Je očividné, že USA už dále nemohou vést svoji zahraniční politiku způsobem, který již není v souladu s ekonomickými a z toho vyplývajícími vojenskými zdroji USA. Je také zřejmé, že tento styl politiky musí USA změnit a bude mít a má zásadní dopady na náš kontinent, konkrétně i na Českou republiku a její nejbližší okolí.
Odpovědi na otázku další strategie USA bude potřeba hledat ve schopnosti zaměřit se na priority, v budování pevných aliancí, ale také změnou stávajícího paradigmatu celého systému mezinárodně bezpečnostních vztahů. V tomto textu se pokusím načrtnout možné obrysy těchto změn a využít při tom primárně teoretickou práci Aarona Wesse Mitchella na téma Teorie strategické posloupnosti, její praktická doporučení a jejich konkrétní podobu ve válce na Ukrajině.
Teorie strategické posloupnosti – historické paralely a současnost
Aaron Wess Mitchell je americký diplomat, který v období od října 2017 do února 2019 pracoval pro administrativu prezidenta Donalda Trumpa v pozici náměstka ministra zahraničních věcí pro evropské a euroasijské záležitosti. Po odchodu z ministerstva založil The Marathon Initiative a v září roku 2020 napsal pro vnitřní think-tank Pentagonu ONA svoji práci na téma Strategická posloupnost: Jak se velmoci vyhýbají válce na více frontách.
V této práci popisuje příklady, jak se čtyři historické velmoci: Byzanc, Benátky, habsburské Rakousko a Britské impérium vypořádaly se situací, kdy musely čelit více než jednomu rovnocennému protivníkovi najednou. Popisuje reakci těchto zemí na tyto výzvy, jimi zvolené strategie a poučení, které by si z toho mohla vzít zahraniční politika USA.
V návaznosti na tuto odbornou práci publikoval Aaron Wess Mitchell v srpnu roku 2021 článek v The National Interest s názvem Strategie, jak se vyhnout válce na dvou frontách, ve které tyto historické paralely aplikuje na současnou mezinárodní situaci a na postavení USA.
Autor je, podobně jako řada dalších politiků a odborníků amerického establishmentu, přesvědčen, že USA nemohou nadále rozptylovat svoji pozornost po celém světě, ale musí se soustředit pouze na jednu výzvu, a tou je soupeření s Čínou. To ostatně vyplývá z Národní obranné strategie USA z roku 2018, která nahradila koncepci dvou regionálních válek s podřadnými protivníky za koncepci jedné války s rovnocenným protivníkem. Tento přístup však logicky ohrožuje americké zájmy jinde ve světě, zejména pak v Evropě, kde by expanzionistický přístup Ruska mohl ohrozit dominantní postavení Spojených států, které získaly po konci studené války. To, spolu se zcela zjevnou synchronizací zahraniční a vojenské politiky RF a Číny, přináší USA dilema, na které nebyly ve své historii zvyklé – totiž čelit riziku střetu na dvou frontách.
Mitchell ve své zprávě nabízí několik řešení, které mají historickou analogii:
1. Získat na svou stranu slabšího soupeře – v tuto chvíli jednoznačně RF. Jedná se o přístup, který svého času použila Británie vůči carskému Rusku po jeho porážce ve válce s Japonskem a který nepochybně na počátcích svých mandátů chtěli uplatňovat Barack Obama i Donald Trump. Autor tuto variantu v daném čase správně zavrhuje, protože v době tvorby zprávy nevidí žádný důvod, proč by RF na tuto nabídku měla reflektovat. Z dnešního pohledu si je potřeba uvědomit, že RF před rokem 2022 by za takovýto přístup požadovala velmi vysokou protihodnotu, která by minimálně znegovala veškerý profit, který získaly USA po ukončení studené války (z dnešního pohledu tuto tezi v praxi potvrzuje ultimátum předložené 17. prosince 2021 ministerstvem zahraničí RF). Zároveň by se jednalo o morální hazard, který by mohl ohrozit postavení USA v regionu, který je pro něj nejvíce důležitý – totiž jihovýchodní Asie
2. Odložit soupeření se silnějším soupeřem – tedy Čínou – a vypořádat se se slabším soupeřem – tedy RF. Tuto strategii použily Benátky v 16. století při soupeření s Milánem a Osmanskou říší. V situaci, kdy si Čína jednoznačně jde za svým cílem globálního hegemona a odložila svoji dlouhodobě praktikovanou politiku „schovávání se“, by jakákoliv snaha o dohodu vedla pouze ke znejistění spojenců v regionu a Čínu by spíše povzbudila v její agresivní politice.
3. Snaha o konstruktivní vztah s oběma protivníky a snaha o jejich zapojení do mezinárodní kooperace. Metoda použitá Klausem von Metternichem v 19. století je však dle autora za situace, kdy oba státy jednoznačně chtějí zpochybnit stávající mezinárodní řád založený na dominanci USA a kolektivního Západu, odsouzena k neúspěchu.
Závěrem autor všechny tři uvedené varianty, opírající se o historické paralely, odmítá a nabízí jiné řešení založené na strachu. Strachu Ruské federace z Číny. K tomu, aby byl tento strach dostatečný, je nutné zajistit maximální závislost RF na Číně způsobenou jasným neúspěchem při jeho expanzi na Západ.
Mitchell ve své zprávě z roku 2020 popisuje, že pro úspěšné naplnění této strategie je nutné způsobit RF strategickou porážku na Západě a jako opěrný bod tohoto úsilí uvádí Ukrajinu.
Tímto způsobem by bylo možné zvýraznit strategické dilema RF, kdy neúspěch při expanzi na Západě bude doprovázený rozsáhlými sankcemi, čímž bude dále zvyšovat závislost Moskvy na Pekingu. V určitém momentu si čelní ruští představitelé mohou uvědomit, že se dostávají do nevýhodného postavení a zahájí politiku détente se Západem s cílem snížit svoji nebezpečnou závislost na Číně.
Jinými slovy se dostane Rusko do podobné situace jako po prohrané válce s Japonskem v roce 1905, kdy jej byla schopna Velká Británie získat do koalice proti vilhelmovskému Německu, protože narazilo na Východě na silného protivníka. Rozdíl je tedy pouze v tom, že se bude jednat o opačný zeměpisný směr a v tom, že tvrdou srážku Ruska s Japonskem nezpůsobila Velká Británie, zatímco tvrdý náraz Ruska na Ukrajině může přivodit politika USA a Západu.
V další části své práce uvedu průvodní znaky toho, že USA tuto politiku v konfliktu na Ukrajině praktikují.
Průvodní znaky uplatňování strategické posloupnosti ve válce na Ukrajině
Rozhodně není a nebylo v možnostech Spojených států ovlivnit, aby se RF rozhodla vést válku na Ukrajině. RF je svébytný stát, který se pro tento válečný akt rozhodl sám o své vůli a z vlastních důvodů. Co však USA mohly udělat, byla maximalizace možnosti vzniku této války. Nebudeme se zabývat dlouhodobou strategií USA po konci studené války, kdy ovládnutím perimetru od Baltského k Černému moři získaly nástroj tlaku na citlivý bod RF – západní hranici, jejímž vrcholem byla snaha o vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO v roce 2008. Toto je nepochybný historický základ, na němž ale mohly USA stavět své následné kroky.
Podle polských analytiků Jacka Bartosiaka a Alberta Swidzinského jsou totiž patrné jasné znaky, kterými USA vznik války přiblížily a nijak se ji nesnažily zabránit:
1. Nevytvářely dojem jasného odstrašení, jak to například činí u Tchajwanu – žádné vojenské záruky Ukrajině, žádné velké dodávky zbraní, žádné rozmístění vojenských prostředků na Ukrajině, jasná deklarace neúčasti amerických vojáků na případném konfliktu. Prezident Biden dokonce prohlásil, že „na menší útok nebudou USA reagovat“. Signálů, ze kterých mohl Kreml, posílen přesvědčením o rychlém vítězství, vyvozovat, že je správná chvíle invazi beztrestně provést, bylo více než dost. O to větší, a mnohými nečekaná, byla tvrdost následné reakce, nejprve USA a posléze Západu.
2. USA se nesnažily o politiku appeasmentu vůči Rusku. Byla sice učiněna nabídka jednání k určitým částem ultimáta RF, ale nebyly dány žádné zásadní odpovědi na ruské požadavky a zároveň žádné garance týkající nepřistoupení Ukrajiny do NATO, právě naopak.
3. Bezprecedentní sdílení zpravodajských informací se světem a médii. Sdělováním informací o zlých úmyslech protivníka jej nepochybně dostáváte pod tlak, je jasně označen za agresora a je nucen reagovat.
To vše, dle mého názoru, koresponduje i s dostatečnou, ale nikoliv zásadní pomocí napadené zemi. Tato pomoc je nepochybně klíčovým faktorem, proč je Ukrajina ještě schopna odolávat tlaku Ruska, ale jistě není dostatečná pro její celkové vítězství. Cílem USA tedy není porážka Ruska, k té již nepochybně ve strategické rovině došlo, ale cílem je „nevítězství“ Ruska v tomto konfliktu a snaha nechat Rusko vykrvácet. Jak již popsal Mitechell ve své zprávě – cílem bylo a je, aby Rusko prožívalo druhý Afganistán. Otázkou je čas, po který bude Rusko ochotno dále krvácet a USA budou ochotny nadále se věnovat tomuto regionu Evropy, když mají důležitější cíle v jihovýchodní Asii. Znaky toho, že pro USA již přestává jít o prioritu jsou již patrné. Důvod je jasný – plán byl splněn a má své nezměnitelné důsledky.
Důsledky uplatňování této strategie na situaci na Ukrajině a Evropu
1. Úroveň výdajů na obranu evropských členů NATO vzrostla a dále poroste na úroveň dostačující pro dlouhodobý tlak na RF bez nutnosti navyšování angažmá USA. Spojené státy si ponechají dominanci pouze na úrovni strategického jaderného odstrašení. Vše se přitom děje také za účasti amerických zbrojovek – viz. dodávky F35, systém protiraketové obrany ESSI.
2. Posílila jednotu NATO na – v tuto chvíli – bezprecedentní úroveň, což se před válkou, vzhledem k rozdílným geopolitickým zájmům Francie, Německa a USA, zdálo jako nemožné.
3. Vstupem Finska a Švédska do NATO se geograficky dokončuje geopolitický rozměr projektu Tří moří (BABS), který bude pro RF trvalou hrozbou pod patronátem USA.
4. Díky sankcím srovnatelným snad jenom s opatřeními vůči KLDR a Íránu se zvýšila závislost RF na Číně do míry, která ještě před pár lety byla představitelná pouze ve sci-fi románu „Den opričníka“ od Vladimira Sorokina. Otázkou je, jak dlouho bude ruským elitám tento stav vyhovovat.
5. Válka zásadním způsobem snížila vojenský, demografický a ekonomický potenciál RF, a to na dlouhou dobu. Pro ilustraci: USA za několik málo procent svého vojenského rozpočtu eliminovalo 87 % aktivních příslušníků předválečných pozemních sil Ruské federace a 2/3 tanků, které mělo v aktivní službě před invazí.
Co může přinést změnu v ruském uvažování?
Uplatnění a úspěch popsané strategie je přesto velice nejistý. Pro RF, jejíž zásadní infrastruktura celého státu leží na západě území, bude těžko představitelná myšlenka, že se má primárně orientovat na Východ. Uvěřit tomu, že ze Západu nebude hrozit žádné nebezpečí za situace, kdy je v oblasti táhnoucí se od Severního pólu po Bosporské úžiny obklopena historickými nepřáteli – Skandinávie, baltské státy a Polsko, na věky znepřátelená Ukrajina a odvěcí rivalové Rumunsko a Turecko, bude asi poměrně složité. Navíc je od konce studené války RF zbavena své strategické hloubky, což posiluje v ruských elitách historický pocit obklíčení.
Co může přinést změnu v ruském uvažování? Jednak je celý projekt obklíčení jeho západní hranice postaven na garanci USA a bez jejich podpory nebude vůči RF vyloženě nebezpečný. A jednak může změnu přivodit sama Čína svým chováním. Čína totiž Ruskem vzývaný multipolární svět vnímá pouze jako předěl před nástupem „nového řádu Ta-tchung“, který je ale v čínském pojetí (a správném překladu) čistě unipolární a kdo je v tomto řádu vládcem – o tom netřeba pochybovat. USA se tento tah již jednou povedl, kdy v rámci politiky détente vůči SSSR dokázaly odvést ruskou pozornost směrem na Východ – viz. varování MZ USA Henryho Kissingera jeho protějšku Čou En-Lajovi v říjnu 1971: „Moskva by se ráda odpoutala od Evropy, aby se mohla soustředit na jiné oblasti.“ Jinými oblastmi měl na mysli ČLR.
Na závěr si dovolím jednu poznámku směřující k české zahraniční politice, která vychází z velice bystrého poznatku výše jmenovaných polských politologů: „Pokud měla být Ukrajina pro Rusko druhým Afganistánem, jakou roli mělo hrát Polsko? – Mělo hrát roli Pákistánu.“
Ano! Je potřeba si realisticky uvědomit, co pro USA znamená celá oblast východní Evropy. Má pro ně nepochybnou strategickou hodnotu, ale jenom v určitém kontextu a čase. Není, a hlavně do budoucna nebude, stěžejním místem jejich zájmu. Přitom je tento region na bezpečnostních zárukách USA zcela závislý. Proto je potřeba se hluboce zamyslet, zda-li se neorientovat na patronát primárně ovládaný bližšími, a pro nás známějšími, aktéry – Berlínem, Paříží a Bruselem. Je nepochybné, že například Němcům bude vždy více záležet na svém blízkém a historickém okolí než Washingtonu.
Igor Weiss je studentem postgraduálního programu MPA Diplomacie, který je společným projektem Diplomatické akademie a Vysoké školy CEVRO.
Kommentare