V posledních měsících jsme dnes a denně četli zprávy typu: „Putin napadl Ukrajinu“ nebo „Mariupol úpí pod ruským bombardováním“. Hrozná skutečnost, z hlediska přísné logiky však neplatí ani jedno, zamýšlí se ve své glose Ján Rakytka.
Uvedené titulky jsou synekdochou. Jde o zajímavý jazykový jev, jímž lze pojmenovat celek zdůrazněním nějaké jeho charakteristické části a obráceně. Racionálně si uvědomujeme, že V. V. Putin osobně Ukrajinu nenapadl a Mariupol zůstává navzdory hlubokým ranám i odkazu na jméno Matky Boží jen němým městem. Nicméně všichni cítíme, jak je tato zkratka drásavě přesná. A co to má společného s Putinem ještě dál?
Nebezpečné sny
Touhy a myšlenky člověka klíčí nejdřív v jeho hlavě. Teprve až jsou vysloveny, začíná jejich nový a skutečný život. Vyřčená slova výjimečného jedince – ať už jde o výjimečnost jakékoliv kvality – se vryjí do čel všech ostatních příslušníků kmene, slovo se stane poznávacím znakem národa.
Výraz „Putin napadl Ukrajinu“ evokuje ve světě automaticky názor, že Rusko jako celek horuje pro válku. Tamní průzkumy, ať už jsou cinknuté méně nebo více, dokazují, že jde oholou skutečnost. Na Ukrajině z té proměny vládne zděšení, lidé žijí v očekávání toho nejhoršího. Podstatná část planety se k údělu Ukrajinců staví solidárně, vlády i jednotlivci mnoha zemí poskytují morální, finanční i hmotnou pomoc. Mnozí chovají naději, že se situace vyřeší odchodem Putina. Tyto naděje přiživuje směska odhadů dle pozorování, mýtů a zaručených zpráv o stavu prezidenta Ruské federace.
Myslím, že k tomu všemu je ještě nutné ptát se kontra-otázkou: Je opravdu tak zásadní, zda je Putin vážně nemocný? A je rozumné počítat s razantním obratem, kdyby už žádný Putin nebyl?
Příklad z Indie
Zkusme se poohlédnout po nějaké historické analogii. Inspirací by mohla být rozsáhlá publikace „O půlnoci přijde svoboda“ autorské dvojice Dominique Lapierre & Larry Collins (Mladá fronta 1983).
Kniha líčí bouřlivý rok 1947, kdy se Indie vymanila z britské koloniální nadvlády a zároveň rozštěpila na dva státy. Jednání o emancipaci a rozdělení vedli s Angličany (vlastně i proti sobě) dva čelní indičtí představitelé, kteří nemohli být rozdílnější: kosmopolita s cambridgeskou angličtinou Džaváharlál Néhrú (za budoucí novou Indii) a ortodoxní muslim Muhammad Alí Džinnáh (za budoucí Pákistán).
Autoři publikace si při znalosti hlavních postav a dobových reálií – nebo jim navzdory – dovolují vyslovit následující hypotézu: Kdyby členové protistrany znali obsah trezoru Džinnáhova osobního onkologického lékaře (rentgenové snímky jeho plic), byli by možná zvolili vyčkávací taktiku a vše mohlo skončit jinak.
Jenže vnitřní spory tehdejší Indie byly tak zásadní, že by příchod vytoužené svobody rozhodně nenechal náboženské pohlaváry dlouho zahálet. Džinnáh se nakonec stal prvním generálním guvernérem Pákistánu, svou dějinnou roli dohrál 13 měsíců po rozdělení. Přesto byl jenom hrotem, zatímco zástup imámů ostřím dýky, která rozřízla nádherný protkávaný koberec Indie vedví, jak to metaforicky popsal Mahátma Gándhí. Navzdory napjatým vztahům – jak už to bývá u rozhádaných bratří – trvá křehká koexistence obou států rovných 75 let a dokazuje, že rozpůlení pomyslného koberce byla nevyhnutelnost.
Koberec nebo rohožka
Zmíněný Džinnáh by mohl být v jistých rysech (rozhodně ne ve všech!) předobrazem Vladimira Putina. Ruský prezident je anachronický, neústupný, ctižádostivý, amorální a nekonečně drzý. Od dob eléva v KGB až k dnešnímu prezidentskému křeslu šel tvrdě za svým cílem. Poslední dvě desetiletí zhmotnil všechny své sny: osekal ústavu, ovládl nerostné zdroje a průmysl, umlčel opozici a nezávislá média. Na úkor životní úrovně občanů nechal vykrmit armádu, zástupy siloviků a generálů, nezapomněl ani na loajální stevardy Boží.
Celá mašinerie supěla k jedinému cíli – k obnově slavného impéria Sovětského svazu, ti všichni užiteční byli připravováni, až nadejde „pará“ – svrchovaný čas. Přesné datum ovšem znal jen Putin, přesněji – vracíme se k našemu výkladu o synekdoše – okruh vyvolených kolem něho. Některá jména známe konkrétně, avšak dnes je lhostejno, jak se kdo jmenuje a kdo do klubu patřil nebo ještě patří. Je to kolektivní Putin, několikahlavé monstrum, božstvo na způsob krvežíznivé Kálí, jemuž je jedno, že se na Ukrajině dějí zvěrstva na civilistech, že na frontě umírají tisíce ukrajinských i ruských vojáků. Je mu taky ukradené, zda Ruská federace přivodí sama sobě kolaps a rozpadne se na národní státy a gubernie bez cara a centralizovaného vedení.
Kolektivní Putin totiž zřejmě nepovažuje vlastní zemi za nádherný barevný koberec, ale za katovu rohožku.
Článek byl publikován na serveru Hlídací pes: https://hlidacipes.org/.
Comentários