologii a bezpečnostní studia na vysoké škole CEVRO Institut, posléze působil v think-tanku Evropské hodnoty a v Centru proti terorismu a hybridním hrozbám. V současnosti působí při stálé komisi pro hybridní hrozby v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Jeho hlavním profesním zájmem jsou dezinformace a hybridní hrozby.
Comments