O knize zakladatele „stínové CIA“, soukromé zpravodajsko-konzultační agentury Stratfor, amerického geopolitického experta George Friedmana s názvem konvenujícím současným obavám celoevropského veřejného prostoru: Ohrožená Evropa – Rodící se krize.
Friedman, narozený židovským rodičům v Maďarsku, v první polovině svazku čtenáře pomyslně usazuje do školních lavic a předkládá opakování z evropské historie a geografie. Pro poučenějšího čtenáře zde mohou některé pasáže místy působit možná až příliš „středoškolsky“. Historický exkurz novodobou historií Evropy je ale pouze přípravou na stěžejní část Friedmanova textu: zamyšlení nad budoucností Evropy a možnými (či už probíhajícími) konflikty na starém kontinentě. Čeká nás Evropany i nadále období míru a prosperity posledních sedmdesáti let, anebo se historie bude opakovat a čeká nás návrat ke „starým historickým zvyklostem Evropy“?
Evropa, a především státy Evropské unie, čelí v posledních letech celé řadě zásadních problémů: ekonomické krizi, vystřízlivění ze vztahu k Rusku, terorismu, migrační krizi, možnému odchodu Velké Británie z Unie, radikalizaci částí obyvatelstva, nástupu nacionalismu a konečně pak obavám z rozpadu samotné Evropské unie. A právě díky hlubšímu historickému kontextu, který Friedman v úvodu nastiňuje, jsou tato tíživá konfliktní témata najednou srozumitelnější a o něco méně překvapivá.
Za zlomový bod, který akceleroval destabilizaci evropských institucí i dlouhodobě sdílených hodnot, považuje Friedman události v roce 2008. V podstatě od svého založení Evropská unie jen vzkvétala. S konfliktem v Gruzii a pádem banky Lehman Brothers ve Spojených státech začíná i v rámci evropské (kon) federace období existenční nejistoty, trvající dodnes (válka na Ukrajině, migrační vlna, ad.). Rozklížení evropské jednoty, do určité míry (a dočasně) utlumené během ekonomické krize dvěma faktory - důvěrou v evropské elity a efektivitou mašinérie bruselské byrokracie - , v posledních dvou letech s ještě větší silou dynamizovala uprchlická krize. Ta je ve Friedmanově textu přítomna jen v hrubých obrysech jako jedna z výzev, se kterými se Evropská unie potýká (kniha vyšla v anglickém originále zkraje roku 2015). Vždyť kdo si ještě na začátku minulého roku dokázal představit, že během několika měsíců Evropa, a především Německo, absorbuje přes milión migrantů?! Ale už v průběhu ekonomické krize, ještě dávno před krizí migrační, došlo k zásadnímu posunu, který se v posledních letech ještě zvýrazňuje. Rozhodování z „centrály“ z Bruselu se začalo vracet do rukou národních lídrů a vlád, které začaly prosazovat partikulární řešení více řízená potřebami vlastního státu („národního zájmu“) než evropského společenství.
Rozhodování z „centrály“ z Bruselu se začalo vracet do rukou národních lídrů a vlád, které začaly prosazovat partikulární řešení více řízená potřebami vlastního státu („národního zájmu“) než evropského společenství.
V centru pozornosti, jako již mnohokrát v minulosti, i dnes stojí Německo. Nejmocnější (nejen ekonomicky) země Evropy neaspiruje na to vést Evropu, ale zároveň nemůže takové roli uniknout: „Záměrem Německa je mít ekonomickou politiku bez politických a rozhodně bez vojenských důsledků. Chce být dominantní silou v Evropě, aniž by komukoli vnucovalo svou roli,“ píše Friedman a dodává, že taková strategie funguje pouze tehdy, pokud jsou všichni ostatní aktéři ochotní „hrát“ jen ekonomickou hru. Co ale nastane v případě, kdy některé státy, které jsou v krizi, odmítnou plnit své závazky? Objeví se hnutí hlásající, že dluhy není třeba splácet, že je potřeba potrestat ty, kteří problémy způsobili, a zároveň v nich bude silně akcentován rasový či přinejmenším xenofobní prvek – zloba vůči imigrantům a volnému pohybu obyvatelstva, který imigraci podporuje.
V tomto ohledu se Friedmanovy předpovědi v podstatě naplňují a výsledky nedávných voleb v mnoha zemích Evropy jsou toho důkazem. Autorova predikce možného vývoje německé politiky, že čím dál nacionalističtější Evropa může přinutit Německo k mnohem užší spolupráci s Ruskem, zní poněkud hrozivě. Friedman sice Německu neupírá snahu stát pevně za Evropskou unií, ale v situaci, kdy se Evropská unie, ať už z jakýchkoli příčin, rozpadne a dojde k zavedení obchodních bariér, bude Německo čelit zásadnímu ekonomickému problému: kam exportovat. Rusko se tak podle Friedmana pro Německo stane nutnou volbou. Pro Rusko jsou ale ekonomické otázky a problémy národní bezpečnosti úzce spjaty. Pak lze očekávat, že Německo bude muset akceptovat ruskou významnost na Ukrajině a v Bělorusku.
Otázce Ukrajiny a potažmo Běloruska věnuje Friedman značnou pozornost. Pro angažmá Ruska na Ukrajině má autor z pohledu západního čtenáře možná až příliš pochopení. Jde totiž o klíčový region, ať už z ekonomického (ropovody a plynovody), tak z bezpečnostního hlediska: „Ztráta přístupu na ukrajinské území by znamenala ránu pro ruskou ekonomickou strategii. Spojenectví Ukrajiny a NATO by nepochybně představovalo ohrožení ruské národní bezpečnosti. Přesně tato hrozba se objevila. Situace na Ukrajině prostě nevede ke konci“, píše Friedman a pranýřuje naivní snahu Spojených států „demokratizovat“ nejprve samotné Rusko v raných devadesátých letech a následně i Ukrajinu. Jakmile Rusko nabralo sílu, nemohlo si už takové chování nechat líbit.
Každopádně „znovuobjevení se“ Ruska v posledních letech je klíčovou výzvou pro Evropskou unii. Friedmanovy obavy, že se historie bude opakovat, neboť „pod povrchem se roztáčí motor konfliktu – romantický nacionalismus, který zpochybňuje legitimitu přesunu autority na nadnárodní instituce a křísí staré národní konflikty“ (hovoří symbolicky o sto letech od vypuknutí první světové války), mají svou váhu. Jestli může být ohnisko konfliktu mezi Evropskou unií a Ruskem předzvěstí ještě významnějšího střetu či dokonce povede k rozpadu celé Evropské unie (faktor migrace, jejímž důsledkem je nástup radikálního populismu), ukáže až budoucnost. Ta Friedmanova moc optimisticky nevypadá. Bezesporu je to ale cenný příspěvek k uvažování nad současnými problémy Evropy.
Jiří Š. Cieslar a Daniel Kunštát
George Friedman: Ohrožená Evropa. Rodící se krize. V překladu Jany Odehnalové vydalo nakl. Tomáš Krsek v roce 2016.
Comments