Stávající čeští důchodci to nemají lehké, ovšem v porovnání s tím, co čeká důchodce budoucí, je jejich situace téměř idylická – někdy dostanou pár stovek k důchodu, jindy zase výhodu cestování zdarma, občas předvolební guláš nebo koblihu. Budoucí důchodci na tom ale budou mnohem hůře.
Přestože vláda slibovala důchodovou reformu jako svou prioritu, neudělala v tomto ohledu nic. Vlastně bohužel udělala. Svým rozhazováním zadělala na ještě větší problém do budoucna. Ministryně financí (a není v tom sama) žije totiž v zajetí mylné a nebezpečné myšlenky, že utrácení je cestou k hospodářskému rozkvětu – před covidem, během covidu, kdykoli. Jak říká: „Musíme lít peníze do ekonomiky“. No a tak lije a lije. Vládní výdaje rostou, ekonomika se tím postátňuje, jelikož ji namísto poptávky spotřebitelů formují více a více vládní priority, korupce roste a dluhy se zvyšují.
Je zcela nezbytné nepodléhat vládnímu vidění světa. Vládní „investice“ jsou ve skutečnosti politickým spotřebním výdajem. Nákup státních dluhopisů není spořením, ale financováním takovéto politické spotřeby. Smysluplným cílem reforem není zvýšení daní ve jménu zajištění „rozpočtové odpovědnosti“, ale vytvoření tlaku na vládu, aby alespoň trochu ustoupila z pozic fiskálního populismu a omezila své výdaje.
Pro budoucí důchodce to má několik efektů. Zvyšuje se nejistota vyplácení jejich slíbené budoucí státní penze, protože důchodový systém byl neudržitelný už před pandemií, natož teď po přijetí dlouhé řady nových výdajových programů. Člověk si tedy celý život „platí na důchod“, ale jelikož má průběžný důchodový systém podobu státem organizované pyramidové hry, peníze jsou okamžitě utraceny a zůstávají jen sliby.
K tomu se zintenzivňuje problém, kdy úspory z daňově zvýhodněného systému soukromého důchodového připojištění jsou používány na financování dnešní vládní rozmařilosti. Penzijní fondy totiž z velké části nakupují státní dluhopisy. Takže i tady peníze okamžitě mizí a zůstává stejně nejistý slib vlády, že jednou vše uhradí. Budoucí důchodce tedy v obou případech ztrácí svou finanční nezávislost a je vydáván napospas státu. To může být sice politicky výhodné, ale rozhodně se jedná o společensky nezáviděníhodný výsledek vládních politik.
K tomu připočtěme efekt systematického postupného znehodnocování měny o pár procent každý rok a obavy z toho, že kvůli rozvráceným veřejným financím by inflace (spolu s úrokovými měrami) mohla časem narůstat, což ještě více zkomplikuje schopnost státu dostát svým závazkům.
Budoucí důchodce – aniž by o tom možná věděl – je tak v pasti. Státní důchod je nejistý, úspory má ve státních dluhopisech a peníze držené v hotovosti mu pojídá inflace. Jednoduché zabezpečení na stáří neexistuje. Nebo snad ano? Vždyť je tu přeci možnost staré dobré investice do nemovitosti! Žádný pokus o zhodnocení úspor na kapitálovém trhu, žádný nákup státních dluhopisů, člověk si přeci může za své těžce vydělané a zdaněné peníze koupit dům, aby měl na stáří alespoň jistotu, že neskončí pod mostem.
Bohužel tuto jistotu zajištění na stáří nám možná vláda také brzo vezme. Jak píší ekonomové včetně těch, jejichž úkolem je dbát o rozpočtovou stabilitu, na vládní rozmařilost je prý třeba reagovat zvyšováním daní. No a při porovnání s ostatními zeměmi se ukazuje, že Česko má údajně ještě rezervy při zdanění majetku. Takže to vypadá, že v důsledku společného úsilí – mimochodem z daní placených – členů Národní rozpočtové rady a úředníků ministerstva financí může brzy dojít k tomu, že i o tuto poslední pojistku důstojného stáří přijdeme. Všem tak bude hrozit to, že i když se nebudou chovat nezodpovědně, budou si celý život šetřit (a platit daně ze mzdy i z úspor), vezmou si hypotéku, koupí si dům a po desítkách let splácení bude dům konečně jejich, budou ho muset prodat, protože nebudou mít peníze na rostoucí daně z nemovitostí. Stávající systém je ekonomicky i morálně zvrácený, ale bude-li ještě takto „vylepšen“, poctiví a pracovití lidé přijdou o poslední pevný bod, který byl základem jejich autonomie a nezávislosti.
Je zcela nezbytné nepodléhat vládnímu vidění světa. Vládní „investice“ jsou ve skutečnosti politickým spotřebním výdajem. Nákup státních dluhopisů není spořením, ale financováním takovéto politické spotřeby. Smysluplným cílem reforem není zvýšení daní ve jménu zajištění „rozpočtové odpovědnosti“, ale vytvoření tlaku na vládu, aby alespoň trochu ustoupila z pozic fiskálního populismu a omezila své výdaje. Čím více, tím lépe. A tento tlak nikdy nevznikne v zemi, kde většina lidí bude finančně a existenčně závislá na veřejných rozpočtech – v roli státních zaměstnanců, příjemců dotací nebo penzí.
Nezatěžovat novými daněmi domy, ve kterých lidé mohou v klidu dožít své životy, je naprosté minimum, za které je třeba bojovat. A kdybychom k tomu dokázali zachovat i možnost napít se na zápraží takovýchto domů dobrého a levného piva, kvalitu života by to lidem na penzi rozhodně nesnížilo. Vládní ekonomové ale toto patrně nedovolí. Pivo je jedno z nejlevnějších v Evropě, a tak by prý za úvahu stálo zvýšit jeho zdanění. A je to! Je-li vládním receptem na tvorbu blahobytu „lít do ekonomiky“, takhle to končí.
Text vyšel v Lidových novinách 13. dubna 2021.
Comments