Pákistán prochází politickými turbulencemi a ekonomickými výzvami. Po odstranění premiéra Khana se moci ujaly tradiční strany. Po únorových volbách ale nová vláda čelí problémům s veřejnou podporou a ekonomickým potížím. Země se potýká s enormními dluhy a tlakem mezinárodních věřitelů. A je nejisté, jakou roli sehraje tradičně silná armáda.
Islámská republika Pákistán je země mnoha kontrastů a současný politický vývoj je toho názorným dokladem. Po odstranění bývalého premiéra Imrana Khana (předseda Pakistan Tahrik-e-Insaf – PTI), jehož vládě byla v dubnu 2022 vyslovena parlamentní nedůvěra, zemi spravovala účelová koalice stran PML-N (Pakistan Muslim League – Nawaz) a PPP (Pakistan People´s Party), nazvaná Pakistan Democratic Movement (PDM). Tedy tradiční političtí rivalové najednou zasedali ve společné vládě. To se dělo do letošního února, kdy byly vypsány řádné volby.
V mezičase však pákistánská armáda, tradiční silový činitel ve státě, prostřednictvím dalších bezpečnostních složek a justice systematicky likvidovala mocenské pozice PTI, a to včetně kontroverzního odsouzení I. Khana za údajnou korupci v loňském roce. Stejně tak tyto složky potlačovaly veřejnou podporu bývalé vlády. To jistě nepřispělo ke stabilizaci společenského a politického ovzduší, stejně jako pokus o atentát na I. Khana, kdy došlo k jeho postřelení.
Naopak, poslední dva roky byla vnitropolitická situace v zemi zřetelně napjatá, doprovázená masovými protestními či podpůrnými shromážděními příznivců jednotlivých politických stran, které se neobešly bez konfrontací. PML-N a PPP sice držely důležité pozice a slavily návrat k moci, jenže pouze na základě tolerance ze strany armády.
Podporu značné části veřejnosti neměly a navíc se musely potýkat s celou řadou složitých situací. I v Evropě byly popsány rozsáhlé povodně v roce 2022, následná drastická sucha, vysoká míra inflace nebo rychle rostoucí zadlužení státu. PDM z toho nevyšlo s pozitivním hodnocením, protože se ukázala nepřipravenost země na klimatické či ekonomické potíže kvůli předchozí nechuti po dekády provádět změny nebo je dlouhodobě odkládat, čímž měl být zachován dosavadní status quo výhodný pro elity. Brzdou rozvoje je i tradiční vysoká míra korupce na všech úrovních, také veřejností značně kritizovaná.
Enormní dluhy podvazují ekonomiku státu
Taková situace se nyní už jeví neudržitelná, a to ještě musí pákistánská vláda čelit tlaku Mezinárodního měnového fondu kvůli nezbytným změnám daňové soustavy pro úspěšnou žádost o další finanční půjčky. A nejen tam, asi i další věřitelé budou chtít záruky, například Asijská rozvojová banka, Světová banka nebo bilaterální partneři ze zemí Perského zálivu či Evropy. Podle dostupných údajů je současná výše zahraničních půjček asi 124 mld USD, což má být třetina celkového veřejného dluhu. Dvě třetiny půjček pochází z domácích zdrojů a všechny dluhy dohromady mají dosahovat výše až 80 % hrubého domácího produktu země. A ještě je nutné připočítat výdaje potřebné k obsluze půjček.
Právě veřejné dluhy a hlavně jejich tempo růstu podvazují ekonomické možnosti státu, ale politická reprezentace má jediný recept, ostatně dlouhodobě osvědčený. Jsou jím finanční půjčky bez ohledu na budoucí následky. K tomu přispívají i zákulisní pokusy armády zasahovat do ekonomických rozhodnutí či samo podnikání firem vlastněných armádou. To jednak vytváří či konzervuje nerovné podmínky na vnitřním trhu, a jednak dále destabilizuje politiku i společnost s ohledem na dopady takovýchto slabě fundovaných rozhodnutí. Při obecně známé nízké výkonnosti pákistánské ekonomiky jde o soubor faktorů, které bude velmi obtížné překonat takovým způsobem, aby pozitivní dopady byly viditelné v krátkém časovém horizontu.
Výsledky únorových voleb nepříjemně překvapily řadu pákistánských politických celebrit a rovněž i zahraničních pozorovatelů. Bývalí členové PTI, vystupující nyní jako nezávislí kandidáti, totiž získali celkem 93 poslanců z celkových 266 volených křesel, tedy mají nejsilnější skupinové zastoupení.
Je zjevné, že veřejnost se nenechala přesvědčit kampaní zaměřenou na kriminalizaci bývalých vládních politiků, což vedlo ke zvolení takového množství opozičních poslanců. K uklidnění situace nepřispělo ani dlouhé sčítání odevzdaných hlasů nebo opakovaná podezření z manipulace voleb. Průtahy naopak vedly k dalšímu zpochybňování pákistánské politické scény nebo aktivizaci mladší generace Pákistánců, na což silové složky reagovaly omezováním občanských práv i komunikačních služeb.
Síla sociálních sítí a mladých voličů
Zajímavým momentem je právě angažovanost mladší části veřejnosti, protože zhruba dvě třetiny obyvatel jsou ve věku do třiceti let a umí používat sociální sítě. Jak vidno, osud země jim není lhostejný a s ohledem na možnost sdílení mezinárodních zkušeností právě přes digitální platformy zřejmě nebudou respektovat rozhodnutí generace starších politických lídrů a dalších mocenských hráčů. A nejen mladí, v posledních měsících protestují třeba farmáři proti dovozu obilí, který snižuje domácí výkupní ceny. S ohledem na slabý respekt k osobním právům v této lidnaté zemi lze předpokládat tvrdou reakci bezpečnostních složek na další případná masová vystoupení, což vzájemné postoje ještě vyostří.
Za této situace se PPP alibisticky zřekla jakéhokoli podílu na vládě a vyhradila si pouze parlamentní funkce, což znamená, že opticky bude veškerá odpovědnost za exekutivu a hlavně reformy nyní pouze na PML-N. To zřejmě nevylepší její obraz u veřejnosti. Rovněž role armády je za současného rozložení sil komplikovaná. Na jedné straně má nezpochybnitelný společenský kredit jako ochránce islámské země před hinduisty z Indie, na straně druhé veřejnost oprávněně kritizuje armádní zásahy do politiky jako nyní, kdy drží u moci PML-N. Navíc za svá rozhodnutí vojáci nenesou politickou odpovědnost před veřejností, kterou nechávají na vládě. Z uvedeného je zjevné, že politická stabilita Pákistánu záleží hlavně na fungující spolupráci mezi politickým a vojenským vedením země.
Faktor Čína
A zřejmě ze strany armády je zde zákulisní tlak na další příklon k Číně, což se nedávno projevilo na dohodě o dodání čínských bojových letadel J-10C. S tím ale souvisí i prohlubování ekonomické a mocenské závislosti na čínském sousedovi se všemi navazujícími dopady. A postup, jak se čínský režim staví k neplatičům dluhů, je zřetelně vidět na příkladu Srí Lanky nebo Malediv.
Ale i další bezpečnostní aspekty země jsou navázány na čínského partnera. Jde především o podporu pákistánské rezistence vůči zvyšující se dominanci sousední Indie, což je i čínský zájem; případně o domácí vojenskou výrobu, hlavně bojových letadel JF-17, které se Pákistán snaží aktivně nabízet i na mezinárodním trhu; nutno podotknout, že nepříliš úspěšně. V Pákistánu se mají také vyrábět bojová plavidla podle čínských vzorů. Významnou kapitolou pákistánsko-čínských vztahů je rovněž budování China-Pakistan Economic Corridor (CPEC), což je soubor mnoha projektů na dopravní spojení severní části Číny a pákistánského pobřeží. Tedy lze hodnotit, že se ve vší komplexnosti jedná o otázku strategické důležitosti a čínská strana si bude chtít udržet vysokou míru kontroly nad mnoha aspekty pákistánské politiky.
Nová vláda bude muset urychleně provádět celou řadu změn v mnoha oblastech řízení země, jako je nastartování ekonomiky, změna struktury zemědělství a ekonomiky vůbec, potlačování extremismu, přilákání zahraničních investorů, vyšší míra zdanění obyvatel nebo rostoucí závislost na čínském sousedovi. Některé z těchto aspektů souvisí se změnami klimatu, tedy nedostatkem vody kvůli vysychání zdrojů, špatnému hospodaření s vodou, odlesňování nebo zemědělskou produkcí plodin náročných na vodu. Například podle dostupných údajů pákistánské zemědělství potřebuje asi 60 % pracovní síly země, na druhou stranu je schopno vyprodukovat pouze 22 % HDP. Tedy zde zákonitě vyvstává otázka efektivity. Mezi společenské důvody naopak patří polarizace pákistánské společnosti, nedůvěra v politiky nebo obliba extremistických postojů či riziko separatismu. Asi největším problémem z výše uvedených však pro politiky bude získání důvěry domácí veřejnosti kvůli dlouhodobé ignoranci vlastních obyvatel a jejich priorit.
Navíc se dá předpokládat, že pokud by došlo k větší bezpečnostní či enviromentální krizi, část Pákistánců se bude snažit utéci do zahraničí, ať už do okolních zemí, kde mají příbuzné, nebo do vzdálenějších bezpečných míst, tedy hlavně do Evropy. Vzpomeňme na vysoké počty afghánských běženců za poslední dekády, což nám dokazuje, že ta vzdálenost rozhodně není nepřekonatelná.
Případně, vzhledem k oblibě zákulisního zasahování armády do politického dění a k současnému rozložení sil, není vyloučeno ani vyjednávání bývalého premiéra I. Khana s vedením armády a jeho možný návrat do aktivní politiky. To by ale znamenalo plné převzetí odpovědnosti za vyřešení palčivých problémů současnosti, což se nezdá pravděpodobné.
Autor je bývalý voják z povolání, absolvent postgraduálního oboru MPA Bezpečnostní a krizový management na Vysoké škole CEVRO. V letech 2018 až 2020 působil jako přidělenec obrany České republiky v Pákistánu a Afghánistánu.
Comments