V poslední době se ve všech pádech skloňuje slovo odolnost (resilience), aniž by se ovšem podrobněji uvedlo, co to vlastně znamená. Výklad pojmu se převážně zužuje na odolnost populace v rámci současné hybridní války, kdy protivník využívá jednak oslabeného vztahu občanů k vlastnímu státu (státnosti), popřípadě demokratickým institucím, a jednak celou škálu komunikačních kanálů 21. století, zejména sociálních sítí.
V našem případě se součástí systematického hybridního působení navíc stala manipulace s národními dějinami.
Destrukce občanských hodnot
Současná vláda Andreje Babiše, bez ohledu na podporu Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) a nomenklaturně-agenturní minulost předsedy vlády, je postavena spíše na politice destruující standardní občanské hodnoty, rozkládání demokratických mechanismů a pomíjivém politickém PR, podporujícím falšování naší nedávné minulosti, respektive proces zapomínání. Obdobnou politiku realizuje také prezident Miloš Zeman, při každé vhodné příležitosti ohýbající Ústavu České republiky, případně adorující osobnosti komunistické normalizační éry, které bohužel neskončily na smetišti dějin.
Po vládě Andreje Babiše se sociálními demokraty a za podpory KSČM zbude prázdno, pachuť a občanská stádnost.
Připomeňme, že jediný historicko-politický odkaz zneužil Andrej Babiš hned na začátku při sestavování své první vlády, kdy se svými ministry nasedl do autobusu a odjel se poklonit k hrobu T. G. Masaryka. Otec zakladatel československého státu se musel obracet v hrobě. Z politických důvodů si ani Babiš nemůže dovolit ignorovat politickou symboliku klíčového dne našich moderních dějin, tj. 17. listopadu 1989, přestože ho z Národní třídy občané vyhazují, a může se tam s kyticí (a ochrankou) vyskytovat buď v pozdních nočních hodinách anebo brzy ráno.
Po vládě Andreje Babiše se sociálními demokraty a za podpory KSČM zbude prázdno, pachuť a občanská stádnost. V podstatě nulový vztah k vlastní zemi a jejich historii, bagatelizace komunistického totalitního režimu z let 1948 – 1989 a jeho zločinů, revizionistické falšování zejména historie klíčového 20. století, navíc podporované příklonem ruské oficiální propagandy ke stalinskému a brežněvovskému imperiálnímu vidění světa.
Andrej Babiš není ve vztahu občanství a českému státu nic než prázdná nádoba, naplněná úplatky a dotacemi, sociální demokraté i přes svoji krvavou minulost ve vztahu ke komunistům, byli likvidátory státních paměťových institucí (Úřad dokumentace a vyšetřování 1999, Ústav pro studium totalitních režimů 2013) a odpůrci otevírání archivů institucí z totalitní éry.
O KSČM ani není třeba se příliš rozepisovat, naší historii v intencích své politiky staví na hlavu, relativizují předchozí totalitní režim a adorují (či naplňují) zahraniční politiku administrativy Vladimira Putina. Také komunistům vyhovují nefunkční paměťové instituce, buď personálně normalizované anebo obsahově vyprázdněné. Ani v jejich případě nepřekvapí, že v čele strany stojí Vojtěch Filip, další politik s agenturní předlistopadovou minulostí.
A teď klíčová otázka: co s tím?
Domnívám se, že nám dlouhodobě či v lepším případě střednědobě koncipovaná výuka k občanství či obraně vlasti na základních, středních, případně i vysokých školách aktuálně příliš nepomůže.
Nemluvě o dlouhodobé bolesti českého školství – dějepisu. Podpora výuky moderních dějin – teď zjednodušuji: na úkor „pravěku“ – je fatálním problémem, stejně jako nedostatek kvalitních učebnic (a učitelů schopných dotáhnout výuku například až k roku 1989). Zapeklitý úkol pro jakéhokoliv ministra školství. Ale chceme-li opravdu zvýšit odolnost obyvatelstva, bude nutné prosadit (asi centrálně) posílení učebních plánů a osnov v této oblasti.
Zvyšování odolnosti příslušníků a zaměstnanců bezpečnostního aparátu pochopitelně zůstane v pravomoci ministrů vnitra a obrany, případně šéfů jednotlivých orgánů národní bezpečnosti. I v této oblasti bude nutné posílit prvky občanského vzdělávání, právního povědomí, vztahu k ústavním principům, demokratickým institucím a vlastní historii. Ministerstvo obrany by mělo výrazněji prezentovat svoji velmi důležitou péči o válečné hroby a pietní místa.
Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování by měl aktivněji prezentovat výsledky své činnosti veřejnosti, v intencích příslušných právních norem.
Důležitou roli v paměťové politice bude plnit také ministerstvo kultury, které by se mělo soustředit na podporu zejména regionálních paměťových institucí, muzejních institucí prezentujících národně orientovaný odboj proti totalitním a také oběti represe totalitních režimů (Rudá věž smrt, věznice v Uherském Hradišti apod.) v kontextu střední a východní Evropy.
Koordinační roli v paměťové politice příští vlády musí samozřejmě sehrát Úřad vlády ČR, který by měl centralizovat veškeré úsilí vlády a vládních úřadů vedoucí k obnově občanství, hodnotového pojetí politiky, vztahu k vlasti a státnosti, zvýšení povědomí o naší historii, zejména o nacistické okupaci a komunistické totalitní éře, ztrátě a nabytí demokracie a svobody. Důležitým úkolem by mělo být vybudování centrálních pomníků obětem totalitních režimů, včetně okupace vojsky států Varšavského paktu po srpnu 1968. Tato činnost by měla být na úrovni úřadu vlády realizována v součinnosti i s koordinátorem pro oblasti hybridního působení.
Důležitým partnerem vlády musí být také akademické a paměťové instituce, které by měly prostřednictvím aktualizované grantové politiky opětně zvýšit pozornost odborné veřejnosti na klíčové události let 1918 – 1948 – 1989, případně i na období transformace československého a českého státu a společnosti.
V neposlední řadě by měla být ve smyslu platných právních norem přehodnocena činnost paměťových institucí, jejich personální složení, významně podpořeny vědecko-výzkumné, muzejní a výukové aktivity. Veškeré změny by měly vést k rozšíření jejich činnosti, v archivní oblasti pak zásadnímu urychlení zpracování sbírek a fondů a jejich digitalizaci.
Všechny tyto zde načrtnuté úkoly, a jistě i mnohé další, se po volbách mohou stát politickým příspěvkem ke zvýšení naší odolnosti nejenom v rámci aktuální fáze současného globálního hybridního konfliktu, ale také pro dlouhodobé zajištění občanských a demokratických principů České republiky i posílení našeho postavení v rámci Evropské unie a Severoatlantické aliance.
Autor je historik, zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, poslanec PČR, místopředseda výboru pro bezpečnost.
Commentaires