Pokoušet se o svržení tálibánského režimu vojenskou cestou je nyní politicky neprůchodné. Pokud chceme pomoci nejen samotným Afgháncům, ale i širšímu regionu, nezbývá, než být pragmatický. Takový pohled nabízí bývalý přidělenec obrany ČR v Afghánistánu a Pákistánu Petr Uzsák.
Afghánistán je nyní na významném rozcestí. Tálibán jako vládnoucí síla stojí před obrovským úkolem stabilizovat zemi a prezentovat nějaký úspěch jak na mezinárodním fóru, tak pro domácí publikum, aby si zachoval tvář. Za současného mediálního i politického zájmu celého světa se totiž Tálibán nemůže soustředit pouze na vnitřní politiku, ale potřebuje i zahraniční uznání a pomoc. A to zejména pomoc ekonomickou.
Vojenská cesta je nyní nemožná
Jen asi největší bláhovec by se za současné situace snažil Tálibán svrhnout vojenskou cestou, na to prostě nejsou ani vojenské ani mezinárodně-politické podmínky. Ostatně, při vojenských taženích v Afghánistánu neuspěli například Asyřané, Makedonci nebo Mongolové, pokud začneme od těch nejstarších. Jediným pragmatickým řešením je nyní vzájemné jednání a budování důvěry z obou stran, myšleno tím jak ze strany Tálibánu, tak i ze strany Západu. Ukázalo se totiž, že strategie založená na vzájemné konfrontaci dlouhodobě nefunguje, a zřejmě teď přichází čas hledat spíše vzájemné styčné body. Jak praví jedno z přísloví, „když se jedná, tak se nestřílí“. A o to v téhle době jde, protože na afghánském území je válka už přes čtyřicet let a má devastující dopady na místní obyvatele, na přilehlý region i další části světa.
Pro hnutí Tálibán bude před začátkem zimy kritické zvládnutí hlavně hospodářské situace země, protože její zhoršování může přinést vnitřní otřesy v Afghánistánu i bezprostřední následky pro sousední státy v podobě uprchlické vlny či pašování.
Všechny zúčastněné strany si uvědomují aktuální afghánskou ekonomickou situaci i nadcházející zimu, nabízí se tedy příležitost dohodnout se na budoucím postupu a úspěch zveřejnit v pomyslných světlech ramp. A současně se tím vytváří příležitost pobídnout Tálibán k dodržování dříve zveřejněných slibů i k případnému jednání o přijetí slibů nových. Jedním z nich je například přístup k ostatním národnostem v Afghánistánu, protože drtivá převaha Paštunů v současné vládě jde právě proti přijatým slibům. Určitě nelze současné afghánské vládnoucí hnutí nějakým způsoben nutit, to se už ukázalo jako bezvýchodné. Spíše jde o to ukázat jim možnosti a nabídnout volbu. To vše přispěje ke zvýšení prestiže všech účastníků a hlavně se tím předejde vzniku větších konfliktů, například z nedorozumění. A v neposlední řadě, i malé zlepšení je pro tento chudý region významné a bude to současně signál pro obyčejné Afghánce, že na ně svět nezapomněl. Na druhou stranu, je potřeba Tálibánu dát dostatečně najevo, že za situaci v zemi je nyní jejich hnutí zcela zodpovědné, a celý svět se na jejich konání pozorně dívá. Tedy jde o záležitost důvěryhodnosti a ta se buduje jen pomalu.
Pro hnutí Tálibán bude před začátkem zimy kritické zvládnutí hlavně hospodářské situace země, protože její zhoršování může přinést vnitřní otřesy v Afghánistánu i bezprostřední následky pro sousední státy v podobě uprchlické vlny či pašování. To v případě nezvládnuté organizace nebo kvůli přehnané reakci Tálibánu na kritiku nedostatků v ekonomice či veřejné správě země. Zajištění potravin, finanční hotovosti, ubytovacích kapacit pro přesídlené či topiva může být tím prvním politickým vítězstvím Talibanu na domácí frontě a současně i zpráva pro svět, že jde o zodpovědného partnera, zasluhujícího si důvěru pro další jednání. Nakonec, pro Evropu i USA je výhodnější řešit možné problémy daleko od svých hranic a chránit se tak proti negativním důsledkům v domácím prostředí, jak to například ukázala uprchlická krize v roce 2015.
Jedním ze zdrojů financování Afghánistánu může být například odprodej zabraných vrtulníků UH-60 Blackhawk. Za současného stavu je asi obtížně představitelné, že by bylo v možnostech hnutí Tálibán uvést tyto stroje do letuschopného stavu v masivním měřítku, třebas i s nějakou zahraniční pomocí, a vrtulníky dlouhodobě používat. Naproti tomu jejich výrobce může jednoduše zablokovat dodávky komponentů a tím veškeré snahy o uvedení do provozu zcela paralyzovat. Nemluvě o potřebě pravidelného odborného servisu technicky složitých vrtulníků a průběžných dodávek náhradních dílů nebo munice. Takže jejich prodej zpět do USA by bylo oboustranně výhodné řešení a zároveň by se jednalo o prolomení ledů pro další jednání o jiných tématech.
Afghánská příležitost?
Zatím se zdá, že vrcholní představitelé Evropské unie si uvědomují složitost i význam aktuální situace a jsou připraveni k jednání o zahájení spolupráce s afghánským vedením. Je to určitě pozitivní krok už jenom vzhledem k počtu afghánských migrantů v členských zemích EU, kdy tvoří druhou největší skupinu azylantů, přičemž toto množství může dále narůstat. Jinou rovinou spolupráce a podpory Afghánistánu ze strany EU pak může být ekonomická či technologická pomoc. Další stránkou je potom připravovaná dodávka finančních prostředků pro sousední státy, zaměřená na podporu afghánských migrantů v zahraničí. Za dané situace je jednak nutné pomoci těmto lidem co nejdříve, a jednak je nemotivovat k cestě do Evropy, a to právě pokud o ně nebude postaráno v místě.
Pro samotné USA je také důležité správně zhodnotit současný stav a stanovit další priority. Tomu určitě nepomáhá nynější nepříznivá epidemiologická situace v USA či politická polarizace americké společnosti. Je jasné, že hodnotící proces také zabere nějaký čas, protože státní administrativa je těžkopádná všude na světě. Jiným důležitým aspektem jsou další americké politické kroky vůči spojencům, ať již na platformě NATO nebo jiné, ohledně další strategie v asijském regionu. Nyní je ale jasné, že stahování z afghánské mise byl významný zásah morálce americké veřejnosti a také politické reprezentaci napříč spektrem. Nemluvě o oprávněné frustraci tisíců vojenských veteránů, na něž mimochodem zapomněly všechny vlády, současná i minulé, a je to opakovaně vytýkáno jak ze strany veteránských organizací, tak i jejich rodin nebo pozůstalých.
Zajištění stability v Afghánistánu je rovněž důležité pro situaci v celém jihoasijském a středoasijském regionu. Katar či Pákistán se již zapojily do spolupráce na poli místní letecké přepravy, to je jistě významný počin a ukázka sousedské ochoty. Podobně pozitivně se snaží dlouhodobě působit i Uzbekistán. Navíc se může jednat o pobídku pro další země k rozvoji obchodních vztahů s Afghánistánem. Protože tam, kde jsou společné zájmy, je vždy větší ochota k dohodě a právě vzájemný obchod je univerzálním jednacím jazykem světa již od dávnověku i přes veškeré kulturní či náboženské rozdíly. Mimochodem, právě zmíněný Uzbekistán se stal cílovou stanicí pro desítky afghánských vojenských letadel i vrtulníků, jejichž posádky i pasažéři prchali před Tálibánem. I tato skutečnost nabízí zajímavé právní otázky o dalším osudu lidí i strojů.
Tedy nyní má celý svět příležitost prokázat státnickou vyzrálost i strategickou prozíravost a slovní spojení „afghánská katastrofa“ změnit na „afghánská příležitost“. Příležitost pro nás všechny.
Autor je bývalý voják z povolání, absolvent postgraduálního oboru MPA Bezpečnostní a krizový management na CEVRO Institutu. V letech 2018 až 2020 působil jako přidělenec obrany České republiky v Pákistánu a Afghánistánu.
Comments