Cancel Culture na akademické půdě je zločin

CEVRO ARENA pokračuje v pravidelné expertní diskusi na témata, která hýbou společností. Téma, které nás nyní zajímá, je Cancel Culture aneb Existuje na Západě ještě svobodná diskuse? Diskusi zahajuje politický komentátor Roman Joch.

Tzv. cancel culture, tj. zlozvyk neumožnit člověku mluvit či publikovat v určitém médiu kvůli jeho „nesprávným“ názorům či „špatné“ rase je velikou překážkou svobodné diskuse a každopádně projevem strachu, zbabělosti, ale i netolerance těch, kdo ji praktikují. Zda je to zničením svobody projevu a diskuse, záleží na míře a okolnostech.

Stále platí, že soukromé médium může na základě svých vlastních kritérií publikovat, koho chce, a soukromá instituce si na přednášku či diskusi taky může pozvat ty, které si sama vybere. Nikdo nemá automatické právo na to, aby někde publikovali jeho články či poslouchali jeho přednášky.

Je však jeden typ cancel culture, který je natolik nelegitimní, že by měl být trestně postihován. A to je ten, kdy si studenti university se souhlasem vedení školy pozvou na přednášku s diskusí zajímavého (kontroverzního) hosta, a jiní studenti (a profesoři) kvůli nesouhlasu s jeho názory mu hlukem, nepořádkem, dýmovnicemi, násilím či žhářstvím nedovolí vůbec promluvit.

Přirozenými lidskými vlastnostmi, a to kladnými, jsou zvědavost, zájem a hloubání. Rád bych věděl či zjistil, co si jiní myslí o tématu, které mě zajímá, a hlavně, pokud si myslí něco jiného než já, proč si to myslí. Jsem zvědav, zda jejich argumenty nebo postřehy budou v něčem, co jsem doposud nezohlednil, relevantní. Takže od přirozenosti jsem zvědavý.

Tzv. cancel culture je tudíž něčím z následujících: (a) strach, že mé vlastní názory v diskusi neobstojí; (b) absence zvědavosti, tedy intelektuální zabedněnost; (c) nenávist vůči názorům jiným než vlastním a jejich nositelům. A samozřejmě všechny tři pohnutky lze kombinovat; může to být kombinace kterýchkoli dvou z nich či dokonce všech tří.

Když nějaké noviny (např. The New York Times) propustí redaktora stránky názorů a komentářů proto, že otiskne názor senátora, s nímž zaměstnanci deníku nesouhlasí, mají na to právo, ale ochuzují sami sebe. Stanou se méně zajímavými. Když soukromé nakladatelství zruší vydání knihy jiného senátora kvůli jeho politickým názorům, má na to právo. Udělá tím té knize reklamu, tu knihu vydá nakladatelství jiné a to první přijde o zisk.

Když však distribuční firma Amazon, přes kterou se na internetu prodává asi 80 % všech knih na světě, odmítne distribuovat knihu Ryana T. Andersona, bývalého pracovníka významného think tanku The Heritage Foundation a nyní prezidenta jiného think tanku (Ethics and Public Policy Center), která kritizuje koncept trans-genderu jako zdraví škodlivého, je to už závažnější. Přesto si knihu lze stále přímo u nakladatele objednat a tímto rozhodnutím Amazonu se zájem o knihu dokonce zvýšil.

Takže zatím takováto cancel culture vůči svobodě diskuse není fatální, jakkoli je hanebná a škodlivá. Situace by se dramaticky změnila, kdyby jí podlehli všichni, kdo se chtějí tvářit jako „slušní“ a „respektovaní“ a woke neboli „probuzení“ a hromadně, masivně by ostrakizovali jinak legitimní názory, které by ale nepovažovali za dostatečně „progresivní“. To by už konec svobodné diskuse byl. Doufejme, že v naší zemi a v naší části Evropy k tomu nikdy nedojde.

Je však jeden typ cancel culture, který je natolik nelegitimní, že by měl být trestně postihován. A to je ten, kdy si studenti university se souhlasem vedení školy pozvou na přednášku s diskusí zajímavého (kontroverzního) hosta, a jiní studenti (a profesoři) kvůli nesouhlasu s jeho názory mu hlukem, nepořádkem, dýmovnicemi, násilím či žhářstvím nedovolí vůbec promluvit. Jednou věcí je, když vy nechcete určité názory publikovat nebo šířit. Věcí úplně jinou je, když neumožníte jiným lidem, kteří tyto názory chtějí vyslechnout a chtějí o nich diskutovat, aby tak činili. Takováto cancel culture je nejen nelegitimní a není jen zničením svobodné diskuse, ale je svou podstatou i zločinná.