Na začátku listopadu roku 2024 se ve druhém největším městě Srbska, Novém Sadu, zřítil přístřešek vlakového nástupiště, přičemž si toto neštěstí vyžádalo celkem patnáct obětí. Vlna nevole, která se po tragédii zvedla, byla vyvrcholením mnohaletého korupčního provázání byznysu, státu a zahraničních aktérů, jež symbolizuje režim srbského prezidenta Aleksandra Vučiće. Následkem tragédie jsou dodnes trvající a sílící protesty řízené srbskými vysokoškolskými studenty, které podle zainteresovaných pozorovatelů připomínají události roku 2000, které vygradovaly pádem režimu prezidenta Slobodana Miloševiće.
Politika prezidenta Vučiće a jeho Srbské pokrokové strany (SNS) se vyznačuje vyvažováním. Pod jeho vedením Srbsko udržuje úzké kulturní a ekonomické vazby na Rusko. Blízké ekonomické vazby pak udržuje i s Čínou a zeměmi Zálivu. Přidělování státních zakázek, korupce zejména v oblasti developerských projektů (častý nástroj pro praní špinavých peněz) a eroze základních demokratických principů byly předmětem časté kritiky západně orientovaných opozičních subjektů. Prezident se prezentuje jako představitel srbského nacionalismu (politika vůči Kosovu, rétorika kritizující EU a NATO) a konzervatismu (úzké provázání se srbskou pravoslavnou církví).
Na druhou stranu bývalá premiérka a současná předsedkyně parlamentu za SNS Ana Brnabić se oficiálně hlásí k homosexuální orientaci, Srbsko podporuje územní celistvost Ukrajiny, úzce spolupracuje s EU a některými členskými státy, což Vučićovi přináší pozici stabilizačního aktéra regionu.
Již od prezidentských voleb v roce 2017 se odehrávají pravidelné demonstrace zaměřené na volební podvody a manipulaci. V roce 2020 zemi zachvátily protesty proti státním nařízením týkající se pandemie covidu 19, které byly masivně potlačeny policejní brutalitou.
O rok později země protestovala proti otevření lithiového dolu těžařskou společností Rio Tinto a přístupu srbského státu k vyvlastňování. V roce 2023 se v zemi odehrála tragédie, kdy student základní školy v Bělehradě zabil deset osob (devět spolužáků a člena ochranky). Tato událost vedla ke vzniku opozičního hnutí Srbsko proti násilí, které organizovalo masivní protesty vymezující se proti zneužití tragických událostí vládnoucí stranou a nulové reflexi systému.
Aleksandr Vučić je bývalý předseda srbské vlády a od roku 2017 srbský prezident. V 90. letech byl ministrem za radikálně nacionalistickou Srbskou radikální stranu ve vládě Slobodana Miloševiće. Mezi lety 2012–2023 byl předsedou Srbské pokrokové strany (SNS). Je známý pro svou autoritářskou tendenci v řízení státu a kontroverzní politiku, která často vyvolává kritiku ze strany opozice a mezinárodních organizací.Pád přístřešku na vlakovém nádraží v Novém Sadu byl tak dalším impulsem k protestům, ovšem tato událost byla specifická tím, že rekonstrukci nádraží prováděla čínská společnost, úzce napojená na vládnoucí stranu a její představitele.
V prvních momentech vláda přijala za tragédii odpovědnost, došlo k výměně ministrů obchodu a infrastruktury a bylo slíbené důkladné vyšetření tragédie a potrestání viníků. Státní představitelé ovšem odmítli zveřejnit dokumentaci k rekonstrukci, vyšetřování probíhalo neveřejně a politická reprezentace vyzývala veřejnost k důvěře ve stát a jeho vyšetřování.
Studentské protesty začaly poté, co policie napadla legální shromáždění studentů fakulty umění Novosadské univerzity. Následkem bylo sílení protestů a pravidelné 15minutové blokace dopravy každý pátek od 11:52, tedy v přesný čas, kdy se odehrálo neštěstí v Novém Sadu. Demonstrace se postupně objevily i v dalších srbských městech a začal se zapojovat čím dál větší počet studentů, kteří vyhlašovali stávky na univerzitách. V důsledku demonstrací a tlaku veřejnosti podal premiér Miloš Vučević rezignaci, kterou prezident Vučić přijal.
Distanc od opozičních hnutí
Studentské hnutí se distancovalo od opozičních politických stran a do svého čela si nezvolilo žádné vůdce. Jedná se o demokratické uskupení hlasujících na plénech, které je velmi dobře organizované a které usiluje o hlubší změny srbské společnosti a srbského politického systému. Studentské požadavky cílí na změnu fungování institucí a záměrně nedochází k přímým výzvám k odstoupení prezidenta Vučiće. Požadavky se rovněž týkají financování vysokých škol.
Vzhledem k velikosti protestů (v Bělehradě protestovalo 15. března 2025 přes 300 tisíc lidí, což je největší protest v historii země) a jejich masivní podpoře a atmosféře situace nápadně připomíná konec režimu bývalého prezidenta Slobodana Miloševiće. Prezident Vučić tak poprvé za svou dobu ve funkci zaujímá k demonstrantům formálně smířlivý postoj.
Na druhou stranou, během sobotní demonstrace, v době, kdy se odehrávalo patnáct minut ticha za patnáct obětí tragédie, na demonstranty zaútočila srbská policie sonickým dělem. Incident vyvolal mezi demonstrujícími opovržení. V mezidobí se k protestům svými akcemi přidává i parlamentní opozice, která mj. odpálila pyrotechniku v budově parlamentu. Studentské protesty se ovšem s politickou opozicí nespojují a v rámci hnutí panuje přísná disciplína.
Západ jen přihlíží
Zatímco předchozí demonstrace, které měly za následek pád Miloševićova režimu, disponovaly určitou dichotomií prozápadních, demokratických a „disciplinovaných" demonstrantů stojících proti zlému autoritáři, současná situace tomuto neodpovídá. Zatímco na přelomu tisíciletí se srbské demokratizační hnutí těšilo velké podpoře západního světa, momentálně zůstává podpora pouze verbální.
Na demonstracích nejsou akcentovány požadavky na vstup do EU, nevlají zde žádné jiné vlajky než srbské. Demonstranti stejně jako představitelé studentského hnutí jsou široce ideologicky rozkročeni (což byl i případ sjednocené opozice vůči Miloševićovi), nemají ovšem dominantní politický směr, jako tomu bylo v minulosti.
Je proto nutné protesty vnímat mimo ideologický rámec minulých dekád. Protestující jsou skutečně demokraticky a velice rovnostářsky orientovaní a protestují vůči prokazatelně autoritářskému režimu. Nečiní tak ovšem ve jménu Západu a formativním prvkem není ideologické směřování.
Hlavní jejich snahou je dosáhnout změny a vymezit se vůči vládnoucí straně. Protesty, které se mezitím přelévají i do okolních postjugoslávských zemí (např. do Makedonie), je tak nutné vnímat v tomto kontextu. Pro západní společenství se může jednat o varování, že v důsledku svých kroků a ochotě spolupracovat s režimy, které jsou v rozporu s demokratickým prozápadním směřováním, ztrácí pozici partnera jasně asociovaného s demokratickými a eventuálně i protržními změnami.
Terezie Velková studuje magisterský program Politologie na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem!
Comments