Sedím v kavárně, přede mnou další složenka a já marně vzpomínám, jestli mě někdy ve škole učili, jak vlastně funguje záloha na energie. Umím vyjmenovat všechny přítoky Vltavy (a možná ne), ale sestavit rodinný rozpočet? To je věda. A tak přemýšlím: Připravuje nás vůbec škola na skutečný život?
Když se zeptám průměrného třicátníka, co si pamatuje ze základní školy, pravděpodobně zvládne Pythagorovu větu nebo vyjmenovaná slova. Ale ví, jak funguje hypotéka? Umí si uvařit zdravé jídlo a ví, jak na správnou životosprávu? Pojďme se společně zamyslet nad tím, jak nás škola skutečně připravuje na reálný život. Jasně, matematika je důležitá. Bez Pythagorovy věty by se zhroutil svět (nebo aspoň některé mosty). Jenže když se podívám na svůj běžný týden, řeším spíš hypotéku, výdaje, investice, jak si našetřit na důchod nebo jak alespoň trochu zdravě jíst, nezapomínat na pohyb či dodržovat kvalitu spánku a nepodlehnout modernímu otroctví v podobě očí upřených do telefonu. A tohle mě ve škole nikdo neučil.
Je to, jako bychom učili děti řídit auto pouze teoreticky. Známe všechny součástky motoru, ale za volant nás nepustí.
Škola. Magické místo, kde se máme naučit všechno potřebné pro život. Alespoň tak nám to kdysi říkali. Ale opravdu nás prvních devět let výuky připravuje na to, co nás čeká ve světě dospělých? Když se zamyslíme nad budoucími potřebami, jako je finanční gramotnost, zdravý životní styl nebo důležitost duševní pohody, je odpověď možná složitější, než bychom chtěli. A to postrádám jakoukoli ambici v podobě hledání viníka.
Penzum znalostí, které využije každý
Najednou řešíme daňové přiznání, splátky půjček nebo třeba to, jak si správně nastavit spořicí účet. A tady začíná první velký paradox našeho školství. Finanční gramotnost je dnes častým tématem diskusí a současně zní jako zaklínadlo z ministerských směrnic. Ano, některé školy už zavádějí speciální hodiny nebo projekty zaměřené na hospodaření s penězi. Jenže často jde jen o jednorázové aktivity nebo dobrovolné kroužky. Přitom právě tohle jsou znalosti, které využije v životě úplně každý. Kolik lidí se dostalo do dluhové pasti jen proto, že nerozuměli základním finančním principům? Ve škole jsme počítali, za jak dlouho naplní dva kohoutky bazén, ale jak spočítat RPSN už byla španělská vesnice.
Představte si, že by se děti už od základní školy učily, jak fungují bankovní účty, co je to inflace, jak ovlivňuje jejich úspory nebo jak si správně nastavit rodinný rozpočet. Místo abstraktních příkladů řešit reálné finanční situace, jako kolik si mohu dovolit utratit z kapesného, jak si naspořit na vysněný telefon nebo proč není dobrý nápad půjčovat si peníze na běžnou spotřebu. Představme si to společné učení s rodiči, společnou edukaci, společné debaty a příklady z praxe. Společné zjištění samotných rodičů, co lze dělat a na co si dávat pozor. Nečekaný návrat do školních lavic napříč generacemi.
Je představa hodin, kde by se děti prakticky naučily vyplnit daňové přiznání, porozumět bankovním poplatkům nebo si udělat finanční rezervu, příliš revoluční? A neposouvá finanční edukace společnosti samotné bohatství společnosti a zajištění budoucích generací? Už jen drobný krok by mohl znamenat velký posun.
Znalost péče o tělo
Nemenší kapitolou, ve které vždy spatřuji nulovou znalost z dob mých školních lavic, je zdravý životní styl. Ano, absolvoval jsem tělocvik a v přírodopisu i nauku o lidském těle. Ale učil mě někdo, jak sestavit vyvážený jídelníček? Jak poznat kvalitní potraviny? Jak číst etikety, co jsou éčka a výživové tabulky? Nauku o spánku či jak předcházet civilizačním chorobám? V době, kdy obezita a cukrovka jsou již skoro vnímány jako něco automatického a přirozeného, by tohle mělo být základní učivo.
Mám to štěstí, že jsem vděčný strávník, pes v lidské podobě, který sní prakticky vše. Ale sto lidí, sto chutí a když si vezmu vzpomínky svého okolí, často jsou to nezapomenutelné chvíle s neidentifikovatelným masem a bramborami, které se tvářily, že neviděly slunce. Pravda, zdravá výživa se už řeší trochu víc než dřív, ale není to jen o tom, co děti jedí. Je to také o tom, co je nikdo neučí. Jak si připravit zdravý a chutný jídelníček nebo proč si nevědomky přivoláváme zdravotní problémy nekvalitní stravou.
Naučit děti milovat zeleninu by mohlo být součástí hodin vaření nebo zdravovědy. Ale co reálně dostaneme? Maximum je tak průřez potravinovou pyramidou a občasné povídání o tom, že cukr je špatný. Zkusme ale dítěti vysvětlit, proč je důležité mít vyvážený talíř, když ve školním automatu dostane bagetu, čokoládu či energetický nápoj z peněz spokojeného rodiče, který má alespoň o starost méně.
Lze zavést praktické hodiny, kde by si děti samy uvařily jednoduché a zdravé jídlo? Taková investice do jejich zdraví by se společnosti snad nevyplatila? Hodiny praktického zdraví, kde by se děti učily číst etikety na potravinách, rozumět výživovým hodnotám a chápat, jaký dopad má strava na jejich zdraví. Mohly by se učit základy vaření, plánování jídelníčku a pochopení souvislostí mezi stravou, pohybem a celkovým zdravím.
Je fascinující, že zatímco dokážeme žákům vysvětlit složité chemické vzorce, často jim neumíme předat základní praktické dovednosti pro život.
Třeba jak si správně čistit zuby, jak zvládat stres nebo jak efektivně komunikovat s druhými lidmi ať už na pracovišti, či v rámci partnerských vztahů. Přitom právě tyto měkké dovednosti často rozhodují o úspěchu v pracovním i osobním životě, včetně mentálního zdraví. V době, kdy jsou deprese na vzestupu, bychom mohli věnovat pozornost i tomu, jak děti učit zvládat stres a budovat zdravé vztahy. Místo toho, aby se jen biflovaly data a vzorce, mohly by se naučit, jak řešit konflikty nebo si udělat čas na odpočinek. Jak rád bych zpětně byl, když by mi tyto vědomosti někdo zprostředkoval již ve škole!
V době sociálních sítí a informační exploze by se hodily i lekce kritického myšlení. Jak rozpoznat fake news, jak si ověřovat informace, jak se bránit manipulaci či jak vůbec důvěryhodné informace získávat. A co takhle základy time managementu nebo osobní produktivity? Tyto dovednosti budou v budoucnu čím dál důležitější. Korporátní svět neodpouští.
Netrápí nás nedostatek informací, ale jejich odtrženost od reality
Ať nenaskakuji na pesimistickou linku, jsem si vědom, že některé školy již mění zaběhnuté koleje. Zavádějí projektové dny, zvou odborníky z praxe, organizují praktické workshopy. Jenže stále jde spíš o výjimky než o pravidlo. A tak máme vlny absolventů ekonomických škol, kteří sice brilantně zvládají ekonomické rovnice, ale v osobním životě si neumějí spočítat úrok z půjčky.
Změna je nevyhnutelná a je jen otázkou, kdy a jak rychle přijde. Svět se mění závratným tempem a málokdy jej stíháme my jako dospělí, natož děti. A škola musí držet krok. Z mého pohledu nemůžeme dál připravovat děti na život v minulém století. Je potřeba vzdělávání, které kombinuje to nejlepší z tradice s praktickými dovednostmi pro budoucnost, jelikož současnost se rychle stává minulostí.
Když se zamyslím nad tím, co mi ve škole nejvíc chybělo, není to ani tak nedostatek informací, jako spíš jejich odtrženost od reality, kvůli které jsem předčasně utekl ze své první vysoké školy. Most mezi teorií a praxí, mezi učebnicemi a skutečným životem. Potřeba školy, která naučí nejen (kriticky) myslet, ale také žít.
A možná je čas přestat čekat na systémové změny shora a začít u sebe. Omlouvám se, pokud jsem příliš naivní, ale každý učitel snad může do své výuky zařadit prvky praktického života. Každá škola snad může iniciovat projekty zaměřené na životní dovednosti. Protože v konečném důsledku nejde o to, kolik toho žáci vědí, ale jak dokážou své znalosti použít v reálném světě, jak je využít v praxi a jak společnost díky tomu dále posouvat.
Školství stojí na prahu změny a když píšu tato slova, dochází mi, kolikrát jsem již tuto mantru v uplynulých letech slyšel. Ale opravdu je třeba přetvořit vzdělávací systém tak, aby lépe odpovídal potřebám zrychlujícího se 21. století. Nejde o revoluci, ale o evoluci – postupné přidávání praktických prvků do existujícího systému. Každý malý krok tímto směrem je krokem k lepší přípravě našich dětí na skutečný život. A s tempem změn v našem zkostnatělém systému si ani jiné než malé kroky asi dovolit nemůžeme.
To nejhorší, co by se z mého pohledu mohlo stát, je i nadále sedět se založenýma rukama a debatovat bez viditelných výsledků. Ano, v tom jsme jako národ opravdu unikátní. A já tak mohu jen doufat, že další generace už budou lépe připraveny na výzvy každodenního života.
Luboš Poláček je studentem programu Právo v obchodních vztazích na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem!
Comments