Válka na Ukrajině radikálně proměnila bezpečnostní prostředí. Obranně-bezpečnostní systém České republiky dimenzovaný na mírovou dobu již neodpovídá současným hrozbám. Potřebujeme provést jeho komplexní audit, říká v rozhovoru bezpečnostní analytik z Centra Transatlantických vztahů při Vysoké škole CEVRO Daniel Koštoval.
Útok Ruska na Ukrajinu zásadně změnil bezpečnostní prostředí. Třetím rokem probíhá válka na území Evropy, jen několik set kilometrů od našich hranic. Jak je Česká republika připravena a schopna reagovat na náhlé zhoršení bezpečnostní situace? Máme nastavenou legislativu odpovídající současným hrozbám?
Legislativa, která nastavuje bezpečnostní a obranný systém, byla dimenzována na období hlubokého míru, který panoval od poloviny devadesátých let. Změnu s nástupem mezinárodního terorismu po 11. září tento systém ještě unesl, ale dnes jsme v situaci, kdy potřebujeme systém, který bude schopen záhy aktivovat veškeré zdroje státu, aby mohl čelit případnému mezistátnímu konfliktu tak, jak probíhá například na Ukrajině. Nesmíme zapomínat, že tyto zákony, především pak Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky č. 110/1998 Sb. a krizový zákon 240/2000 Sb., vznikaly v období mezi lety 1998 až 2005, což bylo právě i v souvislosti s povodněmi. Řada věcí tak byla nastavována na základě těchto zkušeností, nikoli na základě toho, jak fungoval náš stát například před rokem 1989. Pocitu bezpečného a mírového světa v minulosti odpovídá i profesionalizace a zásadní zmenšení armády bez toho, aby se vytvořil nějaký funkční systém rezervistů, byť mobilizace a branná povinnost v legislativě zůstaly zakotveny.
Legislativní systém je dnes hrubě přežitý a do určité míry nefunkční, protože striktně odděluje civilní věci od vojenských. I když dnes dobře víme (a odráží se to i ve strategických a koncepčních dokumentech), že hybridní metody válčení se mohou ze začátku jevit jako vnitrostátní problém, například vyvolávání nepokojů. Nakonec se ukáže, že jde o hrozbu cizí moci, která přichází zvnějšku, a tím pádem jde o záležitost, která může předcházet i vojenskou agresi. Náš systém to ale striktně odděluje, čímž nám neumožňuje včas aktivovat kroky týkající se vojenských schopností.
Jinými slovy voláte po tom, aby proběhl audit obranného systému České republiky?
Na krizi kolem covidu se právě ukázalo oddělení civilních a vojenských záležitostí. Aktivace Ústředního krizového štábu proběhla kvůli vnitropolitickým záležitostem o několik měsíců později, než měla. Protože šlo o civilní krizi, předsedou štábu měl být ministr vnitra, tehdy předseda Sociální demokracie, kterému nechtěl premiér z ANO svěřit řízení krize. Krizový štáb je sice jen pomocným poradním orgánem vlády, nicméně už samotné spuštění krizového štábu aktivuje mechanismy, díky kterým státní správa funguje daleko rychleji, integrovaněji a výkonněji. Domnívám se, že by bylo nejlepší, kdyby prošel úpravou statut krizového štábu a jeho předsedou by se formálně stal premiér. A ten by si měl případně určit, kdo za něj krizový štáb bude řídit. Svět je daleko komplexnější a propojenější, a i proto by naše struktury měly být flexibilněji nastaveny a měly by umožňovat adekvátní ad hoc rozhodování v dané situaci.
Je překvapivé, že žádná taková debata o komplexním auditu dosud neprobíhá…
Vyhodnocení po covidu znělo, že vše je nastavené správně, což ale bylo politické zhodnocení těch, kteří krizí prošli jako členové vlády. Od invaze Ruska na Ukrajinu žádná taková komplexní debata neprobíhá. Ale všichni zainteresovaní, ať už jde o ministerstvo obrany nebo vnitra, cítí, že nastavení systému není úplně ideální. A i proto probíhají různé dílčí změny a novely zákonů, ať už jde o kybernetický zákon či zákon o kritické infrastruktuře. Ale děje se to pouze dílčí, salámovou metodou po jednotlivých gestorech, kteří spolu ještě dost často ani pořádně nekomunikují. Trochu se obávám, že celý systém pak bude nedotažený a jednotlivé části na sebe nebudou navazovat.
Nikdo si totiž nepokládá před sebe celkový obrázek nově realistických scénářů, a tudíž neodvíjí nastavení bezpečnostního systému od parametrů a časových lhůt krizí a konfliktů, které jsou nyní aktuální. Fakt, že v kontextu války na Ukrajině dosud žádný holisticky pojatý audit neprobíhá, je dán i tím, že byť EU, NATO i Česká republika přiznávají, že jsme svědky nejzásadnější bezpečnostní krize po studené válce, tak se každý hrozí toho, aby nevnesl do společnosti neklid a strach, že jsme prakticky v poloválečném stavu. Tato politicky nastavená dichotomie brání reálnému náhledu na celou záležitost.
Nelze nevzpomenout na opakovaná slova náčelníka Generálního štábu AČR genpor. Karla Řehky, že je třeba se připravovat na konflikt s Ruskem, za který byl politiky tvrdě kritizován…
Problém oddělení civilního a vojensky pojatého krizového řízení, tedy v případě vojenské hrozby aktivace mobilizace lidí, věcných zdrojů a rozjezd válečné výroby, tak to vše je svázané exkluzivně s aktivací „stavu ohrožení státu“ podle Zákona o bezpečnosti 110/1998 Sb. Tam se jasně říká, že aktivace stavu ohrožení státu přichází v okamžiku, kdy hrozí bezprostřední újma na suverenitě, územní celistvosti, respektive demokratickém zřízení státu. Ale podíváme-li se na relevantní příklady, například Ukrajinu, tak taková „jasnost“ panovala ne více než tři měsíce před samotným útokem Ruska, a ještě k tomu většina nevěřila, že k agresi dojde. Když si takové období vezmeme a představíme si, co by se dělo u nás, tak by se vlastně nestihlo nic pořádného připravit a udělat. I kdyby se přistoupilo k rozhodnutí aktivovat stav ohrožení státu a hned by se začaly administrovat odvody a probíhala by mobilizace nevycvičených obyvatel, tak teprve za měsíc a půl by přišli první mobilizovaní do vojenského zařízení a dostali by uniformu a začal by nějaký výcvik, který musí trvat minimálně dalších šest měsíců.
To samé platí pro aktivaci válečné výroby – za tři měsíce se v průmyslu nestane prakticky nic. A to ještě připomínám, že dnes nemáme nastaveny výrobní kapacity odpovídající aktuálním krizovým potřebám ČR, respektive NATO. Z toho vidíme, že jsme úplně mimo aktuální rámce. Varovná doba, kdy je zcela zřejmé, že dojde k útoku, se počítá na týdny, maximálně měsíce. A jak jsme viděli v případě Ukrajiny, tak samotná ukrajinská vláda ruskému útoku do poslední chvíle nevěřila. Velkou roli hraje i psychologický moment.
Přestože už od poloviny roku 2021 bylo jasné, že dle rozmístění ruských jednotek podél ukrajinské hranice se chystá kvalitativně něco nového, tak jasně rozpoznatelné rozmístění ruských jednotek viditelné na satelitních snímcích bylo zřejmé jen pár měsíců před samotným útokem. A na takovou situaci náš bezpečnostní systém připravený vůbec není. Přidejme k tomu také doprovodné hybridní operace, které probíhají ještě dříve a často se jeví jako nesouvisející nebo probíhající samy o sobě. Samotná příprava na konflikt musí probíhat jeden až dva roky dopředu, aby se rozjela výroba, proběhl výcvik lidí.
Adekvátní dnešní situace je začít budovat systém rezervistů, kteří by byli schopni posílit armádu během několika dnů, a rozvíjet výrobní kapacity, aby v okamžiku případné krize dostala armáda včas potřebné množství munice či techniky. Ukrajina neměla a nemá ani jedno a vidíme, kam to vede.
To se v posledních měsících dost skloňuje, že má Západ tak dva až pět let, aby se připravil na konflikt s Ruskem. Hlasů, které burcují k tomu, abychom konečně začali změnu bezpečnostního prostředí brát vážně, je ale pořád málo…
Ti, kteří nesou zodpovědnost, jsou politici a vláda. Hovoří o tom náčelník generálního štábu, experti, ale vláda jako politický orgán tyto hlasy vnímá spíše pasivně a zatím vše funguje jen z podstaty a setrvačnosti.
コメント