Přežití demokracie závisí na tom, že se vládnoucí elita nebojí vzdát své moci. Babiš je prvním polistopadovým premiérem, který se obává odchodu ze své funkce. A kvůli stylu svého vládnutí má proč.
Za osm let vládnutí si Andrej Babiš zadal s mocí do té míry, že odchod z politiky pro něj znamená značné riziko. Kvůli zneužívání moci a napojení Agrofertu na veřejné rozpočty mu hrozí omezení osobní svobody a propad ekonomického bohatství.
Tím se Česko zřetelně posouvá směrem k oligarchii autoritářského typu, jakými jsou mnohé postsovětské země. V zájmu svého bezpečí, rodiny a blízkých si oligarcha musí udržet moc, ať už o to stojí či nikoli.
Z ekonomického i bezpečnostního ohledu se stal Babiš příliš závislý na politické moci. A spolu s ním i lidé v jeho okolí, včetně mnohých zaměstnanců Agrofertu. Důsledky pokračujícího Babišova premiérství jsou nasnadě – další posílení této závislosti i rozšíření okruhu závislých.
Čau lidi aneb Vláda práva po česku
Odvrácenou stranou posilování Babišovy závislosti na politické moci je oslabování institucí, které garantují liberálně demokratickou povahu našeho státu a společnosti. Vůdcovsko-populistická povaha hnutí ANO vede k obsazování pozic lidmi, kteří jsou k vůdci nejvíce loajální.
Jenže funkční instituce musejí být založeny také na odbornosti a zásluhovosti, která se odvíjí od kompetence. Loajalita a kompetence se však dlouhodobě nepotkávají. Deklarovaná vláda manažerů a odborníků je zapomenuta, loajalita k vůdci je hlavním a jediným kritériem při obsazování klíčových pozic.
Tím se Česko zřetelně posouvá směrem k oligarchii autoritářského typu, jakými jsou mnohé postsovětské země. V zájmu svého bezpečí, rodiny a blízkých si oligarcha musí udržet moc, ať už o to stojí či nikoli.
Liberálně demokratická povaha institucí pro něj představuje ohrožení. Rozkládání těchto institucí je proto přirozenou součástí oligarchovy agendy.
Připomínání hodnot a významu právního státu, které znějí z EU, jsou pro Babiše nepatřičným vměšováním do údajné státní suverenity.
Instinktivně proto očerňuje EU, kterou v rámci předvolební kampaně zredukoval na zlomyslného strašáka posedlého přerozdělováním imigrantů. Agro-oligarchizace nás samovolně táhne na Východ, což vyhovuje i současnému prezidentu Zemanovi. Babiš přesvědčení o významu vlády práva nesdílí, odmítá její obecnou povahu, a kráčí tak v Orbánových šlépějích.
Bude hůř, anebo už je nejhůř?
ANO rozbíjí liberální systém vládnutí a možná nevratně poškozuje instituce i politickou kulturu naší země. Oligarchizace politiky ohrožuje naši svobodu, blahobyt a v konečném důsledku i bezpečí.
Za posledních 15 let jsme se stali uzavřenějšími a méně sebevědomými. Ve světě ztrácíme přátele i sympatizanty. Patříme mezi největší europesimisty. Jenže obavy a uzavřenost jsou pouze vstupenkou ke stagnaci, k dalšímu osamělému zaostávání.
Nadcházející volby mohou výrazně narušit politické a hodnotové ukotvení naší republiky na Západě. Ovlivní budoucí povahu našeho soukromého i veřejného života. Je třeba si připustit – a zejména to platí pro občanský dorost, který přivykl bezpečí, svobodě i blahobytu – že politika má bezprostřední vliv na naše životy a může nás vážně poškodit. Anebo taky nemusí, jenže to záleží na nás.
De-agrofertizace Česka
Změna v podobě koaliční vlády pěti demokratických stran se občas jeví jako téměř nemožná. Už kvůli zájmovým rozporům a nesourodým voličským základnám. Jenže po zkušenosti dvou předchozích volebních období, kdy instituce i povaha vládnutí dostaly nejednu těžkou ránu, by se oněch pět stran mohlo a mělo na lecčems shodnout.
Především na de-agrofertizaci Česka, která musí mít podobu očisty a posilování liberálních institucí. Zajisté by se shodly i na obnově prosté politické slušnosti a věcnosti vládnutí. Zní to jako banalita. Jenže není! Měly by se shodnout na opětovném vytyčení hranic mezi vládnutím a marketingem, mezi prací pro veřejnost a prací s veřejností. Zamlžení hranic mezi vládnutím a kampaní se na politické úrovni projevuje smazáním hranic mezi diskusí a argumentováním na straně jedné a gejzírem sloganů, nálepkováním a nástupem „imagologů“ na straně druhé.
Vládní koalice SPOLU a PirSTAN by se jistě mohla shodnut na mnohém. Třeba na posilování naší role v mezinárodních vztazích, na budování Česka jako sebevědomého, kooperativního, a tudíž i vlivného člena EU a NATO. Pohnout by se konečně mělo se systémem občanského vzdělávání dětí i dospělých, jehož absence nás dostala do současné situace. Na čtyři roky práce víc než dost!
Karel B. Müller je profesor politologie, který přednáší na vysoké škole CEVRO Institut. Zabývá se otázkami demokratického vládnutí, občanské společnosti a europeizace.
V plném znění byl text uveřejněn na serveru Forum24.cz. Přetiskujeme jej se souhlasem autora.
Comments