CEVRO ve spolupráci s Nadací Hannse Seidela v těchto dnech vydává přelomovou publikaci s názvem Musí být ekologie alarmistická? Alexandr Vondra vyzval řadu významných autorů, aby se zamysleli nad ochranou přírody z konzervativního pohledu. Přináším vám jeden z textů knihy od britského konzervativního filosofa Rogera Scrutona.
Videopozvánka od editora knihy Alexandra Vondry
ROGER SCRUTON: Enviromentalismus začíná láskou k tomu, co máme
Environmentalismus má všechny znaky levicového postoje: třídu obětí (budoucí generace), osvícenou avantgardu, která za ně bojuje (agresivní ekoaktivisty), mocné omezence a ignoranty, kteří kořistí z přírody na úkor budoucnosti (kapitalisty) a nekonečné příležitosti vyjadřovat svou zášť vůči bohatým a úspěšným, a zejména vůči Západu. Levicový je i jeho styl: typický environmentalista je mladý, rozcuchaný, lhostejný k společenské reputaci, protože jeho mysl je zaměřena k vyšším věcem; jeho typickým protivníkem je zabedněný hlupák ve středním věku, který se vkusně obléká, a obvykle je to Američan.
Obhajoba environmentalismu má verbovat intelektuály, i když s fakty a teoriemi zachází ledabyle, a podněcovat aktivismus. Environmentalismus je něco, k čemu se lze připojit, a pro mnoho mladých lidí má jakousi vykupitelskou povahu a propůjčuje jim identitu podobně jako revoluční hnutí ve dvacátém století. Avšak ochrana životního prostředí není sama o sobě vůbec věcí levice. Nejde v ní o nějaké „osvobození“ nebo emancipaci obětí, ale o zabezpečení zdrojů. Nejde v ní o „pokrok“, ani o „rovnost“, ale o uchovávání a rovnováhu. Mezi jeho stoupenci mohou převažovat mladí a rozcuchaní lidé, ale jen proto, že lidé v oblecích si zatím nedokázali uvědomit, v čem spočívají jejich skutečné zájmy a hodnoty.
To je důvod, proč je opravdový environmentalista také konzervativcem. Protože touha chránit životní prostředí spontánně vyrůstá v lidech, jakmile uznají svou odpovědnost k jiným a jakmile identifikují nějaké místo jako „naše“.
Environmentalisté mohou vypadat jako odpůrci kapitalismu, ale jakmile pochopí věci správně – budou mnohem většími odpůrci socialismu s jeho gargantuovskými, nenapravitelnými a státem kontrolovanými projekty než étosu svobodného podnikání. Environmentalismus je ve skutečnosti bytostně konzervativní. Ve světě, jak ho známe, je to nejpřesvědčivější příklad partnerství mezi mrtvými, živými a ještě nenarozenými, které jako konzervativní archetyp obhajoval Burke. Jeho základním cílem není přivodit nějaké radikální přeuspořádání společnosti nebo zrušit zděděná práva a privilegia.
Opravdová občanská odpovědnost vyrůstá z našeho pocitu přináležitosti
Environmentalismu jako takovému nejde o rovnost, s výjimkou rovnosti mezi generacemi, a jeho postoj k soukromému vlastnictví je, nebo by měl být, pozitivní – protože jen soukromé vlastnictví ukládá odpovědnost za životní prostředí v protikladu k bezvýhradnému právu ho vykořisťovat, právu, jehož důsledky jsme viděli ve zničených krajinách a otrávených vodních tocích někdejší sovětské říše. Obhajuje citovou příchylnost k místu, nikoli globální kontrolu, a staví se proti globalizaci ve všech jejích podobách, včetně těch, které prosazují environmentalisté na levici, kteří nám chtějí vnutit celosvětovou agendu prohibicí.
Opravdová občanská odpovědnost vyrůstá z našeho pocitu přináležitosti. Z levicové části politického spektra, navzdory tomu, že si věc environmentalismu přisvojila, proto nemohou přicházet žádné smysluplné politiky ochrany životního prostředí. Levicová vize pocitem přináležitosti pohrdá. Nikdo na levici by ani nepomyslel na to, aby protestoval proti masové migraci, neboť tím by spáchal největší hřích, jaký globalisté znají, hřích „rasismu a xenofobie“. Britská Strana zelených spolu s německými Zelenými proto o tomto tématu vytrvale mlčí, přestože masová migrace zásadně znehodnotila infrastrukturu naší země, stala se příčinou bytové krize a vyvíjí ohromné tlaky na urbanistické plánování, ochranu venkova, odpadové hospodářství a veřejné služby ve městech.
Pocit přináležitosti nás spojuje nejen s lidmi, ale také s místy, kde žijeme, a se zvyklostmi, které nás vážou dohromady. Zahrnuje vnitřní směřování k nějakému osídlení. Je zdrojem postoje, který nazývám „oikofilie“, lásky k sdílenému domovu a touhy tento domov chránit. Tato láska mě volá k zodpovědnosti nejen k mým současným společníkům, ale také k lidem minulým i budoucím, ke všem, pro něž toto místo není jen vaše a moje, ale naše.
To je důvod, proč je opravdový environmentalista také konzervativcem. Protože touha chránit životní prostředí spontánně vyrůstá v lidech, jakmile uznají svou odpovědnost k jiným a jakmile identifikují nějaké místo jako „naše“. Oikofilie je v nás všech hluboce zakořeněna, jak dosvědčuje dvě století trvající kampaň za ochranu venkova v naší zemi a podobná kampaň ve Spojených státech za ochranu nedotčené divočiny.
Máme-li mít smysluplnou environmentální politiku, musí se obracet na oikofilii voličů, což znamená, že musí respektovat jejich pocit národní identity. Musí zaujmout pevný postoj vůči globalismu, včetně globalistické rétoriky, která bude všechny vlastence obviňovat z „rasismu a xenofobie“ jen proto, že nejsou ochotni nechat své domovy rozplynout v globální entropii.
Alexandr Vondra (ed.): Musí být ekologie alarmistická? Hledání realistických odpovědí. CEVRO a Nadace Hannse Seidl, Books & Pipes, Praha: 2020
Comments