S ustupující pandemií se opět dává do pohybu kolotoč ekonomických migrantů. Jak ovlivní rozvoj svých zemí? A hlavně, jak ovlivní ekonomický rozvoj zemí hostitelských? Reflexe spojitosti migrace a rozvoje z pera psychologa a válečného veterána Vladimíra Svobody.
Na spojitost mezi migrací a rozvojem poukazuje v posledních letech a desetiletích stále více odborných studií i politických dokumentů a můžeme na ni nahlížet z různých pohledů. V akademické a církevní diskusi se k migraci vyjadřuje encyklika Fratelli Tutti. Papež František v této nové encyklice hovoří mimo jiné podrobně o tom, v čem všem a jak velkoryse mají země hlásící se ke křesťanským hodnotám vycházet vstříc uprchlíkům. Akademici Francis Chervenal a Johan Rochel předkládají hypotézu, že globální spravedlnost, rozvoj a právo na svobodný pohyb se vzájemně podmiňují. Imigrační politiky v současné době zdůrazňují bezpečnost a propojují rozvoj i rozvojové politiky na jedné a migraci a migrační politiky na straně druhé. Populorum progressio se vztahem rozvoje a migrace přímo nezabývá, ale přesto je zřejmé, že jsou vzájemně propojené.
Reflexe migrace a rozvoje
U ekonomické migrace vystupuje zejména snaha migrantů zabezpečit rodiny a širší příbuzné, které byli nuceni zanechat v zemi původu. Zasílají jim z nového domova pravidelně finanční prostředky. Tento ekonomický jev označujeme jako remitenci. Pro rozvojové země jsou druhým nejvýznamnějším zdrojem kapitálu hned po přímých zahraničních investicích. Remitence lze rozdělit na rodinné a kolektivní. Rodinné jsou ty, které migranti posílají svým rodinám, avšak nemusí se jednat pouze o finance, ale i o naturálie a sociální příspěvky. Naopak kolektivní jsou ty, které migranti darují zástupcům krajanských sdružení, kteří z nich posléze financují různé projekty v komunitách, odkud migranti pocházejí.
Udává se, že v roce 2019 bylo ve světě skoro 272 milionů mezinárodních migrantů (tzn. lidí, kteří žijí mimo zemi, ve které se narodili). Pro porovnání – v roce 2010 to bylo 221 milionů. Nejvíce mezinárodních migrantů se nachází v Evropě (82 milionů), poté v Severní Americe (59 milionů), dále v severní Africe a západní Asii (49 milionů). Procentuálně nejvyšší nárůst migrantů pak zaznamenáváme v Severní Americe, západní Asii a v subsaharské Africe.
Pro lepší představu – kdyby existovala země, která by byla tvořena pouze mezinárodními migranty, měla by více obyvatel než například Brazílie a její ekonomický potenciál by byl větší, než má třeba Francie.
Odstranění push-efektu se rovná odstranění příčin válečného konfliktu. V případě ekonomické migrace je tímto push-faktorem snaha každého člověka o ekonomicky lepší a kvalitnější život. Pomocí rozvojových programů by se tedy měly vytvářet v zemích původu takové socio-ekonomické podmínky, aby se rozdíly v kvalitě života mezi bohatým Severem a chudým Jihem co nejvíce setřely.
Remitence mají pozitivní dopad nejen pro osoby, ale i země, kde tvoří podstatnou část jejich HDP – např. Filipíny, Thajsko či Bangladéš. Nejvíce remitencí proudí z Anglie, Francie, Severských států a.j. Makroekonomický význam remitencí pro rozvoj a hospodářství domovské země migranta s nízkými příjmy je neoddiskutovatelný. Čím vyšší podíl HDP země remitence představují, tím větší význam pro danou zemi mají. Největší tok peněz probíhá mezi USA a Mexikem, USA a Čínou, a Honkongem a Čínou.
Remitence na makrorovině nejsou žádnou novinkou. Jsou součástí migrace, kterou lidstvo provádí přirozeně. Některé evropské země jako Španělsko, Itálie nebo Irsko byly v 19. a 20. století silně závislé na remitencích. Tyto země také vytvořily jedny z prvních zákonů na ochranu remitencí na makrorovině, Itálie dokonce již v roce 1901.
Pozitivní efekty remitence
Remitence zvyšují příjem a životní úroveň rodiny na mikrorovině, diferencují finanční zdroje, představují možnost investice do vzdělání dětí, podnikání či do lepší péče o staré a nemocné členy rodiny. Existuje tzv. multiplikační rozvojový efekt, protože peníze vložené do vzdělání, podnikání či infrastruktury představují investice přímo do rozvoje.
Pokud má rodina, jež zůstala v zemi původu, nereálné představy o životě v cílové destinaci, jsou migranti pod těžkým socioekonomickým tlakem, zejména mají-li nízké či nestabilní příjmy. Dále je zde riziko z hlediska ztráty motivace pracovat pro ty členy rodiny, kteří zůstanou v původní zemi, a často tím dochází i k narušení interpersonálních vztahů mezi rozdělenými příbuznými.
Na makroúrovni vedle pozitivních efektů remitencí hrozí i ty negativní – nebezpečí inflace, zpomalený export či snížení poptávky po domácím zboží. Remitence napomáhají snížení počtu lidí v chudobě, ale před zmírněním chudoby samy nespasí. Ti nejchudší totiž neemigrují z nedostatku finančních prostředků na cestu. Počátkem 21. století podíl remitencí prudce vzrostl a v roce 2012 se oproti počátku milénia dokonce ztrojnásobil.
V porovnání s rozvojovou pomocí představují výrazně větší, stabilnější a dlouhodobější segment. Remitence prostřednictvím multiplikačního efektu cílí přímo na rozvoj. Oficiální prostředky jsou snížené o provozní náklady. O využití remitencí rozhodují příjemci, kteří sami přesně vědí, co potřebují, u oficiálních o tom rozhodují dárci, kteří často místní situaci neznají. Remitence jsou proto využívány mnohem efektivněji než oficiální prostředky.
Co se týče rozdělení migrantů z hlediska dosaženého vzdělání, v základě můžeme tyto kvalifikované migranty zařadit do dvou skupin. Ti v preproduktivní fázi života odcházejí v mladém věku za vzděláním a po úspěšném ukončení se vrací zpět do domovské země. Ti v produktivní fázi ukončili terciální vzdělání doma a profesní uplatnění hledají, cestou ekonomické migrace, v bohatých zemích. Tu první skupinu tvoří například Slováci, kteří studují vysoké školy v Česku, ale pak se vrací domů. Studium je pro ně bezplatné a je také kvalitnější. Druhou skupinu tvoří například čeští zdravotníci se znalostí jazyka, kteří odchází do Saudské Arábie a Ománu.
Tito odborníci pak v zemích původu chybí. Konkrétně ČR se potýká s nedostatkem lékařů, zdravotních sester či pečovatelek, kteří odcházejí za lepšími pracovními podmínkami a nahrazují je pracovníci z východu.
Ovšem je zde významná snaha jak OSN, tak i jednotlivých národních států na zvýšení kvalitní infrastruktury vzdělávání v zemích původu. Zejména v oblasti terciálního vzdělávání. To však naráží na neřešitelné problémy zejména v muslimských zemích a teokraciích, jako je třeba Irán, kde je přístup ke vzdělání znemožněn většině žen. Často i pod pohrůžkou smrti jako v Afghanistánu. Ty pak nemají jinou možnost, jak se dostat ke vzdělání, než migraci. Toto vše jsou faktory, které stojí za emigrací. Nelze nezmínit programy dočasné a cirkulární pracovní migrace.
Migrační politiku a politiku zaměstnávání přijímajících států (imigračních zemí) řídí tyto státy legislativně. Mají pochopitelně větší zájem na tom přijímat vysoce kvalifikované odborníky před nevzdělanými masami negramotných zemědělců. Regulace v oblasti regulérní migrace probíhá cestou vydávání pracovních povolení vybraným a preferovaným skupinám. Je však nutno mít na zřeteli i potřeby domovských zemí. Důležitým faktorem je i možnost vzdělávat se v cílové zemi zdarma.
Rozvoj v souvislosti s tvorbou migrační politiky musí běžet v koordinaci s ekonomickou a hospodářskou politikou cílové země. Cíl rozvojové politiky spočívá v rozvoji samotném, ne v utlumení migrace z chudších států do bohatších.
Je třeba rozlišovat mezi utečenectvím a ekonomickou migrací
V neposlední řadě musíme rozlišovat válečné utečenectví a ekonomickou migraci. V případě utečenectví je třeba se soustředit na mírové iniciativy OSN a odstranění příčin válek. Varovným příkladem je současná Sýrie, kde občanská válka uvedla do pohybu masy milionů uprchlíků, které se přelily nejen do sousedních zemí jako je Turecko, ale i do Evropy.
Odstranění push-efektu se rovná odstranění příčin válečného konfliktu. V případě ekonomické migrace je tímto push-faktorem snaha každého člověka o ekonomicky lepší a kvalitnější život. Pomocí rozvojových programů by se tedy měly vytvářet v zemích původu takové socio-ekonomické podmínky, aby se rozdíly v kvalitě života mezi bohatým Severem a chudým Jihem co nejvíce setřely. Samozřejmě ne za cenu zbídačení vlastního národa, lapidárně řečeno, země poskytující.
Obyvatelé chudých zemí, které sousedí s těmi bohatými, opouštějí svou domovinu s vidinou zbohatnutí a dosáhnutí lepší životní úrovně či vzdělání. Přistěhovalců, kteří se stěhují do rozvinutých zemí z těchto důvodů, je nejvíce a počítají se na miliony. S tím je třeba při rozvojových programech počítat. Pokud imigranti pocházejí ze zemí s nízkou životní úrovní, z odlišného kulturního prostředí nebo s nižší všeobecnou úrovní vzdělání, mohou vyvstat problémy s jejich integrací do většinové společnosti přijímající země.
Ti, kteří nejsou schopni se přizpůsobit, mohou vytvářet svoji vlastní paralelní společnost s kulturním prostředím své staré země; vznikají tak ghetta. Přistěhovalci se pak v nich mohou cítit odtržení od majoritní společnosti. U ostatních obyvatel tím mohou probouzet negativní reakce jako je xenofobie. Tomu již rozvojové programy a investice jen těžko pomohou. To už musí vyřešit společnost sama.
Text se opírá o několik prací teologa Petra Štici: Péče o společný domov jako naléhavá etická výzva: uvedení do encykliky Laudato si‘ papeže Františka; Etika a migrace: vybrané otázky současné imigrace a imigrační politiky; Migrace v sociálním učení církve a Cizinec v tvých branách: Biblické podněty pro etickou reflexi migrace.
Comments