Vlézt do hlavy člověku, jehož introvertnost mu závidí i Švédi, a navíc k tomu prošel dlouholetým elitním špionážním výcvikem, nedovede téměř nikdo, pravděpodobně ani sám Putin. Lze se sice domnívat, že se tam nachází obří carský autoportrét spolu se zeměpisnou mapou Ruské říše sahající od Tichého oceánu až po Pyreneje, větší duševní hloubky, nacházející se ještě pod vrstvou iluzorních fantazií o americkém prezidentovi odevzdávajícím mu v předklonu klíčky od Bílého domu nebo zacelených citových ran nenaplněného vztahu s Angelou Merkelovou, který i pro společnou východoněmeckou minulost začínal tak nadějně, ale zůstávají temné a nepřístupné jako Mariánský příkop...
Upozornění: Článek byl napsaný na jaře 2019 po vydaní série knih a článků především amerických politologů na téma fašizmu v souvislosti s nástupem Donalda Trumpa, středoevropskou vlnou populismu a rozšiřováním či prohlubováním autoritářství ve světě. Některé z nich se zmiňovaly o Ivanovi Iľjinovi, o kterém se na Západě do té doby příliš nevědělo – byl částečně přeložený jen do němčiny, neboť v Německu po nějakou dobu působil. Jeho myšlení však mělo podle více autorů vliv na Vladimíra Putina. V té době jsem jeho vliv na ruskou vnitřní politiku považoval za omezený. Iľjinova „filozofie“ mi připadala komická, a tak jsem článek pojal s určitým humorem, který se mi ale dnes už zdá nemístný. Odlehčený tón je tak třeba vnímat „z historické perspektivy“, do které už však patří celá víra v Putinovu racionalitu či v to, že své imperiální choutky omezí jen na bezprostřední okolí.
Iľjinovo a Putinovo myšlení se vyznačuje spíše nešikovnou racionalizací archaického myšlenía než skutočnou argumentací a Snyderův pesimistický pohled dnes platí asi v ješte větší míře než před čtyřmi lety. Ve světle současných Putinových vyjádření by k němu kulturní antropologové mohli přidat ješte „hierarchickou kosmologii“, v které se šlape po národech v ruském područí a kope do států mimo něj, stejně jako omfalitickou víru v existenci „pupku světa“, za který Putin považuje Kyjevskou Rus, a tedy ji „nemůže“ nechat mimo ruské hraníce (předcházající vytrvalé snahy ruských archeologů nalézt tento pupek světa v Rusku byly neúspěšné). Bez ohledu na jednotlivosti a detaily však současné události zřejme potvrzují základní východiska uvedených autorů – tedy přesvědčení o racionalitě Putinovy politiky se asi ukazuje být mylné.
Pojďme však k samotnému článku.
Vlézt do hlavy člověku, jehož introvertnost mu závidí i Švédi, a navíc k tomu prošel dlouholetým elitním špionážním výcvikem, nedovede téměř nikdo, pravděpodobně ani sám Putin.
Lze se sice domnívat, že se tam nachází obří carský autoportrét spolu se zeměpisnou mapou Ruské říše sahající od Tichého oceánu až po Pyreneje, větší duševní hloubky, nacházející se ještě pod vrstvou iluzorních fantazií o americkém prezidentovi odevzdávajícím mu v předklonu klíčky od Bílého domu nebo zacelených citových ran nenaplněného vztahu s Angelou Merkelovou, který i pro společnou východoněmeckou minulost začínal tak nadějně, ale zůstávají temné a nepřístupné jako Mariánský příkop...
Při řešení problému si lze pro inspiraci zajít k samotnému Putinovi, který neotálel a na prohlídku středověkého byzantského vraku ztroskotaného na dně Černého moře, shodou okolností nedaleko pobřeží jen nedávno svobodně a z vlastní iniciativy se k Rusku přičleněného Krymu, naskočil do miniponorky a společně se svojí kredibilitou v očích západních představitelů si to zamířil přímo ke dnu. Vedle toho, že se zdá neuvěřitelné, že ten vrak nedokázal už dávněji objevit sám při svých předešlých potápěčských výpravách, je ale vidět, že i na ty nejnepřístupnější místa se lze dostat s tím správným technickým vybavením.
A i když my nemáme zázrak ruského inženýrství v podobě batyskafu C-Explorer 3 (vyslovovat rusky), pořád se můžeme do hlubin Putinovy mysli svézt s jiným cestovatelem, který tam již delší dobu podniká pravidelné myšlenkové výpravy a svými představami už výrazně osídlil tmavé, skalnaté a mrtvolné dno Putinovy duše, na které už nějakou tu dobu nezavítaly jak paprsky slunečního světla, tak ani ty nejodolnější živé organismy. Vítejte na palubě ruské filozofické ponorky „Ivan Iljin“.
Putinova vykopávka
Pro myslitele, jehož jméno nese, to nebyla první významná námořní expedice, jelikož tou byla plavba „Lodí filozofů“, kterou dal vypravit Lenin jen pár let po svém nástupu k moci. Docela možně připomínající Foucaultovu Loď bláznů, poslal na její palubě do vyhnanství více než stovku ruských intelektuálů, kteří měli příliš mnoho prázdných a nesrozumitelných řečí a jak už i od odpůrců „pražské kavárny“ dobře víme, skutečná revoluce se nečiní planým přemýšlením, ale poctivou prací v logistických skladech a průmyslových montovnách.
V hodnotově vyprahlé poušti hédonistického dekadentního Západu ponechaný napospas svému osudu vytvořil tento veliký myslitel, kterému nějaká evropská univerzitní instituce snad v pomýlení udělila profesorský titul v oboru filozofie, navzdory tomu, že zcela nepochopil ani toho Kanta, určitý myšlenkový systém anebo spíš skladiště různorodých myšlenek různorodé příčetnosti. Téměř čtyřicet knih (zhruba polovina psaná v ruském, druhá v německém jazyce) a nespočet novinových článků, kterými Iljin obohatil smetiště západní myšlenkové tradice, by pravděpodobně i zůstalo zakopaných a zapomenutých v nějakých knihovnických skladech, nebýt Putinovy záliby vyhrabávat z mořského dna antické amfory, starobylé koráby a jiné, z historického hlediska sice zajímavé, ale dnes už zcela nepoužitelné starožitnosti.
Tak se ani tomuto historickému myšlenkovému artefaktu nepodařilo v tichosti odplavat v proudu dějin a jako duch jedné zbloudilé mysli se objevil na začátku dvacátého prvního století přímo na prahu pomalu se již zavírajících východních dveří Evropské unie. Způsob, jak se tento strašidelný duch šíleného strýce téměř znenadání objevil v Putinově politickém slovníku, je docela dobře znám a můžeme tak obejít reálný svět a zaměřit se čistě na myšlenkovou stránku. Pro ty méně znalé, někdy po roce 2005, společně s nově se probouzející ruskou „neoimperiální“ politikou začal Putin rozesílat Iljinovy spisy jako povinné čtení ruským představitelům na různých politických úrovních a v armádě a následně se jeho jméno a myšlenky začaly objevovat i v jeho významnějších vystoupeních určených pro širokou veřejnost.
Podobně ponechme stranou další praktickou otázku – do jaké míry se Iljinovou filozofií upřímně řídí samotný Putin a jestli se při svém homoerotickém fotografickém pózování, rozvodu se svojí manželkou nebo obřím materiálním bohatství, které si podle zasvěcených hlasů už delší dobu stranou syslí, neobrací jeho myšlenkový vzor v hrobě, jejž mimochodem nechal Putin ze Švýcarska přenést do Ruska snad i proto, aby mu to zarazil. Taky nebudeme považovat za správné námitky jedné americké „kremlinoložky“, podle které Putin prosazuje Iljina jen v rámci vyvažování vlivu jedné z mocenských skupin bojujících v Kremlu o moc, v tomto případě armádní, která teoreticky legitimizuje svoji nově agresivní výbojnou politiku právě tímto zapomenutým ruským myslitelem „euroasianismu“, přičemž on sám k němu nepěstuje žádný osobní vztah.
Putinovy znalosti Iljina jsou velice hluboké a důkladné, často jej jen z hlavy spontánně cituje a argumentuje ním i v situacích, které nebyly dopředu inscenované. A co je ještě vážnější, vypadá to tak, že se jeho politickou teorií při svém vládnutí skutečně do veliké míry i řídí. S největší pravděpodobností tak existuje mezi Putinem a Iljinem hluboce intimní myšlenkový vztah hraničící s adorací.
Myšlenkově krátkozraký chameleon
Po rádoby vtipném a zbytečně dlouhém úvodu můžeme projít k samotným ústředním myšlenkám v minimálně pro nás relevantní oblasti, které ale budou docela stručné, což vlastně reflektuje Iljinovu plytkost, pomýlenost a dezorientaci v evropské filozofické tradici, v synkrezi jejichž různorodých proudů a jejichž přizpůsobování ruskému kulturnímu prostředí, společenským a politickým reáliím a vlastním politickým cílům jeho myšlení spočívalo. Stejně jako v přístupu většiny tehdejších ruských myslitelů ve vztahu k západní filozofii i on nadšeně přijímal a nasával všechny možné na evropských univerzitách vládnoucí myšlenkové směry, které většinou s výraznou výkladovou neobratností dezinterpretoval a různě vzájemně míchal za tím účelem, aby se mu v závěru dostalo teoretického odůvodnění pohledu, který předběžně skrytě zastával.
Jednalo se tak o filozofickou obdobu postmoderního New Age, v jeho případě promíchaného a v podstatě stojícího na zahraničněpolitickém imperialismu, vnitropolitickém fašismu a náboženském a kulturním manicheismu, který u Iljina obepíná celou společenskou a politickou sféru. Konkrétně to lze demonstrovat na jeho schopnosti udělat z Kanta imperialistu, z jeho imperativu prostředek přijímaní práva cizí dobyvatelské říše ovládaným obyvatelstvem, a tak i učinit ze samotného práva nástroj bezprávního násilí.
Osobitým způsobem tak uznával potřebu vlády práva, a dokonce v právu jako médiu obecného vědomí viděl i řešení problémů ruské společnosti, nedovedl ale pochopit jeho liberální podstatu a skutečný význam a později jej vnímal jen v takovém „schmittovském“ pojetí jako nástroj prosazování vůle společenského celku a suveréna, který jej představuje. Zatímco jeho současníci viděli v právu příležitost k transformaci ruské autokracie, Iljin vnímal především možnosti jejího posílení, které skýtalo. Právní univerzalismus tak proměnil v arbitrární nacionalistickou svévůli a z práva jako nástroje ochrany jednotlivce vytvořil prostředek jeho destrukce budováním totalitárního státu.
Svoji „akademickou“ dráhu tak lljin začínal ještě v Rusku v právně-teoretické oblasti jako nadšený příznivec právního státu a vlády práva, tedy evropských konceptů, které byly a vlastně i v současnosti pořád jsou ruské společnosti docela cizí. Velice brzy ale Iljin prokázal svoji schopnost otočit se o sto osmdesát stupňů a z mladého liberálního nadšence se najednou stal totalitním přívržencem Mussoliniho a Hitlera tak nějak přirozeně kontinuálně, jen prostředky „flexibilní interpretace“ bez toho, aniž by někdy ztratil pocit vlastní integrity a zpronevěření se předešlým přesvědčením. Jednalo se o intelektuálního chameleona, který dovedl překroutit a dezinterpretovat absolutně vše. Ignorování logických rozporů a absolutní neúcta k faktům tak byly snad nejvýraznějším dědictvím, které Iljin Putinovi přenechal.
Od Kanta Iljin následně přeskočil k Hegelovi, kterým se pak zabýval převážnou část svého života. Zatímco Kant pro něj nastolil ústřední společenský problém ustavení vlády práva, Hegel poskytl zdánlivé řešení v Duchu rozvíjejícímu se v dějinách. V jeho implementaci hegelianismu se už navíc objevují manichejské a totalitární prvky, které nakonec zaujmou v Iljinově „filozofii“ ústřední pozici. V jejich duchu přirozeně vnímal dějinný vývoj jako úpadek, ve kterém vše, co se odehrálo po Stvoření, jen pošpinilo jeho dokonalost.
Každý, kdo četl nejznámější útlou knížku od Mircea Eliadeho, tady zaslechne ozvěnu archaického mýtu o věčném návratu a regresivním nahrazení lineárního historického vývoje cyklickým pojetím času. V jeho smyslu Iljin nelpěl na minulosti v jejím historickém pojetí, ale v rámci obnovování zlatého věku, představovaného u Iljina „ruskou panenskostí“, přirozenými ctnostmi, totalitní organickou společenskou jednotou či manichejským vítězstvím ducha nad hmotou – tělesností.
Člověk se přímo účastní na této degradaci světa svojí hříšnou snahou mu porozumět a dál ji prohlubuje budováním pluralitní a občanské moderní společnosti, čímž narušuje sjednocující princip jako jediného dobra ve světě. V jeho samotném stvoření už ale spočívá prvotní hřích, celé dějiny i lidství jsou zcela zproštěny i jen minima dobra a vykoupení satanské individuality ve prospěch posvátné totality tak musí čerpat z bodu předcházejícímu celou historii. A návrat Boha z vyhnanství, který by spasil svět v jeho posvátnu, dovede umožnit jen spravedlivý národ, následující svého Vůdce do totalitárního režimu.
Hegela Iljin zanedlouho obohatil o Freudovo učení, kterému propadl až do té míry, že se přestěhoval do Vídně, aby podnikl vlastní psychoanalýzy. Na jeho základě přetransformoval duchovní problém na sexuální a jak později uvidíme, v této oblasti nakonec hledal i způsob uvolnění duchovních sil stojících v opozici k tělesným, pudovým. Blokovaná nutná historická změna tak nebyla jen problémem Ducha, ale jak viděl na příkladu „upadlého“ požitkářského života svých městských spoluobčanů, spočívala snad v ještě větší míře v jejich „odpuzující tělesnosti“.
Freuda si ale taky vyložil vlastním způsobem, od kterého se myšlenkově nikdy nedovedl odpoutat a odlišné chápání dovedl vnímat jen jeho prizmatem. Nejednalo se o kritického filozofa, ale v podstatě o rigidního ideologa, který jen dovedl žonglovat s jinými myšlenkami za jediným účelem potvrdit si a odůvodnit vlastní pohled na svět, který byl ve své podstatě primitivně manichejský. V tomto smyslu mu i Freud jen posloužil v jeho boji proti zkažené a upadlé tělesnosti v její vyhrocené homoerotické podobě, představované celou evropskou společností a kulturou.
Manicheismus
Podobně jako u samotného Putina nebo v ruské společnosti rozšířenému pohledu, i Iljinovy imperiální ambice, vyhrocený nacionalismus, kulturní konzervatismus a otevřená nenávist vůči západnímu světu vyrůstají z až archaicky narcistického etnického nacionalismu výrazně kmenové povahy, založeného na nábožensky primitivní manichejské ontologii dělení všeho na duchovní dobro a temné „tělesno“, které vůči němu v jejich vzájemném boji o „kosmickou nadvládu“ vymezuje jako samotné Zlo.
Tahle ontologie se následně promítá do sociologie a politiky a vlastně všech oblastí lidského života, i těch soukromých. To je nezbytné pro nastolení fašistického režimu, který spočívá v destrukci soukromí, individuality, kritického myšlení a svobody, čímž Iljinova myšlenková cesta ústí jak v podpoře německého nacismu a italského fašismu, tak i budoucího nastolení ruského fašismu, ke kterému se po celý pobyt v evropském více méně svobodném exilu upínal.
Z politického hlediska si lze do jeho obecné „ontologie“ opět lehce dosadit jak jednotlivé společenské struktury, tak i širší kulturní oblasti. „Duchovním světlem“ je samozřejmě ruský lid, pravoslavná církev, a především ruský stát, které ztotožňoval ve své teorii identické „trojjedinosti“ státu, společnosti a civilizace. Ta ale opět představovala prostou nadřazenost státu nad všemi ostatními sférami společnosti, tedy v jeho době už dobře známý totalitní režim, který po celou dobu teoreticky odůvodňoval.
Náboženský manicheismus se tak v logickém důsledku propojuje se sociálním „holismem“, ve kterém dochází k podřízení jednotlivce společenskému celku, destrukci individuality a lidské partikulárnosti za účelem zformování jednolitého sociálního organismu a výlučnosti obecné vůle. Jde tak o prostý kmenový fašismus, který ale v takto rigidní podobě neexistoval ani v tom nejarchaičtějším období lidských dějin, kdy ještě skutečně lidem vládlo organické kmenové kolektivní vědomí, v jehož opětovné probuzení možná doufal.
Iljinova etnická verze manicheismu stála na jeho pojetí „panenskosti“ (nevinnosti, nedotčenosti...) ruského národa, stojícího v jejím důsledku v opozici k celému mravně zkorumpovanému světu, díky ní ale jediného schopného jej spasit prostřednictvím svého výlučného nadání vybudovat totalitní politiku, znovuobnovit přirozené ctnosti (cyklický mýtus věčného návratu) a ochránit je před vnější destrukcí. V této fázi se tak archaicky náboženský manicheismus a myticky cyklické pojetí času transformují do „moderní“ politiky totalitarismu...
Totalitarismus
Iljinovu verzi totalitarismu jde shrnout do několika na sebe vzájemně navazujících klíčových pojmových dvojic:
Fašismus = Diktátor: To, co po historických zkušenostech vypadá zjevně, není samozřejmé, a i když fašismus může být představován i vládnoucí stranou, společenskou skupinou či ortodoxním učením, u Iljina se jedná o silně personalizovaný politický režim, vtělený do hrdiny, výjimečně silného jednotlivce, nadčlověka nadaného neomezenou vůlí k moci. Ten má pocházet z fiktivní říše stojící mimo dějiny, což mu propůjčuje schopnost obnovit národ nastolením jeho ztracené totality, a tím napravit vadnost lidské existence. Tato osoba má navíc představovat ztělesnění mužnosti (to je dalším důvodem jeho pozdější „sexualizace“ politiky) a osobně je absolutně odpovědný za každý aspekt politického života. Nemá jen totální exekutivní, ale absolutně neomezenou politickou moc.
Láska = Válka: Nepravá vzájemná láska jednotlivců má být nahrazena pravou láskou jednotlivce k celku komunity, která jej má zcela pohltit. A tato „totalitní láska“ ke komunitě je svojí povahou bojem proti nepřátelům posvátného řádu světa.
Teologie = Politika: Logické vyústění předešlé rovnice, podle kterého spočívá politika v identitárním vymezování se vůči nepřátelskému cizímu a náboženství vede k válce ve jménu totalitní lásky.
Náprava = Destrukce: Jedinou možností, jak zamezit šíření Zla, je rozdrtit střední společenské třídy, vymýtit občanskou společnost, eliminovat společenskou pluralitu a segmentaci a nahradit individualistické a univerzalistické právo vědomím podřízenosti národu.
Spasení národa = Zabití jednotlivce (a cizince): Při aplikaci specificky ruského konceptu „spasytelnii“ se už Iljinovo „učení“ docela psychopatizuje a Kristova oběť se identifikuje se spasením společenského celku smrtí jednotlivce, ať již toho domácího odmítajícího podřízení se národu nebo cizince, kterému to z jeho povahy ani není umožněno. Ruská kultura je kontemplace očištěného celku, obklopeného a ohrožovaného věčným nepřátelstvím upadlého světa, především Západu a jeho individualistické vlády práva.
Národ = Organismus: Rusko není země občanů či institucí a ruský národ společenstvím jednotlivců, ale živá a nesmrtelná organická přírodní a duševní jednota, živý společenský tvor. Z toho vyplývá, že politický návrat k božské přirozenosti si nevyžaduje jen předešlé odmítnutí individuality a plurality, ale i samotné humanity.
Sexualizace politiky
No a v opozici vůči tomuto „duchovnímu tradičně-hodnotovému světlu“ představovanému ruským národem (jeho slovy přímo civilizací) stojí temná, upadlá a nebezpečná tmavá „tělesnost“ představující samotné ontologické zlo, negativní princip ze všech stran obklopující a agresivně ohrožující ruský národ (což je samozřejmě jen sebeklam, ruská společnost je celosvětově v popředí jak v ukazatelích alkoholismu, tak v šíření pohlavních chorob nebo i natolik odmítaného materialismu). Ten je personifikován do Evropanů, i české liberální tradice, evropského konceptu právního státu a lidských práv, západního materialismu (který východní země dovedou přebírat nějak příliš lehce na to, aby se jednalo o nějakou specificky evropskou zvrhlost) a obecně individualismu, konceptu svobody a ním neseného určitého „epikureismu“, volnomyšlenkářství, společenské rozmanitosti a individuální osobitosti v důsledku liberálnějšího vztahu k vlastní tělesnosti, osobní odlišnosti, sebeuskutečnění a mezilidským vztahům (i s negativními důsledky sociální atomizace a následné masovosti).
Přičemž tato lidská partikulárnost a rozmanitost, které se v Evropě formovaly v důsledku liberální tradice chráněné konceptem právního státu, se v Iljinových primitivně manichejských brýlích redukují na prostou temnou tělesnost, a tato je následně v rámci nastudovaného freudismu, vlastní represivní sexuality a výrazné homofobie iracionálně sexualizována v podobné míře, v jaké vznikající moderní západní společnosti 18. a 19. století posedle sexualizovaly nevinné dětské chování, samotné rodičovství a většinu společenských odchylek. V tomto iracionálně úzkostlivém pohledu Iljina a veliké části ruské společnosti se tak vše evropské zvrhává v sexuální úchylky, jež se v pokřiveném homofobním vnímání nakonec redukují na homosexualitu (podobně jako i v jeho měkčích a skrytých formách rozšířených v západním světě, jako když Arnold Schwarzenegger nazve Demokraty „girlie men“, člověk z vesnice městské metrosexuály „zženštilými“ či průmyslový dělník umělce a intelektuály „změkčilými“).
Ta slouží jako obecný zástupný strašák za vše špatné, co přichází ze Západu, v ruském pojetí se vymyká našemu užšímu a vědecky přísnějšímu sémantickému významu a stává se moderním označením pro tradiční „temno“, „tělesno“, „zlo“ či upadlý hmotný princip. Iljin tak ještě v Rusku před svým exilem napadal oponenty na základě jejich smyšlených sexuálních úchylek, které, nainfikovány z Evropy, podle něj pohlcovaly ruskou společnost a na které lék nacházel v jím špatně vyložené Freudově představě vzniku civilizace ze společné vůle potlačit tělesné pudy. Tuto Iljinovu taktiku aplikuje na obecnější rovině i Putin, když běžnou mezinárodní politiku překrucuje do oblasti sexualizovaných duchovních hrozeb a přirozenou společenskou transformaci vnímá prizmatem vnějšího existenčního ohrožení v jejich důsledku.
V uvedeném manichejském smyslu je nutné vykládat i usvědčování Evropy ze šíření „homosexualismu“, importování homosexuality do Ruska či dokonce vynucování „homodiktatury“, kterou si ruská propaganda zvykla označovat revoluci na Ukrajině. Jedná se prostě o zástupný pojem za evropský liberalismus, pluralismus, sekularismus a individualismus, stojících za negativně vnímanou tělesností (vládou temné „hmoty“). Na základě toho je již možné pochopit i skutečný smysl jednoho ze známějších Iljinových výroků, jehož menší výběr zakončí dnešní exkurzi do temných (a nemocných) hlubin Putinovy duše (vzhledem k nedostupnosti Iljinových děl zčásti v parafrázovaném znění):
A teď Iljinova „zrnka moudrosti“
„Jazz způsobuje předčasnou ejakulaci.“ (Vzhledem k výše řečenému tato „teze“ výstižně vyjadřuje Iljinovu filozofii a její sexualizaci v demonstrativně komické podobě opisem způsobu, jakým moderní západní kultura představovaná jazzem korumpuje člověka podporováním jeho úpadku do své tělesnosti v důsledku neschopnosti jeho ducha si ji podřídit – oddálit vyvrcholení.)
„Ten, kdo vzdoruje rytířskému boji proti ďáblu, je sám ďáblem.“
„Duchem soucitu je duch smrti.“ (S tím by asi lékaři nesouhlasili.)
„Křesťanství je aplikace násilí ve jménu lásky.“
„Moderní myšlenky jsou zbraněmi pekla.“
„Národní pravda je čistá a objektivní bez ohledu na důkazy.“ (A s tímto by zase asi nesouhlasili vědci.)
„Ruskou pravdou je neviditelné a nevyslovitelné božství.“
„Rusko je živá organická jednota přírody a duše.“ (Ne společnost jednotlivců, ale nesmrtelný živý organismus.)
„Národní diktátor musí být dostatečně mužný.“
„K silnému muži přijde celá moc sama.“ (Vedle studia politologie na Harvardu je někdy dobré zajít si i do posilovny.)
„Musíme odmítnout slepou víru v počty hlasů a jejich politický význam.“ (Volby mají být ale zachovány jako rituál podřízení se vůdci – možná právě na tomto místě propadl Putin Iljinovým myšlenkám.)
„Problémem fašismu je stát jedné strany. To je příliš mnoho...“ (Z pohledu „bezstranického“ systému odmítajícího segmentaci společnosti byli Hitler s Mussolinim demokraty.)
„Návrat k Počátku spočívá v nastolení organické jednoty národa a vypovězení ďábelské povahy smyslného a empirické rozmanitosti lidského.“
Nechtějte vědět, co poslední výrok znamená...
Závěr
V době anektování Krymu a vypuknutí války na Ukrajině v roce 2014 rozeslal Putin členům své politické strany Iljinův článek, ve kterém argumentuje za nutnost „bezstranickosti“ ruské politiky (odtud pochází i výše uvedený citát, podle kterého je jedna strana až příliš mnoho), proti negativnímu vlivu politických stran na segmentaci společnosti a za využívání stran a voleb výlučně pro mediační a rituální účely demonstrování podřízenosti voličstva. Stejně tak i občanská společnost má fungovat jen v rámci korporativní struktury celospolečenské organizace, ve které má být lid jen pasivním příjemcem informací a pocitů v systému, jehož účelem je překonat „fakticitu a smyslnost“.
Ve stejném roce Putin při jiné příležitosti citoval další Iljinův text, ve kterém ten definoval specificky ruský pojem svobody ne jako svobodu Rusů jako jednotlivců, ale ve smyslu jejich svobody rozumět sobě jako části celku. Na základě tohoto pojetí má pak politický systém vytvářet „organicko-duchovní“ jednotu vlády a lidu. A tak nám Ivan Iljin z ponorky, ve které jsme se s ním i my mohli ponořit do hlubin Putinovy duše, mezitím nepozorovaně přestoupil do bagru a tanku, ve kterých se pustil do přebudovávání Ruska a jeho okolí...
Pozn. autora: Čerpal jsem z knih Timothyho Snydera Road to Unfreedom a On Tyranny, Stevena Levitskyho a Daniela Ziblatta How Democracies Die, Jurije Fjodorova Russia Between Fascism and Disintegration a několika článků v různých internetových odborných publikacích, z nichž nejdůležitější je jen elektronicky zpřístupněná rozšířená verze eseje Timothy Snydera z roku 2018 God Is a Russian v New York Review of Books, Ivan Ilyin, Putin's Philosopher of Russian Fascism, která je vzhledem k historickému vzdělání autora docela filozoficky fundovaná a svým rozsahem vydá na menší knížku.
Článek byl převzat z tyzden.sk v rámci vzájemné spolupráce. Původně vyšel v Lrárních novinách a na blogu https://blog.aktualne.cz/blogy/michal-palik.php.
Comments