Jednou z předností demokracie – dle mnohých předností nejvýznamnější – je schopnost poučit se z chyb. Zavedení přímé volby prezidenta v roce 2012 byla chyba! Přímá volba poškodila kvalitu naší demokracie i vyhlídky na její přežití. Měli bychom tuto chybu odčinit. Současná parlamentní konstelace nabízí příležitost.
Připomeňme, že parlament se dobrovolně vzdal jedné ze svých nejvýznamnějších kompetencí – volby hlavy státu. Hlava symbolizuje vrchol, jednotu i rozumnost státu. Ovšem srdce naší demokracie bije v parlamentu. Srdce vyživují tepny politického stranictví a kapiláry občanské společnosti.
Dnešní ústava připomíná bezhlavého rytíře, který si dobrovolně sňal hlavu do podpaží s odůvodněním, že dokáže lépe dohlédnout na to, aby vše řádně fungovalo.
Hlavním argumentem pro zavedení přímé volby byla údajně nedůstojná prezidentská volba v roce 2008. Ta byla ještě parlamentní. Volbu živě přenášela ČT a na povrch vytanuly mafiánské praktiky některých parlamentářů. Hlavní příčinou však byla neochota v parlamentu zastoupených stran věrohodně a přesvědčivě hrozbu přímé volby odvrátit.
Silně rezonoval demagogický argument, že „lidi to přece chtěj, tak proč jim to nedat“.
Naprostá většina politologů i ústavních právníků ovšem varovala před tím, že převáží negativa. Ani drtivá shoda mezi odborníky nestačila k pohnutí většiny zákonodárců – bohužel pro naši politiku častý jev – aby v sobě našli odvahu neustupovat virtuální chiméře tzv. veřejného mínění. Průzkumy veřejného mínění byly totiž jediným relevantním „aktérem“, který přímou volbu prezidenta dlouhodobě preferoval. Po téměř desetileté zkušenosti lze říct, že negativa převažují. Ani ta očekávaná pozitiva nejsou příliš patrná!
Kde jsou ta pozitiva?
Stran oné důstojnosti volby – stačilo by upravit dramaturgii televizního přenosu tak, aby nepřipomínal reality show lačnící po dramatu a pikantériích, a aby ceremoniálně vycházel vstříc symbolické významnosti volby. Ve zpětném pohledu se argument o zajištění větší důstojnosti zdá legrační. Jako kdybychom hrubé nadávky fotbalistů chtěli vyřešit tím, že jim zakážeme v průběhu utkání mluvit.
Na obhajobu parlamentářů je třeba říct, že celkové klima tohoto rozhodování formovala předsudečná představa, že Češi jsou v průměru lepší než jejich političtí zástupci. Tento dlouhodobě usazený předsudek, který má své kořeny minimálně v komunistické normalizaci, je nebezpečnější, než se může na první pohled zdát. Stereotypně reprodukovanou představou, že v parlamentu jsou samí neschopní a všehoschopní, Češi nejen předem podrývají efektivitu „svého“ parlamentu, ale poškozují demokracii jako takovou. Vysoká míra stigmatizace politické činnosti totiž spoustu (kompetentních a slušných) lidí od politiky zrazuje. Stejně tak i stereotypně nízká důvěryhodnost poslankyň a poslanců odrazuje mnoho slušných a úspěšných komunálních politiků, aby kandidovali do parlamentu.
Druhým hlavním pozitivem přímé prezidentské volby mělo být posílení účasti občanů na výběru hlavy státu. Potažmo vtažení většího počtu občanů do volebního procesu a posílení legitimity naší demokracie. Přeci demokracie rovná se volby, proto více voleb rovná se více demokracie. Nezdá se ale, že by zavedení přímé volby posílilo důvěru občanů ve stát. Hrozí spíše opak, tedy že pozlátko přímé volby vzbuzuje nepřiměřená očekávání ohledně vlivu občanů na výkon moci. Nadměrná očekávání přinášejí zklamání. O to hlubší je pak deziluze těch, kteří prezidenta volili. Dali mu důvěru, aby zařídil to či ono. Jenže ejhle! Ústava mu k tomu nedává žádné pravomoci.
Přímá volba prezidenta měla rovněž přinést větší reprezentativnost a snad i důvěryhodnost této symbolicky významné instituce. Jenže opět nastal spíše opak. Důvěra v prezidenty, které volil parlament, byla v průměru vyšší než důvěra v přímo volného prezidenta Zemana. Důvěra v prezidenta Havla byla díky jeho výjimečnému příběhu zprvu enormně vysoká, v roce 1997 několikrát překročila 80 procent. Postupně však klesala a ke konci jeho mandátu oscilovala kolem 50 procent. Také důvěra v parlamentem volného prezidenta Klause se pohybovala mezi 60 a 80 procenty, ačkoliv ke konci jeho druhého mandátů spadla pod bezprecedentních 30 procent – především díky jeho nesrozumitelné (účelové?) amnestii, kterou vyhlásil těšně před koncem svého druhého (posledního) mandátu.
Důvěra v přímo voleného prezidenta Zemana dlouhodobě osciluje kolem 50 procent, v průběhu celého minulého roku se ovšem pohybovala pod 40 procenty a jedenkrát dokonce spadla pod 30 procent – pravděpodobně díky jeho postojům ke kauze Vrbětice, díky jeho mlčení v průběhu pandemie a také díky přibývajícím eskapádám jeho hradní skvadry.
A teď ta negativa!
Za největší negativa přímé volby považuji 1) narušení principu dělby (a předávání) moci díky posílení hradu coby „konkurenčního“ centra výkonné moci, 2) nebezpečné a zbytečné zahlcení už tak přehlceného mediální prostoru, 3) zdvižení stavidla penězovodům mezi byznysem a politikou, což posílilo vliv peněz na prezidentskou volbu, tedy na utváření i výkon státní moci. To vše dohromady? Docela toxický mix.
Většina Čechů má tendenci podceňovat význam dělby moci. Vzpomeňme na dlouhé litanie ohledně smysluplnosti senátu. Také dlouhodobě nízká volební účast v senátních volbách nejspíše reflektuje míru veřejné podpory principu kontroly a rovnováhy moci. Jednou z vějiček populismu je snaha ocejchovat tento princip coby povýšeneckou intelektuální manýru. Jenže princip dělby moci je hlavní zárukou naší svobody.
Neplatí ani to, že více voleb znamená více smysluplné participace, více možností, více svobody. Základem liberální demokracie není maximalizace prvků přímé demokracie, ale vyvažování vůle většiny a individuálních práv. Zacházení s mocí je třeba podřídit pravidlům, která moc rozdělují, kontrolují a omezují. Včetně moci většiny.
Aktivismus přímo zvoleného prezidenta Zemana opakovaně ohrozil proces předávání moci. Prezident Zeman nahradil roli mediátora tím, že do stranického soukolí opakovaně sám sypal písek, aby pak mohl vyvolané kotrmelce využít ve prospěch vlastní agendy. Vzpomeňme na tzv. lánský puč v roce 2013, kdy se Zeman pokusil přispět ke svržení předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky. Anebo nepatřičné Zemanovo jednání po loňských sněmovních volbách. Ty měly jednoznačný výsledek, který dával příslib hladkého předání moci. To by bylo v důsledku dlouhotrvajících zmatků při zvládání pandemie nesmírně žádoucí. Jenže prezident Zeman si uzurpoval dva drahocenné týdny na představování jednotlivých ministrů. Prezidentovo grilování ministerských kandidátů bylo zcela zbytečné a v důsledky pandemie i nezodpovědné. Parlament i vláda mohly (a měly) být ustaveny o několik týdnů dříve. K tomu by s největší pravděpodobností opravdu bývalo došlo, pokud by prezident nebyl pomazán aureolou suverenity lidu, ale pouze zavázán důvěrou parlamentní většiny.
Slabý prezident bude silný
Politický proces má tři fáze – kampaň, vládnutí a reprezentaci. Nechme stranou, že strašidlo populismu nemá rádo odlišení vládnutí od kampaně. O tom dnes víme už své. Instituce prezidenta je naší ústavou zamýšlena jako dominantní právě ve fázi reprezentace naší republiky. Jenže přímá volba vytvořila silný mandát (a již zmiňovaná očekávání na straně občanů), který vskutku může prezidenta zavazovat (tedy nejen ponoukat) k tomu, aby důsledně dohlížel na celý politický proces. Je přeci přímo voleným individuálním „substrátem“, kterého delegovaly moc milióny suverénních občanů.
Jenže v jistém smyslu slabý (zato předvídatelný) prezident by byl silným prezidentem, neboť tak to předjímá ústava. Už parlamentem zvolení prezidenti Havel i Klaus měli snahu vykládat ústavu extenzivně, bez ohledu na jejího ducha. Především prezident Klaus bazíroval na paragrafu, že prezident přece „sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy“. To podrývalo důvěryhodnost naší zahraniční politiky. Kormidlo zahraniční politiky má mít v rukou vláda. Prezident může být jejím nejsilnějším (rozuměj, nejreprezentativnějším) hlasem. Jenže od dob prezidenta Klause připomíná česká zahraniční politika dvojhlavou saň, která se ale našim partnerům jeví spíš jako popletená ještěrka.
Mediální zahlcení, nadbytek demokracie, nástup pseudo-politiky
Jedním z palčivých problémů současných společností je jejich informační přesycení a zavedení přímé volby vedlo k dalšímu zahlcení už tak churavějícího veřejného prostoru. Zkušenost ze dvou předchozích prezidentských kampaní jasně ukázala, že naprostá většina probírané agendy nesouvisí s faktickým výkonem funkce. Prezidentská kampaň se tak s přímou volbou posunula směrem k showbyznysu. Svým obsahem a formou se začlenila do mediálního víru konzumní kultury celebrit.
V důsledku toho pojímají mnozí kandidáti účast v prezidentské kampani pouze jako příležitost ke zviditelnění. Forma zviditelnění podmiňuje obsah politického procesu, který chvílemi připomíná panoptikální pel mel pseudo-událostí (pojem zavedl před více než půlstoletím americký historik Daniel Boorstin, když poukázal na to, že formy zviditelnění podmiňují obsah událostí). Prezidentská kampaň se tak nestala ničím než maskovaným únikem od politiky. Případem dokonalého vítězství formy nad obsahem, který potvrzuje dlouhodobější trend posilování symbolických a emocionálních aspektů ve veřejném životě. To odvádí pozornost od skutečných problémů. Ty vyžadují zaměřenost a věcnost.
Prezidentské tomboly se navíc může účastnit každý, kdo na to má – nervy, žaludek a hlavně peníze. To samo o sobě staví politické strany na vedlejší kolej. Díky nadbytku přímé demokracie, kterým naše republika strádá, jsou strany finančně i lidsky vyčerpané. Máme volby komunální, krajské, senátní, sněmovní, evropské a nyní i ty prezidentské. Šestery volby! Volí se téměř každý rok, permanentní kampaň je nevyhnutelná.
Někteří z kandidátů pak volbu zneužívají ve jménu vlastní agendy, o které se můžeme pouze dohadovat. O prezidenství jim nejde, anebo až v druhé řadě. Dobrým příkladem bude nejspíš Andrej Babiše. Toho se sice podařilo nakrátko zkrotit vidinou úspěchu v přímé prezidentské volbě – uznal sněmovní porážku a začal vystupovat téměř státnicky. Ale za jakou cenu? Že z pozice prezidenta dokáže lépe zaopatřit své soukromé zájmy? Prezidenství jako věrchuška Agrofertu? Vskutku důstojné.
Jak z toho ven? Parlamente, vrať se do hry!
Volání po přímé volbě sice vydláždilo cestu pro volbu populistického prezidenta, ale nejde primárně o to, že by parlamentní volba automaticky vedla k volbě vhodnějších prezidentů. Snadno si lze představit, že přímá volba povede ke zvolení slušného prezidenta či prezidentky, jak ukazuje slovenský případ Zuzany Čaputové. Stejně tak je představitelné, že parlamentní volba povede ke zvolení méně vhodného prezidenta. Oba konkurenti Václava Klause v letech 2003 a 2008 – Jan Sokol i Jan Švejnar – by nejspíš byli bývali lepšími prezidenty. Největším problémem přímé volby je mix negativních nezamýšlených důsledků.
Ostatně ani monarchické aureole, které se u nás prezident těší, nevychází přímá volba vstříc. Některé její momenty jsou nízké a plné vulgarit. Morálně závadné, pro děti i mládež. Monarchický princip je aristokratický, s demokracií neslučitelný. S tou přímou už vůbec ne. Navíc přímá binární volba společnost rozděluje. Naopak představa prezidenta, který je s patřičnou ceremonií a ezoterickou symboličností volen shromážděním zástupců, vychází představě o „mimořádné“ autoritě zvolného prezidenta daleko lépe než prezident, jehož hlavní předností je silné finanční zázemí a šikovnost v show byznysové a mediální komunikaci.
Takže samozřejmě, že parlamentní volba není samospasná. Ve zpětném pohledu se však ukazuje jako daleko méně nebezpečné nechat ji napospas stranickým hrátkám než z ní dělat veřejnou reality show. Optimální by samozřejmě bylo, pokud by politické strany přistupovaly k volbě odpovědně, tedy nadstranicky a státnicky. To se v minulosti bohužel nedělo. Strany pojaly prezidenství jako součást vlastní uzavřené hry, když handlovaly s politickým „životem po životě“ svých obnošených lídrů – v roce 2003 polilo prezidenství živou vodou zapadající hvězdu Václava Klause.
Strany by měly hledat kandidáty, kteří vychází vstříc duchu ústavy, svojí morální integritou zosobňují hodnoty liberální demokracie a zároveň dokážou oslovit i zastupovat širokou veřejnost. Ale i kdyby tak strany nečinily, parlamentní volba nás lépe chrání před pseudo-politikou a zbytečnou konzumací drahocenného veřejného prostoru. Navíc voliči mohou stranám politikaření s institucí prezidenta spočítat hned v dalších volbách. Zatímco kocovina z negativních důsledků přímé volby se s námi může táhnout léta. Není totiž koho hnát v případě naléhavosti k odpovědnosti.
Deset let s přímou volbou by nám k prozření mohlo stačit. Parlamente, nasaď si hlavu a uděl si druhou šanci! Posílíš odolnost naší demokracie a pomůžeš tím i sobě, veřejné a mediální sféře, politickým stranám, zkrátka republice.
Text vyšel v Nové Orientaci Fora 24, přetiskujeme se souhlasem autora.
Karel B. Müller, politolog, působí na vysoké škole CEVRO Institut, věnuje se otázkám občanské společnosti, demokracie, veřejné sféry, politické kultury, lobbingu a evropské identity, je aktivní v neziskovém sektoru a v komunální politice.
Comments