Svět se v posledních deseti letech zásadně proměnil a s ním i způsob vedení války a prostředky dosahování politických cílů na mezinárodní scéně. Hybridní válka se stala fenoménem, na který demokratické státy nebyly připraveny a jen obtížně hledaly cestu, jak mu čelit. Cílila totiž na jejich vnitřní zranitelnost a nedostatečnou odolnost vůči vnějším nepřátelským vlivům, které začaly jejich politické a společenské klima koordinovaně přetvářet ve svůj prospěch.
Protivníci s autoritářskou formou vlády tak využili slabin demokracie k posílení své vlastní moci jako součásti svých dlouhodobých snah o změnu stávajícího mezinárodního řádu a získání globální nadvlády, na jejichž realizaci vojenskou silou nebyli zatím plně připraveni. Tento asymetrický způsob vedení války, jen za využití nevojenských prostředků, přinesl očekávané plody, které dnes tyto revizionistické mocnosti, zvláště v Evropě, úspěšně sklízí. Pozitivní výsledky této strategie můžeme sledovat i v České republice.
Ruský ráj to na pohled
České země byly pro Rusy po dlouhá desetiletí krajinou zaslíbenou. Relativní vyspělost Československa v rámci komunistického východního bloku je lákala již v dobách Sovětského svazu a tuto oblibu neztratila ani po jeho rozpadu a vytvoření nové politické a mocenské reality ve střední Evropě. Pro novou ruskou elitu se Česká republika stala místem, kam nejen nadále rádi jezdili, ale nově také investovali, nakupovali nemovitosti a prali špinavé peníze. Klidné zázemí uprostřed Evropy jim garantovaly ruské diplomatické a konzulární úřady s rozsáhlou rezidenturou zpravodajských důstojníků řídících z Prahy operace po celém středoevropském prostoru.
Podmínky pro ovlivňování české společnosti tak z hlediska Ruska nemohly být příznivější, čekalo se jen na signál z Kremlu. A ten přišel v dnes již proslulém projevu Vladimira Putina na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, ve kterém ruský prezident odmítl nadále akceptovat výsledky studené války a vyhlásil Západu novou válku. Tím se i Česká republika ocitla ve válečné zóně jako země, která má být opětovně získána pro ruské impérium a stát se pevnou součástí jeho sféry vlivu. První střet pak na sebe nenechal dlouho čekat. Stal se jím záměr USA umístit na českém území jeden z prvků nově budované protiraketové obrany v Evropě, kterou Rusko od počátku vnímalo jako nepřátelský útok prolamující stávající frontovou linii ve snaze ji posunout dále na východ.
Pro protiofenzívu zvolilo ruské vedení osvědčené metody z dob studené války, a to podporu hnutí vystupujících proti budování amerických vojenských zařízení v hostitelských zemích s cílem ovlivnit veřejný diskurz v požadovaném směru. Tento postup se znovu ukázal jako velmi úspěšný, zajistil potřebný odmítavý postoj velké části české společnosti a uvrhl vládni koalici pod enormní tlak. Přestože již podepsané smlouvy byly následně smeteny vývojem událostí, pádem české vlády a přehodnocením plánů ze strany nové americké administrativy, Rusko se utvrdilo ve svých schopnostech manipulovat českým veřejným míněním ve svůj prospěch.
Zeman jako ruský kandidát
Ten největší úspěch měl však teprve přijít. Prosadit svého kandidáta na post prezidenta České republiky se mohlo z počátku jevit jako naprosto nedosažitelný cíl, zavedení přímé volby hlavy státu z něj však udělalo realitu.
Zvolení Miloše Zemana českým prezidentem v roce 2013 je bez nadsázky jednou z nejúspěšnějších ruských vlivových operací v Evropě v posledních deseti letech.
Jejím iniciátorem a garantem se stal Vladimir Jakunin, blízký spolupracovník Vladimira Putina, stojící za vznikem organizace Dialog civilizací, která po léta pořádala pravidelná mezinárodní fóra na řeckém ostrově Rhodos s cílem vytvořit si síť vlivných politických kontaktů v evropských zemích.
Právě na jedné z těchto konferencí byl zahořklý a pomstychtivý bývalý český premiér vytipován jako optimální člověk pro realizaci plánu na prosazení Rusku loajálního politika do nejvyšší české státní funkce. Finanční a poradenská podpora pro jeho volební kampaň, kterou Vladimir Jakunin zajistil, se nakonec ruskému režimu mnohonásobně vyplatila získáním oddaného zastánce a prosazovatele ruských zájmů na české i mezinárodní scéně po dalších téměř deset let.
Tuto neocenitelnou roli začal český prezident sehrávat již velmi záhy. Po vyhrocení vztahů mezi Západem a Ruskem v návaznosti na jeho operaci vůči Ukrajině a anexi Krymu se stal aktivním šiřitelem ruských lží a propagandy, v naprostém rozporu s pohledem a hodnocením většiny představitelů západního společenství. Od úvodního popírání ruské invaze a přítomnosti ruských vojáků na Ukrajině až po následné označování ruské anexe Krymu za hotovou věc a odmítání sankcí vůči Rusku jako nefunkčních a poškozujících vzájemné vztahy, Miloš Zeman plnil ruská očekávání v míře vrchovaté.
Obhájce ruského státního terorismu
Navíc se na něj ruský režim mohl spolehnout i při obhajobě v dalších mezinárodních kauzách, a to těch spojených s činností jeho zpravodajských služeb, konkrétně vojenské rozvědky GRU. Podporou popírání ruské odpovědnosti za útok na bývalého dvojitého agenta Sergeje Skripala ve Velké Británii, stejně tak jako na muniční sklad ve Vrběticích, se z českého prezidenta stal obhájce ruského státního terorismu.
Pro ruské zájmy ale bylo důležité i působení české hlavy státu na domácí scéně. A zdaleka nešlo jen o šíření ruského vidění světa, mnohem významnější byl vliv prezidenta v ekonomické sféře a zejména pak v sektoru energetiky. V této oblasti si Rusko chtělo i nadále udržet výsadní postavení a Miloš Zeman měl být zárukou, že tomu tak i bude. Ani v tomto směru ruský režim nezklamal. Aktivně prosazoval přidělení zakázky na výstavbu nového bloku v jaderné elektrárně Dukovany ruské státní společnosti Rosatom a svým působením na vládu, příslušné ministerstvo i Energetický regulační úřad garantoval také zachování ruského vlivu v oblasti plynárenství a kapalných paliv. V tomto ohledu ostatně souzněl i s řadou podnikatelských skupin, které své zisky vystavěly právě na dodávkách levného zemního plynu a ropy z Ruska. Výsledkem bylo prohloubení české závislosti na ruských energetických surovinách a nedostatečná diverzifikace zdrojů, která dnes ohrožuje energetickou bezpečnost země.
Zlom přinesl až rok 2021 a veřejné odhalení ruského podílu na výbuchu muničního skladu ve Vrběticích. Tento bezprecedentní a šokující čin se již nedal nijak obhájit, přestože se prezident snažil zveřejněné výsledky vyšetřování zpochybnit. Velká vlna odporu, která se vzedmula ve společnosti i na politické scéně, smetla veškeré dosavadní snahy Ruska o ovládnutí českého státu. Radikální snížení počtu personálu ruského velvyslanectví a s ním související rozbití dlouholeté rezidentury ruských zpravodajských služeb vedlo k nastartování očistného procesu, které stvrdilo i schválení zákona vylučujícího účast firem z rizikových zemí z výstavby nových jaderných bloků v zemi.
Čínský skanzen uprostřed Evropy
Zatímco zájem Ruska o Českou republiku vycházel z jeho imperiálních tradic a mocenských ambicí v Evropě, rostoucí vliv Číny na dění v zemi se stal zcela novým a poměrně nečekaným fenoménem. Souvisel nejen se změnami v samotné Číně, reprezentovanými nástupem nového prezidenta Si Ťin-pchinga v roce 2013 a jeho strategií na ovládnutí globálního obchodu, ale také se zájmy části české politické reprezentace a na ní navázaných podnikatelských kruhů, které si od nové čínské politiky slibovaly realizaci enormních zisků. Právě jejich vlastní zištné cíle pak byly důvodem, proč byl čínskému vlivovému pronikání ponechán zcela volný prostor a Česká republika se tak pro Čínu stala nástrojem k podpoře jejích globálních politických cílů.
Klíčovou roli při prosazování vstřícného postoje vůči Číně opět sehrál prezident republiky Miloš Zeman. Tentokrát však v pozadí nestály primárně zájmy cizí mocnosti, ale zájmy jemu stále blízkých přátel z České strany sociálně demokratické, kteří spatřovali v obchodu s Čínou pro sebe i svou stranu velkou příležitost.
Jen díky tomu bylo možné, aby kromě ekonomické dimenze získaly česko-čínské vztahy rovněž významný rozměr politický, který garantovali právě vrcholní představitelé této strany podílející se na vládě v zemi v následujících osmi letech. Na jedné straně jsme tak byli svědky strmého růstu vlivu Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce, vedené bývalým sociálnědemokratickým ministrem obrany Jaroslavem Tvrdíkem, a na druhé jsme pak ohromeně sledovali, jak politická reprezentace státu opakovaně uznává čínské protiprávní nároky na území Tibetu, které komunistická velmoc v minulosti násilně anektovala.
Pročínská servilita na úkor Česka
Servilní deklarace o respektování politiky „jedné Číny“ včetně Tibetu jako její nedělitelné součásti, podepsané nejen ministrem zahraničních věcí, ale především všemi čtyřmi nejvyššími ústavními činiteli země ve společném prohlášení, se staly ukázkou toho, jak hluboko lze klesnout při sledování vlastních partikulárních zájmů na úkor zájmů státu a jeho mezinárodní reputace.
Tento kurz se navíc nezměnil ani po aféře spojené s krachem čínské společnosti CEFC, která měla být vlajkovou lodí čínských investic v České republice a jejíž ředitel Jie Ťien-ming se dokonce stal prezidentovým poradcem. Jeho náhlé zmizení v Číně plně odhalilo podivné pozadí této společnosti a potvrdilo podezření, že se ve skutečnosti jednalo o projekt čínské vojenské rozvědky, jejímž dlouholetým příslušníkem tento muž byl. Zájmy pročínských lobbistických kruhů se pak znovu vynořily a získaly na síle během koronavirové pandemie, v které spatřovaly příležitost pro realizaci nových zisků, tentokrát z obchodu se zdravotnickým materiálem. Preference nákupu čínských ochranných pomůcek na úkor jiných zahraničních nabídek a domácích výrobců, doprovázená dalšími servilními kroky vlády, jasně potvrdila, že čínský vliv v zemi zůstává i nadále silný a že jeho hlavním reprezentantem je sociální demokracie.
POZVÁNÍ NA DEBATU
Velký zájem na obchodu s Čínou však měly i další podnikatelské skupiny, které se byly ochotné za získání přístupu na její trh podílet na aktivním šíření čínského vlivu v České republice, a to nejen v ekonomické sféře, ale prostřednictvím médií také působit na veřejnost a vykreslovat Čínu v pozitivním světle. Díky nim si tak významné postavení na českém telekomunikačním trhu mohla vybudovat čínská společnost Huawei, jejíž technologie jsou v mnoha vyspělých demokratických státech světa považovány za jasné bezpečnostní riziko. Omezit její dominantní pozici a ambice při budování mobilních sítí páté generace v zemi se nakonec podařilo jen díky Národnímu úřadu pro kybernetickou bezpečnost, který oficiálně označil používání technologií této společnosti pro stát za bezpečnostní hrozbu, přestože tím vyvolal silnou nevoli pročínsky orientovaných politiků a byl za tento krok opakovaně kritizován.
Blýská se na lepší časy?
S příchodem roku 2023 svítá České republice nová naděje. S koncem prezidentského mandátu Miloše Zemana se uzavírá desetiletá éra, během níž byl stát vystaven intenzivními hybridnímu působení nepřátelských mocností, kterému díky přímému zapojení vlastních politiků nedokázal efektivně čelit. Významným krokem vpřed byl již výsledek parlamentních voleb v roce 2021, který zásadním způsobem omezil vliv České strany sociálně demokratické i tradičně proruské a pročínské Komunistické strany Čech a Moravy, když je přelomově vyřadil z dolní komory parlamentu. Reprezentantem zájmů cizích velmocí, konkrétně Ruska, tak v současné době zůstává v zásadě jediná parlamentní strana, a tou je Svoboda a přímá demokracie vedená Tomiem Okamurou. Nositeli čínského vlivu, i když v omezené formě, jsou pak nadále sociální demokraté, jejichž představitelé stále působí ve státní správě a další pak našli nové uplatnění v podnikatelských komorách a svazech.
Tato situace tak vytváří pro současnou vládu a nového prezidenta Petra Pavla velkou příležitost, jak se s vlivovými operacemi nepřátel České republiky navždy vypořádat a hybridní válku vyhrát. Klíčovým výchozím bodem je přitom shoda na definici a hodnocení závažnosti hrozeb, kterým země v současném mezinárodním prostředí čelí, a její kodifikace ve strategických dokumentech státu, především v nové národní Bezpečnostní strategii. Specifickou oblastí je pak samotný boj proti hybridním hrozbám, který vyžaduje efektivní nadresortní koordinaci, jež nebyla z pohledu prezidenta a některých členů vlády v předchozích letech vítaným prvkem. Navíc nejde jen o záležitost silových resortů a zpravodajských služeb, hybridní operace jsou komplexní a zasahují všechny oblasti naší společnosti, od politiky a ekonomiky, přes vzdělávání a kulturu, až po média.
Jak posílit odolnost institucí i občanů
V zájmu úspěšné obrany tak bude třeba přijmout řadu opatření, která by posílila odolnost našich demokratických institucí i občanů a omezila jejich zranitelnost. Konkrétními kroky mohou být přijetí zákonné úpravy politického lobbingu nebo rozšíření definice trestní odpovědnosti za spolupráci s cizí mocí. V ekonomické oblasti by pak měla být jasně definována strategická odvětví, která by se neměla ocitnout v rukou nepřátelských mocností. V tomto směru se nejedná jen o nevpuštění investorů z těchto zemí do daných odvětví, ale také o strategickou autonomii, kdy by stát neměl být závislý na dodávkách surovin a výrobků z těchto rizikových států a v případě nedostatečné vlastní produkce by měl zajistit jejich pokrytí od důvěryhodných demokratických spojenců.
Základem boje proti vlivovým a psychologickým operacím namířeným proti českým občanům musí být posilování mediální gramotnosti a kritického myšlení. V tomto ohledu bude nezbytné podpořit roli škol, které musí již od raného věku děti připravovat na střet s dezinformacemi a manipulativními technikami v informační sféře, aby v dospělosti dokázali lépe čelit případné nepřátelské realitě. Pokud tedy hovoříme o znovuzavedení branné výchovy do škol, výuka by měla jednoznačně zahrnovat i obranu proti hybridním hrozbám.
Zapomenout však nelze ani na samotná média a šíření informací v kybernetickém prostoru, kde bude třeba nastavit jasná pravidla, která státu umožní zasáhnout v případě nepřátelských vlivových kampaní ohrožujících bezpečnost země. Vláda a prezident se rovněž musí shodnout na jednotné strategické komunikaci státu, aby v klíčových otázkách byla občanům předkládána jasná sdělení jako prevence proti nepřátelskému vlivovému působení.
Text vyšel v Týdeníku Forum. Přetiskujeme se souhlasem redakce.
Martina Heranová je politoložka, analytička a konzultantka v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Vystudovala FSV UK a mimo jiné pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí jako diplomatka (2002–2013), nyní působí v rámci Katedry
bezpečnostních studií na vysoké škole CEVRO Institut.
Comments