Září letošního roku vejde do dějin a učebnic historie jako začátek nové epochy bipolárního soupeření o budoucí podobu světa mezi Spojenými státy americkými a Čínou. Uzavření nového bezpečnostní paktu mezi USA, Velkou Británií a Austrálií definitivně stvrzuje nejen konec éry americké globální převahy, ale přesouvá mocenské těžiště do asijsko-pacifického regionu.
Současně přináší konec letitého eurocentrismu. Evropě a euroatlantickému prostoru přisuzuje nově pozici druhořadého regionu, jehož význam v globálním měřítku bude dále klesat.
Kapitán se mění, ale kurz zůstává
Změna ve vedení americké administrativy spojená s nástupem nově zvoleného prezidenta do úřadu počátkem tohoto roku měla přinést i zásadní kvalitativní změnu pro nepříliš dobrý stav transatlantických vztahů. Alespoň tak si to představovali Evropané. Jako již poněkolikáté v posledních letech se však jejich očekávání opětovně minula s realitou.
Výsledkem je definitivní ztráta iluzí a trpělivosti na straně USA a odepsání Evropské unie jako relevantního politického spojence v čelení čínské hrozbě.
Problémy ve vztazích mezi USA a Evropou totiž netkví v komunikaci, ale v setrvalé evropské neschopnosti nebo spíše neochotě přijmout, co je klíčovým americkým bezpečnostním zájmem. Již pro třetí americkou administrativu v řadě je jím zadržování Číny a tomuto cíli jsou také podřízeny všechny zásadní kroky USA na mezinárodní scéně.
Namísto podpory pro zachování stávajícího mezinárodního řádu postaveného na americké dominanci, která garantuje bezpečnost, svobodu a demokracii celému euroatlantickému společenství, se tak USA dostává ze strany Evropské unie již několik let pravého opaku toho, co by od ní očekávaly. Evropská unie se dlouhodobě odmítá vůči Číně razantně vymezit a podniknout účinné kroky proti jejímu rostoucímu vlivovému působení a aktivitám prohlubujícím ekonomickou a technologickou závislost na tomto rivalovi.
Přímým políčkem USA a novému prezidentovi pak bylo uzavření investiční dohody mezi Evropskou unií a Čínou na sklonku loňského roku, k němuž došlo jednostranně bez předchozí koordinace s americkou stranou, které je tak často vytýkán právě unilateralismus.
Výsledkem je definitivní ztráta iluzí a trpělivosti na straně USA a odepsání Evropské unie jako relevantního politického spojence v čelení čínské hrozbě. Výrazem tohoto nového kurzu se stala i červencová dohoda o dostavbě plynovodu Nord Stream 2, kterou lze chápat jako uzavření amerických záležitostí v Evropě před trvalým přesunutím pozornosti do asijsko-pacifického regionu.
Klíčové hodnocení hrozeb
Klíčovou organizací pro bezpečnost euroatlantického prostoru i pro samotný vztah s Evropany ovšem nebyla pro USA nikdy Evropská unie, ale NATO. V tomto směru byl pro další americké kroky zásadní červnový summit Aliance v Bruselu. Na něm byl široce diskutován právě přístup k Číně, a to i v kontextu přípravy nové Strategické koncepce NATO pro další desetiletí.
V plném rozsahu se zde znovu projevil rozdílný pohled na hodnocení současné čínské politiky a hrozbu, jež představuje nejen v regionálním, ale především v globálním kontextu. Přestože na jedné straně byla za alarmující označována rychlost modernizace čínských vojenských sil, úzce spojená s vývojem a zaváděním nových zbraňových technologií postavených na autonomních systémech a umělé inteligenci, na druhé byla zdůrazňována nutnost konstruktivního dialogu s Čínou. Výsledkem pak bylo oficiální konstatování, že Čína není pro Alianci „hrozbou“ ani „protivníkem“, ale pouze „výzvou“.
Zásadní vliv na toto konečné vyznění měl postoj dvou klíčových evropských zemí Francie a Německa, které dlouhodobě zpochybňují závažnost čínské hrozby a preferují spolupráci s Čínou, a to i s ohledem na své ekonomické zájmy. Postoje Evropské unie se tak prostřednictvím těchto dvou států promítly i na půdu Aliance, což jen posílilo rozhodnutí USA hledat spojence proti Číně mimo její rámec.
NATO proti Rusku
Z pohledu USA i v kontextu závěrů bruselského summitu je tedy zřejmé, že NATO bude nadále primárně sloužit pouze k zadržování Ruska, tedy cíli, pro který byl tento bezpečnostní pakt v roce 1949 vytvořen. Po letech hledání své nové role v postbipolárním světě po skončení studené války se tak ve změněné mezinárodní realitě vrací ke svému původnímu účelu.
Poslední roky zcela jasně ukázaly, že schopnosti evropských spojenců realizovat vojenské operace mimo Evropu jsou bez USA značně omezené a toto zaostávání se dále prohlubuje. Tato skutečnost začala vyvolávat rostoucí americké obavy o schopnostech a připravenosti Evropanů zajistit si obranu i svého vlastního kontinentu. Proto jsme již celé desetiletí svědky rostoucího amerického tlaku na zvyšování evropských výdajů na obranu a především investic do modernizace armád jednotlivých zemí.
Tato politika USA má přitom jasný cíl. Donutit evropské spojence k větší odpovědnosti za svou vlastní obranu a uvolnit si ruce pro budování nové obranné linie vůči Číně v asijsko-pacifickém regionu.
AUKUS proti Číně
Vytvoření nové bezpečnostní aliance AUKUS, jejímž primárním cílem bude zadržování Číny, tedy bylo možné očekávat. Překvapením nemohou být ani její členové. Velká Británie i Austrálie patří mezi klíčové americké spojence, kteří dlouhodobě sdílí americké obavy z čínských globálních ambicí i přesvědčení, že je nutné se Číně razantně postavit. Společně s Kanadou a Novým Zélandem si v anglofonním uskupení „5 očí“ již dlouhá léta vyměňují zpravodajské informace o nejcitlivějších bezpečnostních otázkách.
Právě skupina „5 očí“ má ve vztahu k dění v asijsko-pacifickém regionu pro USA nyní naprosto zásadní význam. Současně sdružuje země, které kladou velký důraz na investice do vědy a výzkumu, včetně nových zbraňových technologií využívajících umělou inteligenci, jako nezbytné součásti boje proti čínské hrozbě a nastupující čínské dominanci v této oblasti. V tomto směru jejich investice výrazně převyšují investice států Evropské unie, a to včetně Francie a Německa.
Hysterická reakce Francie tak není na místě. Nová aliance sdružuje země, které sdílejí svůj pohled na Čínu a nebezpečí, které v regionálním i globálním měřítku představuje. Francie zastává v těchto otázkách dlouhodobě odlišný postoj a navíc tradičně klade velký důraz na svou nezávislost v oblasti bezpečnosti a obrany, spojenou s neochotou podřizovat se politice USA.
Zrušení kontraktu na dodávku francouzských ponorek Austrálii je tak jen zástupným problémem, tím hlavním je setrvalá francouzská neschopnost se vyrovnat se svým postavením druhořadé mocnosti a ztrátou svého globálního vlivu. Francouzské impérium je dávno minulostí. Zatímco Britové se dokázali se ztrátou své imperiální velikosti vypořádat a přizpůsobit se novým podmínkám i vedoucí pozici USA, Francouzi toho stále nejsou schopni. Tento přístup je tak z jakékoliv užší bezpečnostní a obranné spolupráce vylučuje.
Karty jsou rozdány, hra začíná
Soupeření o nový mezinárodní řád vstupuje do horké fáze. Už nepůjde jen o válku slov nebo mezinárodní obchod, ale o přímou konfrontaci. Na řadu přichází zbrojení a bezpečnostní aliance. Nebude se však jednat o opakování studené války mezi USA a Sovětským svazem z minulého století, kdy otevřenému konfliktu mezi velmocemi bránilo vzájemné jaderné odstrašení.
Bipolární střet mezi USA a Čínou může v tomto století vyústit v mnohem nebezpečnější výsledek. Klíčovou roli totiž nebude hrát jaderný arzenál, ale zbraně nové generace řízené umělou inteligencí a připravenost je použít. Získání převahy v této oblasti tak rozhodne i celou válku. Jedno se ale nezmění, opět se mezi sebou utkají „síly dobra a zla“, demokratický a totalitní blok zemí, které budou vést nesmiřitelný boj o konečně vítězství a právo určit novou podobu mezinárodního uspořádání. Pro Evropu ani svět to není dobrá zpráva.
Martina Heranová, analytička a konzultantka v oblasti mezinárodní politiky (www.stratcon.cz). Přednáší na vysoké škole CEVRO Institut. V minulosti působila na Ministerstvu zahraničních věcí (2002-2013), kde zastávala řadu diplomatických pozic, včetně postu zástupkyně velvyslance na ambasádě v Litvě. Specializuje se na otázky mezinárodní bezpečnosti (zj. geopolitiku a globální bezpečnostní výzvy, ruské a čínské vlivové operace) s důrazem na region střední Evropy.
ความคิดเห็น