Vstup České republiky do Severoatlantické aliance v roce 1999 byl jedním z nejvýznamnějších milníků v moderní historii české armády. Proces adaptace na alianční standardy však nebyl jednoduchý – vyžadoval nejen organizační změny, ale i modernizaci technologií a změnu myšlení celého vojenského systému. Jak se česká armáda za více než dvě dekády v NATO proměnila? Jaké jsou její silné a slabé stránky v současném bezpečnostním prostředí? A co znamená přechod na nové stíhačky F-35 pro budoucnost letectva? Na tyto otázky odpovídal generál Jiří Šedivý.
Jak vzpomínáte na celý proces vstupu ČR do NATO v 90. letech?
Bylo to velmi hektické a složité období. Důvodem bylo, že jsme v té době stále byli armádou, která byla v minulosti poměrně značně koncipována jako armáda Varšavské smlouvy. Museli jsme provádět organizační změny, vyměnit základní technologie a samozřejmě řešit i důležité personální otázky. Bylo nutné začít přijímat standardy, které stanovuje NATO.
Celý proces ale nebyl nárazový. V roce 1994 jsme přistoupili k programu Partnerství pro mír, kde jsme absolvovali první cvičení s našimi, tehdy ještě budoucími partnery. První mise nám přinesly obrovské množství praktických zkušeností. Zásadním zlomem byl rok 1997, kdy jsme dostali pozvání k plnému členství v NATO. Následně jsme měli dva roky na to, abychom zvládli finální přípravu, ale to už bylo systémově členěno. Jako náčelník Generálního štábu jsem v únoru roku 1999 poslal prezidentovi Václavu Havlovi hlášení o tom, že armáda je připravena ke vstupu do Severoatlantické aliance, a v březnu se náš vstup do Aliance uskutečnil.
V čem udělala naše armáda za dobu členství v NATO největší pokrok? Co všechno se za těch více než 20 let změnilo?
Nejviditelnější změnou je modernizace vybavení armády – zbraně, zbraňové systémy a další technika prošly zásadním vývojem. Největší pokrok však nastal v oblasti lidských zdrojů – máme plně profesionální armádu složenou z vojáků z povolání. Naši vojáci jsou lépe vzdělaní, sebevědomější a jejich profesionalita se odráží ve všech aspektech jejich činnosti.
V 90. letech byla část vojáků stále spojena, přímo či nepřímo, s dobou před rokem 1989. Dnes je armáda úplně jiná – zejména v tom, jací vojáci v ní slouží a jak jsou schopni plnit své úkoly, tento pokrok oceňují i naši spojenci v NATO.
V posledních letech se stále více hovoří o hrozbách, jako je například rostoucí agresivita Ruska. Jaká je připravenost Armády ČR na obranu proti těmto hrozbám, zejména ve spolupráci s NATO?
Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to díváme. Pokud hodnotíme současnou armádu v době míru, má přibližně 24 000 členů. Armáda se ale neustále vyvíjí, modernizuje své vybavení a získává lepší zbraně. Je to patrné i při zahraničních misích, kde vždy plníme své úkoly velmi dobře, což naši partneři v Severoatlantické alianci oceňují.
Druhou stránkou věci je dlouhodobé zanedbávání přípravy skutečné armády pro případ válečného konfliktu. A v tomto ohledu na tom nejsme příliš dobře. Nedostatky v této oblasti jsou hluboké – nemáme dostatečně vyřešenou otázku mobilizace z praktického hlediska, chybí nám připravená infrastruktura. Armáda na tento problém dlouhodobě upozorňuje, ale politická reprezentace mu nevěnovala velkou pozornost. Až válka na Ukrajině přiměla politiky si tuto situaci více uvědomit, nicméně finanční deficit v oblasti obrany nelze vyřešit zde dne na den.
Pokud bychom museli mobilizovat armádu k obraně České republiky, v současné době na to nejsme dostatečně připraveni.
Lidé příliš neprojevují zájem o vstup do armády. Je to velký problém?
Ano, armáda má v poslední době poměrně velké problémy s rekrutací vojáků, ale tento problém se řeší. Dříve byly nastaveny přísné normy na zdravotní stav budoucích vojáků z povolání. Vzhledem k tomu, že se obecně zdravotní stav populace zhoršuje, byla řada zájemců odmítnuta právě z těchto důvodů, ačkoliv by jim to ve výkonu služby zásadně nebránilo. Nyní však armáda ve spolupráci s Ministerstvem obrany ČR přistoupila ke změně těchto norem a věřím, že pokud k jejich úpravám dojde, opět se nastartuje proces doplňování stavu armády.
Armáda však musí dělat vše pro to, aby si udržela stávající vojáky, a zároveň zajistila zdravou obměnu personálu s ohledem na věk a kvality jednotlivců. Dalším problémem je, že armáda ztrácí konkurenceschopnost v oblasti finančních odměn a platů. Uvidíme, do jaké míry se s tím dokáže vypořádat politická reprezentace.
Má Armáda ČR dostatečné prostředky a vybavení, aby efektivně čelila moderním bezpečnostním výzvám, jako je například kybernetická válka nebo dezinformační kampaně?
Za současné situace a v aktuálních podmínkách si myslím, že ano. Nikdy však nelze předpokládat, že zajistíme stoprocentní obranu – to jednoduše není možné. Z pohledu rizik, která mohou z nepřátelského působení vyplynout, jsou některá akceptovatelná, protože jejich eliminace by byla extrémně finančně náročná, nebo jsou natolik malá, že vůči nim není nutné přijímat opatření. Každopádně ve většině těchto oblastí je Česká republika schopna efektivně odolávat. Upřímně řečeno, vždy se najde protivník, který hledá skulinku v našem systému – a občas ji také najde. Čelit těmto hrozbám tedy dobře dokážeme, ale nelze se domnívat, že vůči nim budeme absolutně imunní.
Jaké a jak těžké změny čeká letectvo v souvislosti s přechodem stíhacích letounů od Saab JAS-39 Gripen na F-35A Lightning II? Myslíte, že to je dobrá volba?
Je to dobrý nákup. Vím, že mnoho lidí se mnou nesouhlasí, ale gripeny nikdy neměly být součástí českých vzdušných sil. Už v době, kdy se rozhodovalo o nákupu nových stíhaček a byly vybrány gripeny, bylo jasné, že nejde o stroje, které by byly plně kompatibilní se systémy Severoatlantické aliance.
Bez ohledu na můj názor, gripeny svoji roli sehrály. Bylo nezbytné najít nadzvukový letoun, který by byl schopen převzít úkoly Migu-21 a zároveň byl kompatibilní se systémy NATO. I když gripeny nejsou plně kompatibilní s potřebnými operačními systémy, jako jsou F-16 nebo F-18, sehrály tuto roli v maximální možné míře.
Vývoj technologií pokročil a gripeny už neodpovídají požadavkům dnešní doby. A je vidět, že pro F-35 jsme se rozhodli nejen my, ale i drtivá většina členských států Severoatlantické aliance.
Spojené státy, jako nejsilnější člen NATO, mají zcela odlišný přístup k armádě. Nelze přehlédnout jejich úctu ke členům armády a důraz na národní bezpečnost. Nechci to srovnávat s Evropou, ale jak by měl podle vás vypadat český přístup k armádě a obecně informovanost o obraně?
Jde o evropský problém, nejen o problém našeho státu. V USA je respekt k armádě mnohem větší než v Evropě, což je dáno jejich historií – Spojené státy vedly řadu válek a snad kromě války ve Vietnamu žádnou neprohrály. Národní hrdost a postoj k armádě se tedy utváří na základě historických zkušeností. Když se například zeptáte Poláků, jejich úcta k armádě je obecně mnohem silnější než u Čechů. Polsko má odlišnou historickou zkušenost a prošlo mnohem většími vojenskými konflikty.
V České republice tomu tak není. Náš národ sice zažil války a v některých bojoval, ale případů, kdy Češi bojovali výhradně za svůj stát, není mnoho. Posledním skutečně českým vojevůdcem byl Jan Žižka. Od té doby čeští vojáci často bojovali za jiné státy, například v armádě Rakouska-Uherska, kde působilo mnoho vynikajících českých velitelů. Společnost si jich ale nedokáže vážit, protože nebojovali za samostatný český stát. Tento postoj ovlivnily i události 20. století – v první světové válce jsme zpočátku bojovali za Rakousko-Uhersko a v roce 1939 se Československo jako stát nebránilo, s výjimkou několika jednotek. Naše armáda se pak formovala až v době války, a to jak na východě, tak na západě a naši vojáci patřili mezi ty nejlepší. Jenom tak jsme mohli být po válce součástí vítězných mocností a Československo bylo považováno za součást protifašistické koalice. Ale v povědomí české společnosti je stále pachuť našeho podřízení se mnichovskému diktátu.
Nemyslím si, že by Armáda České republiky měla negativní image. Neustále se zlepšuje a mezi státními institucemi patří k těm s nejvyšší důvěryhodností.
Rozhovor vedla Alice Šmídová, studentka programu politologie a mezinárodní vztahy na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem!
Comments