Poslanec Státní dumy a předseda výboru pro informační politiku Alexandr Chinštejn předložil zákon o zákazu vstupu na území Ruska pro rusofoby. Schválen bude sice až po volbách Státní dumou v novém složení, ale jistě se to stihne do konce roku. Kdo je v dnešním Rusku rusofob a proč?
Podle tohoto zákona budou za rusofoby považovány osoby, které na sociálních sítích nebo v médiích vyvolávají nenávist na základě národnostní, náboženské, rasové nebo genderové příslušnosti. Arbitrem pak bude Ministerstvo vnitra. Podle Chinštejna mohou být využita také prohlášení učiněná v médiích a na síti a rovněž materiály předané společenskými organizacemi, ruskými i zahraničními. Podle autorů zákona k rusofobním projevům patří také zneuctívání hrobů, vojenských mohyl a památníků či šíření lží o počínání Sovětského svazu.
Nelze pochybovat o tom, že předložení zákona souvisí s nadcházejícími parlamentními volbami, protože nežádoucím osobám je i nyní možné zakázat vstup do Ruska na základě zákona o ohrožení národní bezpečnosti, a to bez jakýchkoliv dalších vysvětlení.
Skutečnost, že opravdoví rusofobové se vyznačují tím, že je do Ruska nelze nalákat ani mátovým perníkem, ani koncertem souboru Berjozka, ani krásnými výhledy z Vrabčích hor, zákonodárcům Jednotného Ruska nedochází.
Novinkou je ale samotné uzákonění pojmu „rusofob“ a jeho možné trestněprávní postihy. S největší pravděpodobností je tento zákon vypouštěcím ventilem kotle, ve kterém vše vře již mnoho let, a každým rokem teplota stoupá v souvislosti se články a publikacemi o rusofobii vydaných na Západě.
Tento v důsledku masivní kampaně nahromaděný hněv lidu přece musí v něco vyústit: v zákon, vypracovaný orgány moci, které se musí s těmito rusofoby vypořádat a pomstít se prokletým nepřátelům ze Západu a nenávistníkům ruských výsledků a úspěchů.
Pokud by v současném Rusku neprobíhal boj s rusofoby, pak by bylo nutné si ho vymyslet; ve společnosti plní víceúrovňovou funkci: sjednocuje Rusy v návalu hněvu proti rusofobnímu Západu, vysvětluje neúspěchy v ekonomice a sociální politice, ospravedlňuje kroky vlády na mezinárodní scéně a svorně vysvětluje nezaměnitelnost moci.
Skutečnost, že opravdoví rusofobové se vyznačují tím, že je do Ruska nelze nalákat ani mátovým perníkem, ani koncertem souboru Berjozka, ani krásnými výhledy z Vrabčích hor, zákonodárcům Jednotného Ruska nedochází.
Ale jaký to všechno může mít vliv na Českou republiku?
Češi jsou po známých událostech s přemístěním památníku maršála Koněva, po skandálu s Vrběticemi, vyhoštění diplomatů a vyloučení Rosatomu z tendru na Dukovany, zobrazováni v ruských médiích jako ti nejhorší a nejzapálenější rusofobové. Typickým příkladem je článek Vadima Truchačeva „Jak potrestat Česko: vedle myšlenky „slovanské vzájemnosti“ v Češích vždy žila myšlenka skutečné rusofobie“.
Podle něj „ne všechno v politice lze vysvětlit pragmatikou a vazalstvím. Těch, kdo má k Rusku špatný vztah, je v Čechách dost i bez jakéhokoliv zapojení USA. A vůbec to nezačalo vstupem sovětských vojsk do Československa v roce 1968, ani zavedením socialismu v zemi o 20 let dříve. Odmítání Ruska částí české elity lze vysledovat již v první polovině 19. století. A vedle myšlenky „slovanské vzájemnosti“ v Češích vždy žila i myšlenka skutečné rusofobie.
Její počátky je možno najít u významného českého obrozence Josefa Dobrovského, který se domníval, že Rusko se příliš odlišuje od českého ideálu a může pro něj v budoucnu představovat hrozbu. Tuto myšlenku dále rozvedl Karel Havlíček Borovský, který viděl v carském Rusku vzor otroctví a nevolnictví a prosazoval slovansko-německo-maďarské bratrství v rámci Rakouské říše. A následovníky měli i v následujících letech. Za skutečného otce-zakladatele rusofobie novinář považuje Václava Havla, představitele strany TOP 09, občanské demokraty, většinu médií a zástupce českých tajných služeb.
Posouzení dějin České republiky z hlediska záškodnictví proti Rusku v publikaci Vladimíra Tulina „Jak Češi škodili Rusku za posledních 100 let“ také stojí za to. Tulin uvádí, že „V České republice se neomezili pouze na odstranění pomníku maršála Koněva v Praze a 9. května na prázdný podstavec instalovali dvoumetrovou záchodovou mísu z polystyrenu. Pravda, nestála tam dlouho a brzy ji sundali místní hasiči. Nadto byl odhalen pomník očerňující sovětskou armádu a pamětní deska Vlasovcům. Jedná se o další rusofobní akce v České republice. V nedávné historii se, bohužel, vyskytuje hodně činů Čechů, které poškozují Rusko."
Od začátku zmražení vztahů mezi Českou republikou a Ruskem v březnu 2020 byly vydány desítky, ne-li stovky, takovýchto publikací o rusofobii. Stačí zadat do ruského vyhledávače sousloví „rusofobie v České republice. V současném Rusku je tak jakákoliv zahraniční kritika současné vlády ztotožňována s rusofobií.
A zde vyvstává otázka, máme-li s tím něco dělat, nebo stačí strčit hlavu do písku a čekat, až v Rusku nastoupí k moci nová vláda. Máme nástroje, jak tuto kampaň ovlivnit? A chceme vůbec něco změnit?
V každém případě, pokud bychom se v současné situaci měli řídit 10 pravidly vyjednávání, které představil diplomat Jaroslav Kurfürst, neměli bychom spěchat, neměli bychom se cítit provinile (nebyli jsme to my, kdo „studenou válku“ začal) a měli bychom se řídit pouze našimi vlastními zájmy a zájmy našich partnerů:
„Česko by mělo vycházet z toho, že problém má Rusko. Způsobilo jej sobě i nám. Z hlediska reputace spáchal ruský stát v Česku sebevraždu. Ztratil důvěru, oslabil diplomaticky i zpravodajsky, ztratil šanci na strategickou zakázku, k níž však neměl být nikdy ani připuštěn. Z mnoha stran je vnímán jako agresor. Nebyli jsme to my, jehož komando podniklo bezprecedentní útok, nebyli jsme to my, kdo eskaloval vztahy po naší reakci, a nebyli jsme to my, kdo vytvořil seznam nepřátelských zemí vymykající se diplomatické praxi. Rusko si v Česku zavařilo nadlouho dopředu.“
Ale v každém případě tu stále máme ještě Schwarzenbergovu iniciativu ohledně přemístění Koněvova pomníku na Olšanské hřbitovy, což by se mohlo stát gestem „dobré vůle“. Ale najde se na to čas, místo a ochota? A do jaké míry bude toto gesto dobré vůle pochopeno a přijato v dnešním Rusku?
Elena Sorokina je studentkou postgraduálního studia MPA Diplomacie na vysoké škole CEVRO Institut. Externě spolupracuje například s rádiem Svoboda.
Comentarios