K výročí vzniku samostatného Československa přinášíme ukázku textu o dnes již pozapomenutém reformním Staročechovi, starostovi Karlína, muži „28. října", souputníkovi Karla Kramáře a prvorepublikovém poslanci a senátorovi Dr. Jaroslavu Brabcovi.
„S dr. Brabcem odchází význačný politik, poctivého charakteru, muž snášenlivý, jenž stavěl vždy zájmy národa a státu nade vše jiné. Sloužil zájmům těmto zejména též na fóru mezinárodním a nebude snadno místo po zesnulém osiřelé vyplniti.“
Takto oslavně, s nezbytným dobovým patosem, referovaly 30. ledna 1930 Národní listy, ale i další periodika o úmrtí dlouholetého starosty Karlína a prvorepublikového politika, činovníka Národní strany a později národní demokracie Jaroslava Brabce. Tytéž Národní listy ale nepravdivě informovaly, že zesnulý, který ve volbách v roce 1929 již potřetí kandidoval do tehdejšího Senátu Národního shromáždění Republiky Československé, u jehož zrodu sám stál, se dobrovolně stáhl z politiky. Dnes je tento politik vzešlý z Karlína již pozapomenut. Následující řádky jsou proto také pokusem o připomenutí jeho životní a politické dráhy.
(…)
Spolupráce s domácím odbojem
V rámci staročeské strany patřil již začátkem 20. století k reformnímu proudu okolo bývalého pražského primátora Jindřicha Šolce (1841–1916). Na sjezdu staročeské strany v roce 1906 byl zvolen členem výkonného výboru. Společně s dalšími mladšími členy výboru strany, např. Janem Radimským či bratry Mattušovými, vytvořili slovy historika Martina Kučery „jakési druhé centrum, blízké mladočechům a jmenovitě Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi“.
Za první světové války se kolem jeho osoby a časopisu Osvěta soustředila státoprávně radikální opozice spolupracující s domácím odbojem a Maffií. Kučera k tomu uvádí: „Odbojová opozice, věkově mladší než předsednictvo, se 8. března 1918 přihlásila k České státoprávní demokracii amnestovaného Karla Kramáře (1860–1937). Poněvadž však většina důvěrníků a ani předsednictvo jejich rozhodnutí nepodepřelo, byl J. Brabec nucen pod svým vedením obnovit Český klub, do roku 1913 středisko veřejné činnosti staročechů, jako staročeskou autonomní složku státoprávní demokracie. Za Český klub byl také v červenci 1918 povolán do Národního výboru československého. Když začátkem října 1918 hrozilo, že se staročeská strana úplně rozpadne, předseda Svazu českých okresů Cyril Papoušek (1863–1936) vstoupil s částí důvěrnického sboru a místních organizací do Českého klubu, čímž umožnil, že proti vůli konzervativního předsednictva staročeši 12. října 1918 splynuli s Českou státoprávní demokracií.“
Brabec se tak stal jediným členem Národní strany v nově konstituovaném Národním výboru, jehož členové byli určeni podle tzv. Švehlova klíče: poměr zástupců jednotlivých politických stran se odvíjel podle výsledku posledních voleb do Říšské rady z roku 1911. Brabcův politický přerod v rámci Národní strany v průběhu války od smyšlení „staročeského“ ke státoprávnímu popisuje Havelka následovně: „Myslím, že u Jaroslava ke změně svého postoje došlo až během první světové války, kdy i Masaryk změnil svůj názor a počal pracovat pro zničení Rakouska-Uherska. Tak se z rodiny Brabců stali zastánci tohoto proti – Německého a proti – Rakouského směru české politiky.“ První volby do obecních zastupitelstev nově vzniklé republiky proběhly v červnu 1919. Tou dobou již Jaroslav Brabec v Karlíně nekandidoval a soustředil se na výzvy celonárodní politiky.
Ve službách republiky
Po sloučení Národní strany se státoprávní demokracií se Brabec v rámci této strany stal členem klubu staročechů a prvním místopředsedou státoprávní demokracie. Za ně byl následně navržen do Revolučního Národního shromáždění, kde pracoval v ústavním výboru a především se věnoval přípravě ústavní listiny a volebního řádu. Ve výboru pro Velkou Prahu, jehož byl místopředsedou, se podílel na zákonech, kterými byla vytvořena tzv. Velká Praha přičleněním tehdejších 37 obcí z karlínského, smíchovského, vinohradského, žižkovského a zbraslavského okresu k Praze.
Ústava a s ní související zákony vznikly z práce ústavního výboru, který zahájil činnost na podzim 1919. Doposud totiž měla nová republika toliko tzv. zatímní ústavu z roku 1918 a s přípravou nové definitivní ústavy se mj. čekalo na výsledek mírových jednání po skončení první světové války. Vláda, po dohodě s ústavním výborem, předložila materiál, na jehož základě vypracoval ústavní subkomitét listinu, která se stala podkladem pro jednání ústavního výboru. Ten zahájil projednávání předloženého materiálu 8. ledna 1920 pod vedením dr. Alfréda Meissnera (1871–1950). K nejspornějším otázkám patřilo, zda má být Národní shromáždění jednokomorové, nebo dvoukomorové, a jednání o jazykovém zákoně a postavení menšin v nové republice. Nejhlasitějšími odpůrci bikameralismu byli sociální demokraté, mezi něž patřil i sám Meissner, naopak národní demokracie a lidová strana prosazovaly dvoukomorový parlament, dokonce s tím, že Senát neměl být volen přímo, ale měl být složen ze zástupců obcí či korporací.
Pojďme se podívat na několik témat, kterým se ve svých vystoupeních Brabec na půdě ústavního výboru věnoval. Můžou snad být jakýmsi vodítkem při rekonstrukci jeho státoprávního uvažování v prvních letech samostatné republiky.
K otázce podoby sněmovny se Brabec na jednání ústavního výboru 27. ledna vyjádřil následovně: „[…] má-li míti smysl dvoukomorový systém, že senát musí míti podobnou pravomoc jako poslanecká sněmovna […] a že také to složení senátu musí býti takového rázu, aby se lišilo od poslanecké sněmovny, kde jistě bude se uplatňovati mentalita nejširších vrstev, ale i nejmladších“. Tento přístup, který se zdál být v souladu s ústavní teorií a vzory západních demokratických institucí, nebyl ale posléze naplněn právě nejlépe. Jak napsal Ferdinand Peroutka (který ale, nutno říci, byl proti tehdejšímu Senátu poněkud zaujatý):
„Ostatně nebyly to předpisy ústavy, jež přivodily celkovou bezvýznamnost senátu, nýbrž způsob jednání politických stran. Aniž by nějak porušovaly ústavu, učinily ze senátu slepou kolej a místo, na němž se shromažďují političtí penzisté k poradám, které nemají žádného vlivu.“
Při tvorbě textu ústavní listiny samotné Brabec za národní demokraty navrhoval, aby Senát byl složen ze 150 volených členů a 25 jmenovaných prezidentem tak, aby se do sboru dostali i nepolitičtí odborníci. Pasivní volební právo navrhoval na 45 let, aktivní na 35 tak, aby v Senátu byly „zastoupeny jiné vrstvy občanstva s jinou mentalitou“. Nakonec byla schválena kompromisní varianta, parlament měl být dvoukomorový, ale Senát bude volený stejně jako sněmovna podle poměrného volebního systému. Pasivní a aktivní volební právo pro Senát bylo sice vyšší než pro Poslaneckou sněmovnu, ale nikoli podle představ národních demokratů.
Mírová smlouva ze Saint-Germain (1919) zavazovala československý stát, aby v případě zavedení oficiálního jazyka povolil menšinám užívat vlastní jazyk alespoň před soudy. V konečném znění ústavy ale právo bylo naopak ještě rozšířeno na možnost používání menšinového jazyka i v rámci úředního styku v obcích a jednotkách územní samosprávy tam, kde menšiny tvořily alespoň 20 % obyvatelstva. Brabec se obšírněji k jazykovému zákonu a obecněji ke vztahu k Němcům, vyjádřil během lednového zasedání ústavního výboru, a to dosti nekompromisně: „[…] já mám za to, že se v tom ze stanoviska politické taktiky skrývá velmi nebezpečná věc a že bychom udělali nejlépe, kdybychom se striktně drželi ustanovení mírové smlouvy. Stížnosti zde vždy budou, ať s námi Němci bojují, my se s nimi spravíme a budeme mít vhodnou politickou pozici, kterou byste dnes chtěli opustiti, vůči nepříteli, který má nezměněnou mentalitu, jako míval, když nás utlačoval.“
Poměrně hojně se Brabec vyslovoval i při diskusích v ústavním výboru k otázce zavedení a podoby referenda. Brabec v několika vystoupeních neodmítal referendum jako takové, ale varoval před jeho použitím při snaze vlády prosadit zákony, které odmítla sněmovna: „Referendum by se mohlo připustiti snad ve dvojím směru: Buď když se jedná o projev důvěry určitým osobám ve státě, nebo určitým skupinám osob, jakými například jest vláda nebo ministerská rada. Tu ten lid dovede a může projeviti skutečně svou vůli.“
Druhou oblastí, kde Brabec referendum připouštěl, bylo hlasování o zásadních záležitostech, jako např. když se jednalo o volebním právu žen nebo o tom, jak si lid představuje svou svobodu občanskou ze stanoviska vázaných či volných kandidátních listin atd. I tady ale se svými návrhy neuspěl a možnost vypsání referenda vládou v ústavě byla zakotvena, byť za celou dobu první republiky tento institut nebyl použit. Kompromisní ústavní listina byla nakonec schválena všemi hlasy celonárodní koalice na bouřlivém jednání Národního shromáždění 29. února 1920.
(…)
V Národním shromáždění působil Jaroslav Brabec až do roku 1920, kdy byl zvolen do Senátu. V prvním volebním období pracoval především v ústavně-právním a zahraničním výboru a vykonával funkci místopředsedy klubu národních demokratů. V následujících senátních volbách v roce 1925 mandát obhájil a byl zvolen místopředsedou Senátu a předsedou klubu národních demokratů. Během působení v Senátu se Brabec začal věnovat především mezinárodním otázkám.
Ukázka vychází z monografie Volby v Praze. Z dějin pražské volební kultury (1848-1945), kterou vydalo Centrum středoevropských studií, společné pracoviště vysoké školy CEVRO Institut, Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Monografie je výstupem projektu 100 let vzniku samostatného československého státu, jejímž editorem byl Martin Jemelka.
Publikaci je možné zakoupit na stránkách Masarykova ústavu zde.
Chronologicky je publikace ukotvena v letech 1848–1945 a na dějinnou scénu vedle známých jmen politiků uvádí i zapomenuté či přehlížené aktéry pražských volebních zápasů, ať již individuální, nebo institucionální.
Comments