PAĎOUREK: Putin, Lukašenko, Západ a migrační krize

Migrační krize na hranicích Běloruska, Polska, Litvy a Lotyšska eskaluje. Lukašenko zachází stále dál a slibuje, že se nezastaví před ničím. Jakou roli hraje Rusko a jak by měl Západ dále reagovat, nastiňuje bývalý vysoce postavený zpravodajský důstojník Jan Paďourek.

O migrační krizi na hranicích Běloruska, Polska, Litvy a Lotyšska bylo již popsáno hodně papíru a situace nadále eskaluje do nebývale nebezpečných rozměrů. Polsko krizi hodnotí jako důkaz hybridního válčení nejenom proti své zemi, ale proti celému euroatlantickému společenství. Ve Varšavě se objevují hlasy o aktivování příslušných článků Severoatlantické smlouvy. Ve vzduchu visí nebezpečí vyhrocení konfliktu do ozbrojeného střetu. Běloruský diktátor Lukašenko začíná používat opravdu těžký kalibr, když hrozí, že pokud EU zpřísní již uvalené sankce, zastaví tranzit plynu, který je dopravován přes běloruské území do Evropy. Lukašenko zachází stále dál a slibuje, že se nezastaví před ničím. V kontextu této situace je zajímavé se podrobněji podívat i na některá aktuální vyjádření vysokých představitelů Kremlu, kteří bezpochyby v této krizi hrají velice důležité role.

Střet rozdílných ideologických soustav

Je navýsost patrné, že vzniklý spor není ani tak o Bělorusku, Polsku, Litvě nebo Lotyšsku, jako spíše o tradičním civilizačním střetu dvou systémově a hodnotově naprosto rozdílných politických a ideologických soustav, které lze ve zkratce popsat jako konflikt mezi Západem a Ruskem s ovládanými satelity. Bělorusko zde jen vědomě či nevědomě hraje roli užitečného idiota, který by bez silné ruské podpory byl již dávno na kolenou. A to nejenom kvůli popisované migrační krizi, ale i kvůli loňskému neúspěšnému lidového vzdoru proti Lukašenkově režimu.

Lavrov však s běloruskými předáky poněkud opomíjí skutečnost, že migrační krize byla uměle a záměrně zrealizována běloruským režimem, který blízkovýchodní migranty do Běloruska přivezl a za asistence bezpečnostních složek je na státní hranici dotlačil.

Naši polští, litevští a lotyšští přátelé jsou však obětí této krize a jejich ohrožení je a musí být vnímáno jako ohrožení nás všech nejenom v České republice, ale i v celém euroatlantickém prostoru. Proto jsou všechny polské a pobaltské výzvy na řešení problému i v rámci aliančních struktur zcela legitimní.

Sankce nestačí

Vedle NATO svou roli sehrává i EU, která uvalila již zmíněné sankce a hovoří o zavedení nových. Je však otázkou, zda je sankční institut natolik účinný, aby dokázal krizi zmírnit, nebo dokonce zastavit. Obávám se, že spíše ne. Samotné uvalení sankcí je naprosto v pořádku, avšak ty musí být doprovázeny ještě dalším tlakem ze všech myslitelných stran. Avšak tlakem nikoliv pouze proti oficiálnímu Minsku, ale především směrem k moskevskému Kremlu, neboť bez změny ruské pozice se situace na bělorusko-unijní hranici významně nezmění.

V tomto kontextu je na místě vyzdvihnout nedávno uskutečněný telefonát odcházející spolkové kancléřky Merkelové s prezidentem Putinem jako příklad takového tlaku. Merkelová mj. Rusko vyzvala, aby zastavilo zneužívání migrantů. Zmiňuji tuto okolnost především proto, že by na německou iniciativu měly v rychlém sledu navázat i aktivity dalších významných západních hráčů, ale také unijních a aliančních struktur, s cílem donutit Rusko změnit nepřátelské pozice. Oficiální ruská prohlášení však prozatím nenaznačují, že by se Kreml chystal k nějakému zásadními obratu. Možná spíše naopak.

Moskva ústy šéfa ruské diplomacie Lavrova prohlašuje, že za současnou migrační krizi je zodpovědný Brusel, který měl Bělorusku pomoci vyrovnat se s vlnou uprchlíků, stejně jako před lety pomohl Turecku, a vyzval EU, aby se vyvarovala dvojího přístupu (9.11. 2021, deník Kommersant). Jeho slova doplnil mluvčí běloruského MZV Graz, který oznámil, že Minsk od dubna 2021 neúspěšně Bruselu nabízí jednání o migraci (9.11. 2021, ruská agentura RIA Novosti). Podle Lavrova je aktuální migrační vlna výsledkem západních aktivit na Blízkém východě a v Severní Africe, jakož i důsledkem propagace západního stylu života, který migranty do Evropy láká (9.11. 2021, NTV).

Uměle vyvolaná migrační krize

Ruský ministr zahraničí tedy spatřuje paralelu mezi migrační krizí v Evropě v roce 2015 a současnou krizí na bělorusko-unijní hranici. Lavrov však s běloruskými předáky poněkud opomíjí skutečnost, že migrační krize byla uměle a záměrně zrealizována běloruským režimem, který blízkovýchodní migranty do Běloruska přivezl a za asistence bezpečnostních složek je na státní hranici dotlačil. Dle polských informací o aktivitách ruského národního dopravce Aeroflot při svážení uprchlíků se tak možná stalo i s ruskou účastí.

Podle některých pozorovatelů mohl Lukašenko vyvolat migrační krizi se záměrem vyvinout tlak na Západ, aby souhlasil se znovuobnovením bělorusko-unijních rozhovorů, zmražených po lidových nepokojích v Bělorusku v loňském roce (tj. využití tzv. severokorejské strategie). Tuto hypotézu potvrzuje i naléhání prezidenta Putina, který během telefonátu se spolkovou kancléřkou zdůrazňoval nutnost znovuobnovení bělorusko-unijních konzultací v zájmu řešení krize.

EU by však s Minskem rozhodně jednat neměla. Cílem unijních, aliančních i národních aktivit Západu musí zůstat Moskva, jako jediný klíč pro řešení krize. Lukašenkovy hrozby zastavit transit plynu nemohou být realizovány bez souhlasu Moskvy, jinak vyznívají jako prázdné a směšné gesto. Moskva je však za současnou situaci i za vygradování aktuálního napětí na běloruské hranici spoluzodpovědná, i kdyby se aktivně na krizi nepodílela (o čemž lze účinně pochybovat i s odkazem na polské veřejné zdroje). A v průběhu krize možná hraje ještě důležitější roli, než je nyní zřejmé.

Běloruská migrační krize podporovaná Ruskem je další silnou lekcí, kterou nám Rusko ilustruje, jaký je skutečný partner. Toto ponaučení by měla rozhodně zohlednit nastupující česká vláda i v procesu koncipování nové strategie příštích česko-ruských vztahů, a to nejen při řešení otázek postupného snížení závislosti dodávek strategických surovin naší země z postsovětského prostoru kontrolovaném Kremlem.

Jan Paďourek je bývalý zpravodajský důstojník a bývalý náměstek ředitele pro analytiku a zahraniční styky Úřadu pro zahraniční styky a informace. Působil jako oficiální zpravodajský diplomat na české ambasádě v Moskvě, Kyjevě a ve Washingtonu D.C. V současné době pracuje jako VŠ pedagog na CEVRO Institutu v Praze, je Senior Fellow Transatlantického centra CEVRO Institutu (PCTR) a vede úsek mezinárodní spolupráce na Policejní akademii ČR v Praze.