Bývalý šéf Mosadu Shabtai Shavit glosuje možnosti řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Přinášíme další z textů izraelských expertů z International Institute for Counter-Terrorism (ICT). Článek si také můžete přečíst v anglickém originále zde.
Židovský národ má hned po čínském nejdelší historii. Je tu ale několik odlišností, které jsou v kontextu tohoto článku důležité: jsou to územní a náboženské aspekty. Číňané jsou ateisté a to, co je jako národ udržovalo pohromadě, bylo obrovské území, které ovládají. Tmel, který spojuje Židy, je náboženství. Abychom se stali národem, potřebujeme my Židé území, ale během naší dlouhé historie jsme jej ovládali jen krátce. Po většinu naší historie jsme byli náboženskou skupinou rozptýlenou po celém světě pod vládou ostatních. Abychom prosadili naši národnost bez teritoria, hledali jsme alternativní symboly a našli jsme je v našem jazyce, kultuře a tradici. Je pro nás výhodné tvrdit, že judaismus je, na rozdíl od zbytku světa, kombinací náboženství a národnosti.
Pokud se svět 76 let po konci druhé světové války nebyl schopen antisemitismu zbavit navzdory vynaloženému úsilí a finančním prostředkům, znamená to, že je součástí lidské DNA a v průběhu času je buď na ústupu, nebo se zase vynořuje.
Šance na porozumění mezi ortodoxními Židy, sionisty a Palestinci není
Izrael, vyvolená země, kterou Bůh zaslíbil svému lidu, působí morální problém všem, kdo vidí svět černobíle. Lidé jako Ahad Ha’am vidí Izrael pouze jako duchovní centrum. Jiní, jako Magnes, první prezident Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, který byl prohlašován za sionistu, obhajoval binacionální formu státu. Peter Beinart dokonce pochybuje, že židovský národ pro své přežití vůbec potřebuje mít vlastní kontrolované území. Mnozí další ale tvrdí, že abychom jako židovský lid přežili, musíme mít svůj vlastní stát, a to ne jakýkoli stát – ale stát Izrael. Pádným argumentem je třeba Uganda a další pokusy usadit Židy na jiných místech po celém světě. Jakýkoli další scénář pak znamená zničení židovského lidu...
Dnešní Izrael tvoří tři různé populace: sionističtí Izraelci, ortodoxní Židé a palestinští Arabové.
V prostředí, ve kterém všichni žijeme, není šance, že tyto tři skupiny někdy dosáhnou porozumění, kompromisu a společného harmonického soužití. Ortodoxní judaismus se nikdy nevzdá představy ryze náboženského státu. Navíc dodržování příkazu plození v průběhu času exponenciálně zvýší jak procento jejich populace, tak i volební moc.
Demografie jako nástroj
Palestinci také využívají demografického růstu ke zvýšení svého podílu na populaci a politické moci. Ti, kteří se hlásí k radikální šaríi, navíc nikdy nepřijmou existenci Izraele jako židovského suverénního státu v izraelské zemi. Nedávné nepokoje v Izraeli po posledním kole nepřátelských akcí v Gaze signalizují výrazné zvýšení vlivu Hammásu mezi Palestinci.
Koalice Irán-Hizballáh-Hammás nejeví žádné známky slábnutí. Právě naopak, její síla roste. Antisemitismus dnes není tím, čím kdysi býval: nenávistí vůči všem, kdo jsou semitského původu. Antisemitismus je dnes namířen pouze proti Židům, ať už žijí v Izraeli nebo ne, ať jsou či nejsou praktikující, ať jsou či nejsou sionisté, ať už Palestince nenávidí nebo ne.
Pokud se svět 76 let po konci druhé světové války nebyl schopen antisemitismu zbavit navzdory vynaloženému úsilí a finančním prostředkům, znamená to, že je součástí lidské DNA a v průběhu času je buď na ústupu, nebo se zase vynořuje. Historie nás učí, že autoritářské nacionalistické režimy jsou pro růst antisemitismu úrodnou půdou. Pokud se podíváme na celkový směr, kterým se lidstvo ubírá, není pochyb o tom, že směřuje k nacionalistickým, nedemokratickým a xenofobním režimům.
Pokud je tedy výše zmíněné pravda a pokud to ještě spojíme s vážnou ekonomickou krizí, máme zde kompletní recept na opakování holokaustu druhé světové války. Je jisté, že se objeví nějaký mudrc, který se bláhově domnívá, že historie se neopakuje. Omlouvám se, ale asi vás zklamu, protože názor autora tohoto textu přímo koresponduje se slovy proroka Ezechiela: „Synu člověčí, ustanovil jsem tě strážcem domu Izraele. Jakmile uslyšíš slovo z mých úst, vyřiď jim mé varování.“ (Ezechiel 3:17).
Pokud chtějí lidé v Izraeli úspěšně překročit práh dalšího milénia, musí izraelsko-palestinský konflikt vyřešit mírovou cestou a pomocí kompromisu. Ortodoxní židé jsou interní záležitostí, kterou lze snadno vyřešit za jedno čtyřleté volební období, které jejich politické strany stráví na lavicích opozice. Budou tak odříznuti od finančního toku, ze kterého po dekády čerpali, a jejich počet bude proporčně snížen. Otázka Palestiny je složitější, ale také řešitelná, a to v řádu několika let.
Základními kameny pro toto řešení jsou:
Americká ochota vést celý proces.
Saudskoarabský návrh z roku 2002 na řešení v podobě dvou států coby návrh pro vyjednávání.
Dohody, ke kterým v průběhu let došlo mezi Izraelem a Palestinou.
Zapojení umírněných arabských států a Saúdské Arábie do celého procesu.
Pokud na konci vyjednávání zde budou stále nedořešené záležitosti, bude nutný tlak Ameriky a umírněných arabských států na obě strany.
Bude to vynucené řešení? Ano. Je to totiž lepší než další prodlužování konfliktu.
Comentários