Filozof Peter Boghossian přednášel filozofii na Portlandské univerzitě deset let. Včera se rozhodl rezignovat na svou pozici formou otevřeného dopisu, jehož český překlad přinášíme. Jde o další zásadní sdělení toho, jak moc v amerických akademických kruzích začíná převládat neliberální způsob myšlení a vzdělávání. Stojí za přečtení.
Vážená paní proboštko Susan Jeffords,
tímto dopisem Vám dnes sděluji, že jsem se rozhodl rezignovat na pozici profesora filozofie na Portlandské státní univerzitě.
Bylo mi ctí moct na této univerzitě deset let přednášet. Specializuji se na kritické myšlení, etiku a sokratovskou metodu. Na přednáškách se zabývám vědou a pseudovědou a filozofií vzdělání. Ale kromě zkoumání klasických filozofů a tradičních textů, jsem zval i širokou paletu hostujících lektorů, od příznivců toho, že Země je kulatá až po křesťanské apologety, klima skeptiky či zastánce hnutí Ocuppy Wall Street. Jsem na svou práci hrdý.
Nezval jsem tyto přednášející proto, že bych sdílel jejich pohled na svět, ale právě proto, že ho nesdílím. Díky mnohdy chaotickým a složitým debatám jsem viděl, čeho jsou moji studenti schopni: zpochybňovat něčí přesvědčení s respektem, neztrácet hlavu ve vypjatých chvílích a také umět změnit názor.
Nikdy jsem si nemyslel, a to dokonce ani nyní, že účelem výuky je vést studenty k nějakým konkrétním závěrům. Spíše jsem se snažil vytvářet podmínky pro přemýšlení a pomoci jim získat nástroje k „lovu“ a precizování vlastních závěrů. To byl důvod, proč jsem se stal učitelem a proč tuto práci miluji.
Ale univerzita tento způsob intelektuálního objevování postupně znemožnila. Změnila se z bašty svobodného uvažování na továrnu sociální spravedlnosti, jejímiž jedinými vstupy byly rasa, pohlaví a oběti a jedinými výstupy stížnosti a rozdělování.
Studenti na Portlandské univerzitě se již neučí přemýšlet. Spíše jsou trénování k napodobování morální jistoty ideologů. Fakulta a její správci rezignovali na misi univerzity, kterou je hledat pravdu. Místo toho dávají průchod netoleranci odlišných přesvědčení a názorů. Tím byla vytvořena kultura urážení, kde se pak studenti bojí otevřeně a upřímně mluvit.
Již na počátku mého působení na Portlandské univerzitě jsem zaznamenal známky neliberalismu, nyní ale akademii zcela pohltily. Byl jsem svědkem toho, jak studenti odmítali být konfrontování s různými úhly pohledu. Otázky kolegů na školení rozmanitosti, které zpochybňovaly schválené narativy, byly okamžitě zamítnuty. Ti, kteří žádali důkazy ospravedlňující nové institucionální politiky, byli obviněni z mikroagresí. A profesoři byli obviněni z fanatismu kvůli četbě kanonických textů napsaných filozofy, kteří byli shodou okolností Evropané, a k tomu ještě muži.
Zpočátku jsem si neuvědomoval, o jak systémovou věc jde. Věřil jsem, že mohu tuto novou kulturu zpochybnit. Začal jsem si tedy klást otázky. Jaké jsou důkazy toho, že varování a bezpečná místa přispívají k lepšímu učení studentů? Proč by mělo být rasové uvědomění objektivem, kterým nahlížíme na svoji roli pedagogů? Jak jsme rozhodli, že „kulturní přivlastnění“ je nemorální?
Na rozdíl od svých kolegů jsem tyto otázky kladl nahlas a na veřejnosti.
Rozhodl jsem se tyto nové hodnoty převažující nejen na této, ale i na mnoha dalších institucích, prostudovat. Jde o hodnoty, které zní nádherně, hodnoty jako rozmanitost, spravedlnost a začlenění, ale ve skutečnosti mohou být právě opakem. Čím více jsem četl primární zdrojový materiál vytvořený kritickými teoretiky, tím ve mně klíčilo podezření, že jejich závěry odrážejí postuláty ideologie, nikoli pohledy založené na důkazech.
Začal jsem navazovat kontakty se studentskými skupinami, které měly podobné obavy jako já, a zval jsem řečníky, abych tyto předměty prozkoumal z kritické perspektivy. A začalo mi být stále jasnější, že případy neliberalismu, kterých jsem byl v průběhu let svědkem, nebyly jen ojedinělými událostmi, ale součástí celoinstitucionálního problému.
Čím více jsem o těchto problémech mluvil, tím silnějšímu odporu jsem čelil.
Zkraje akademického roku 2016/17 si na mě stěžoval bývalý student a univerzita zahájila vyšetřování hlavy IX. (Vyšetřování hlavy IX je součástí federálních zákonů, jejichž cílem je chránit „lidi před diskriminací na základě pohlaví ve vzdělávacích programech nebo činnostech, které dostávají federální finanční pomoc“.) Můj žalobce, bílý muž, proti mně vznesl řadu nepodložených obvinění. Ale kvůli univerzitním pravidlům důvěrnosti jsem je nesměl veřejně zpochybňovat. Mohu se podělit pouze o to, že moji studenti, kteří byli během tohoto procesu dotazováni, mi sdělili, že se jich vyšetřovatel ptal, zda vědí něco o tom, že biji svou ženu a děti. Z tohoto děsivého obvinění se brzy stala široce rozšířená fáma.
Při tomto typu vyšetřování neexistuje žádný řádný proces, takže jsem neměl přístup ke konkrétním obviněním ani možnost konfrontovat se se svým žalobcem, a tudíž ani možnost bránit se. Výsledky vyšetřování byly nakonec odhaleny v prosinci 2017. Zde jsou poslední dvě věty zprávy: „Sekce Globální rozmanitost a začleňování (GDI) zjistila, že neexistují dostatečné důkazy o tom, že Boghossian porušil zásady zakázané diskriminace a obtěžování ze strany PSU. GDI doporučuje, aby Boghossian absolvoval koučink.“
Nejenom, že se mi za falešná obvinění nikdo neomluvil, ale vyšetřovatel mi dokonce řekl, že mi v budoucnu nebude dovoleno vyjadřovat svůj názor na „chráněné třídy“, nebo učit tak, aby mohl být znám můj názor na tyto chráněné třídy – v pravdě bizarní závěr absurdních obvinění. Univerzity tak mohou prosazovat ideologickou shodu právě prostřednictvím hrozby těchto vyšetřování.
Nakonec mi došlo, že zkorumpované složky univerzitního systému jsou zodpovědné za ospravedlnění radikálního odklonu univerzit od své tradiční role škol zprostředkovávajících studium svobodných umění a od základní zdvořilosti na akademické půdě. Cítil jsem, že je nutné ukázat, že by mohly být publikovány i morálně módní dokumenty, bez ohledu na to, jak by byly absurdní. Věřil jsem tehdy, že pokud odhalím teoretické nedostatky takovýchto textů, mohu univerzitní komunitě pomoci vyhnout se budování staveb na špatných základech.
A tak jsem v roce 2017 spolupublikoval záměrně zkomolenou recenzovanou studii, která se zaměřila na nové pravoslaví. Její název byl: „Konceptuální penis jako sociální konstrukt“. Tento příklad pseudoakademického výstupu, který byl publikován v časopise Cogent Social Sciences, tvrdil, že penisy jsou produkty lidské mysli a jsou zodpovědné za změnu klimatu. Ihned poté jsem článek odhalil jako podvod, který měl osvětlit nedostatky systémů vzájemného hodnocení a akademického publikování.
Krátce poté se ve dvou toaletách poblíž katedry filozofie začaly pod mým jménem objevovat hákové kříže. Občas se objevily i na dveřích mé kanceláře. V jednom případě u nich byly i pytle s výkaly. Naše univerzita mlčela. A když už zasáhla, tak proti mé osobě, nikoli proti pachatelům.
Přesto jsem i nadále věřil, možná naivně, že kdybych odhalil chybné myšlení, na kterém byly založeny nové hodnoty portlandské univerzity, mohl bych univerzitě pomoci zbavit se tohoto šílenství.
V roce 2018 jsem spolupublikoval sérii absurdních nebo morálně odporných recenzovaných článků v časopisech, které se zaměřovaly na otázky rasy a pohlaví. V jednom z nich jsme tvrdili, že v parcích pro psy došlo k masovému znásilnění psů, a navrhli jsme, abychom začali vodit muže na vodítku tak, jako vodíme psy. Naším cílem bylo ukázat, že určité druhy „studia“ nejsou založeny na hledání pravdy, ale na postupujícím sociálním rozhořčení. Tento pohled na svět není vědecký a není ani rigorózní.
Administrátoři i celá fakulta byli články v novinách natolik pobouřeni, že na mě ve studentském plátku uveřejnili anonym a univerzita proti mně vznesla obvinění. Jaká? „Pracovní pochybení“ založené na zcela absurdní premise, že editoři, kteří přijali naše záměrně vyšinuté články, byli „lidské subjekty“. Byl jsem shledán vinným tím, že jsem nedostal souhlas k experimentování s lidskými subjekty. Na univerzitě mezitím narůstala na síle ideologická netolerance. V březnu 2018 narušil profesor veřejnou diskuzi, kterou jsem vedl s autorkou Christinou Hoff Sommers a evolučními biology Bretem Weinstenem a Heather Heying.
V červnu 2018 kdosi spustil požární alarm během mého rozhovoru s populárním kulturním kritikem Carlem Benjaminem. V říjnu 2018 vytrhl nějaký aktivista dráty od mikrofonu, aby narušil panelovou diskuzi s bývalým inženýrem Googlu Jamesem Damorem. Univerzita nepodnikla žádné kroky k tomu, aby takové chování zastavila nebo jej vzala na vědomí. Nikdo nebyl potrestán ani jinak postihnut. Následující roky pro mě znamenaly neustálé pronásledování. Nacházel jsem po kampusu letáky, na nichž jsem byl vyobrazen s Pinocchiovým nosem. Když jsem šel do třídy, plivali na mě a vyhrožovali mi. Byl jsem informován od svých studentů, že jim mí kolegové radí, aby nechodili na mé přednášky. A byl jsem také podroben dalšímu vyšetřování. Kéž bych mohl říci, že to, co tady popisuji, si na mě nevybralo svou daň.
Ale vybralo si to přesně takovou daň, jakou si to vybrat mělo: Trvale nesnesitelné pracovní prostředí bez jakékoli ochrany definitivy. Tohle není o mně. Je to o typu institucí, které chceme, a hodnotách, které si vybíráme. Každá hodnota, která posunula hranice lidské svobody byla vždycky zpočátku zavrhnuta. Jakožto jednotlivci se, zdá se, z toho stále neumíme poučit, ale přesně od toho naše instituce jsou: aby nám připomínaly, že svoboda tázat se a zpochybňovat je naším základním právem.
Vzdělávací instituce by nám měly připomínat, že toto právo je také naší povinností. Portlandská univerzita v plnění této povinnosti selhala. Selhala tak nejen pro své studenty, ale i pro veřejnost, která ji podporuje. Zatímco já jsem vděčný za příležitost, že jsem zde po víc jak deset let mohl vyučovat, je mi jasné, že tato instituce není místem pro ty, kdo chtějí svobodně přemýšlet. Toto není výsledek, jaký jsem chtěl. Ale beru tuto volbu jako svou morální povinnost. Deset let jsem své studenty učil, jak je důležité žít podle svých principů. Jedním z těch mých je bránit náš systém liberálního vzdělávání před těmi, kteří usilují o jeho zničení. Kým bych byl, kdybych tak nečinil?
Váš Peter Boghossian.
Originál dopisu v angličtině najdete zde.
Comments