Dvě osobní vzpomínky na nedávno zesnulou první ženu českého feminismu a disidentku Jiřinu Šiklovou. Ženu, která se nebála a celý život se vrhala tam, kde cítila, že je jí potřeba.
Včera jsme se u sv. Salvátora loučili s Jiřinou Šiklovou. Bude tu hodně chybět hned ze tří důvodů.
Bude chybět její kuráž, odvaha. V disentu měla na starost práci nejnebezpečnější. Organizovala pašování. Textů, dopisů, knih, tiskařské techniky, peněz. Ve spolupráci s cizími diplomaty. Měla šarm, kterému nešlo odolat. I ten slavný Jakešův projev v Červeném Hrádku, který zasadil českému bolševikovi smrtelnou ránu, jsem posílal do Svobodné Evropy „kanálem“, který vybudovala Jiřina.
Někdo se mi u Salvátora ptal, co má můj konzervatismus společného s jejím progresivistickým zájmem o gender. Jasně – neměli jsme na všechno stejný názor. Ale ten „gender“ v podání Jiřiny byl úplně jiný než ideologie, která sem proudí z ciziny. Byl žitý, lidský, přirozený a praktický, dokonce bych řekl mateřský.
Bude tu chybět její pomoc druhým. Ona ji žila a praktikovala bezvýhradně. Ne jako quid pro quo, něco za něco, ale jako službu bližním, službu lidem i národu. Dělala to před revolucí i po ní. Nic v tom nezměnila. Když mě v politice mučili, ona volala jako první: drž se, nic si z toho nedělej, já ti věřím. Když mi umírala máma a hledal jsem pomoc v domácím hospici, byla to zase ona, kdo zavolal. Sama od sebe. Prý někde slyšela, že se trápím. Poradila skvěle, jako vždycky.
Bude chybět její energie. Její třaskavý hlas, i s tou ironií a cynismem, který maskoval citlivou duši. Když jsme před třemi týdny pohřbívali Ivana Havla, seděli jsme spolu na balkóně jeho bytu na nábřeží. Bylo horko, slunce pálilo (snad v jediném dni toho studeného května), já sotva dýchal, zatímco ona mně energicky líčila, co všechno pro lidi dělal skrze YMCA tatínek Ivana a Václava. Byla v plné formě. Ani ve snu mě nenapadlo, že tu za dva týdny nebude. Odešla stejně rychle, jako žila a pomáhala…
Někdo se mi u Salvátora ptal, co má můj konzervatismus společného s jejím progresivistickým zájmem o gender. Jasně – neměli jsme na všechno stejný názor. Ale ten „gender“ v podání Jiřiny byl úplně jiný než ideologie, která sem proudí z ciziny. Byl žitý, lidský, přirozený a praktický, dokonce bych řekl mateřský (teď mě progresivistky určitě utlučou…).
Ženy ostatně hrály v českém disentu mimořádnou roli. A v té roli se taky jako matky nejvíc obětovaly. Vzdaly se soukromí a pomoc druhým pro ně byla jako pomoc vlastním dětem. Jiřina, ač postavou malá a drobná, mezi nimi vyčnívala a zářila. A my chlapi, ač různých politických táborů, jsme ji všichni měli rádi a obdivovali. Čest její památce.
Alexandr Vondra
Před třinácti lety mě redakce Katolického týdeníku požádala o rozhovor s Jiřinou Šiklovou. Žádný kontakt jsem na ni neměl a tak jsem se vypravil do tehdejšího sídla Gender Studies, které Šiklová krátce po revoluci založila. V Gorazdově ulici jsem zaklepal přes zamřížovaná okna a po chvíli se v okně objevila lehce vyděšená dáma, která sice otevřela dveře, ale kontakt mi nedala. Nakonec se mi ozvala sama a sešli jsme se u ní doma v Klimentské ulici. Když se tím rozhovorem dnes probírám, musím se trochu smát, jak optimistická byla. Třeba v tom, že se nová generace, nezasažená normalizací, již brzy přihlásí o slovo v politice:
„Teď je u vesla generace, která poznala pouze a pouze „normalizaci“, kdy se oceňovala především konformita, tichý souhlas a poslušnost – a skoro všechno se dalo získat přes přátele, korupcí, jakýmsi výměnným obchodem mezi funkcionáři. No a tato generace tyto zvyky nyní převedla do současné politiky. Ovšem nastupující generace je již jiná – poznala svět, jiné způsoby práce a sebeorganizování. V Německu začala revolta proti generaci rodičů, kteří spolupracovali s Hitlerem, taky až po více než 22 letech od skončení války. Máme tedy ještě několik let čas. Kritici dnešní společnosti, tedy synové a dcery „otců“, kteří se chopili moci po roce 1989, již dorůstají do let, kdy mohou tuto moc převzít. A asi to udělají.“ Bohužel za pár let přišly Věci veřejné a nakonec „normalizační“ Andrej Babiš, kterého tu máme dodnes.
Krátce po vydání rozhovoru mě oslovilo nakladatelství Portál, abych s Šiklovou udělal knižní rozhovor. S díky mě odmítla, ze už něco podobného připravuje s někým jiným. Ale spíš jsem jí v mých dvaceti čtyř letech nepřisel jako vhodný partner. Pak mně ještě volala, že jsem si u ní zapomněl pánský černý deštník a že si jej ráda nechá. Tak si představuji, že s ním pak opravdu chodila po pražských uličkách...
Jiří Š. Cieslar
Comments