Zatím posledním a nejnovějším politickým dědicem neboli výhonkem francouzského osvícenství je proud, který je někdy označován za levicový liberalismus (neboli kulturní, morální liberalismus), ale adekvátnějším označením může být progresivismus.
Levicový liberalismus byl od druhé poloviny 60. let 20. století, především od Nové levice roku 1968, v hodnotových a morálních otázkách záměrně, programově relativistický. Trval na tom, že životní styly jsou si morálně rovnocenné, že hodnoty jsou relativní, a že jsou primárně věcí (subjektivní) víry, nikoli objektivní mravní reality a morální pravdy. Proto usiloval o to, aby klasické (antické řecké a římské) hodnoty typu stoicismu tváří v tvář utrpení, mužnosti, chrabrosti, pohrdání smrtí v boji, důstojnosti, cti, či židovsko-křesťanské hodnoty vyjádřené v Desateru, nebyly politicky či společensky privilegovány. Říkal tomu tolerance, ale fakticky se jednalo o dekonstrukci civilizačních hodnot.
Zákazy a represe proti tzv. hate speech – nenávistnému projevu – však představují útoky vůči svobodě projevu a náboženské svobodě, čímž se progresivci ani netají; svoboda projevu a náboženská svoboda už pro ně nejsou žádoucím ideálem, jako nebyly ani pro puritány, jakobíny, nacisty či komunisty, nebo jiné gnostiky.
Když se to ke konci 20. století do značné míry povedlo, levicový liberalismus nabyl novou podobu, kterou je progresivismus, a pro níž je příznačné opuštění relativismu ve prospěch netolerantního, silného až dogmatického a toho nejpřísnějšího neo-puritánského a neo-jakobínského moralismu ve prospěch ochrany kolektivních privilegií historicky znevýhodněných či perzekvovaných menšin: rasových, etnických, imigrantů, sexuálních či nejnověji „trans-genderových“.
Svoboda projevu a náboženská svoboda už nejsou ideálem
Jakýkoli negativní postoj vůči těmto menšinám, včetně nenásilného, rétorického, humorného či ironického, je vnímán jako těžký hřích; tak těžký, že má být nejen společensky odsuzován, ale i z hlediska práva považován za zločin a tudíž zakázán, proskribován, trestán a perzekvován státní mocí coby „zločin z nenávisti“. Už ne tolerance a dekonstrukce hodnot, nýbrž ustavení postmoderních „hodnot“ ve formě privilegií pro oblíbené menšiny coby nové závazné ortodoxie povinné pro všechny, a tudíž ten nejpřísnější, téměř teokratický moralismus. V podstatě se jedná o nové politické náhradní náboženství, tentokrát propojeno se státní mocí a jejím represivním aparátem.
Zákazy a represe proti tzv. hate speech – nenávistnému projevu – však představují útoky vůči svobodě projevu a náboženské svobodě, čímž se progresivci ani netají; svoboda projevu a náboženská svoboda už pro ně nejsou žádoucím ideálem, jako nebyly ani pro puritány, jakobíny, nacisty či komunisty, nebo jiné gnostiky. Tím se ale dostávají do střetu s ideály anglosaského osvícenství, pro které je svoboda (projevu, náboženská...) velikou hodnotou; a tento střet posouvá mnohé klasické liberály směrem ke konzervatismu.
Ze strany progresivismu se tudíž nejedná o rozšíření tolerance v rámci Západní civilizace, nýbrž o její nahrazení civilizací novou, jinou, které pro nedostatek lepšího názvu říkejme Post-západní.
Ukažme si to na dvou příkladech. Co vždy společensky, sociologicky odlišovalo Západní civilizaci od ostatních velkých civilizací světa, např. islámské, indické hinduistické či čínské konfuciánské? Monogamie. Manželství coby legální i společensky uznávaný svazek jen jednoho muže a jen jedné ženy. Všechny ostatní velké civilizace byly polygamní.
Co je cílem progresivismu? Redefinovat, nafouknout definici manželství natolik, aby zahrnovala téměř jakékoli formy soužití; nafouknout jeho definici tak, že „manželství“ bude naředěné a téměř ztratí svůj smysl, pozbude svého významu, neboť znamená-li téměř cokoli, neznamená vlastně téměř nic. Proto progresivismus prosazuje do právního řádu zavést institut tzv. stejnopohlavního „manželství“; a bude jen otázkou času, kdy přijdou požadavky i na legální kodifikaci (nikoli jen toleranci) polyamorních vztahů. Západní identita má být v otázce manželství naředěna tak, že Západ se změní v Post-západ.
Druhým příkladem je otázka imigrace. K ní vždy docházelo a docházet bude do civilizace a v civilizaci každé. Ale aby civilizace byla zachována, aby došlo k integraci imigrantů, imigrace musí být uměřená, rozvážná a v prozíravém množství; nikoli neomezená a už vůbec ne ve vlnách.
Progresivismus však usiluje o masivní imigraci imigrantů z civilizací ostatních do civilizace Západní, aby ta na svém území byla civilizačně naředěna; aby její příslušníci netvořili většinu, maximálně jen nejpočetnější menšinu. Pro tento účel progresivismus postuluje i údajné univerzální „právo“ kohokoli na světě imigrovat na Západ, pokud tam imigrovat chce; bez ohledu na to, zda lidé Západu ve své deliberaci, společenské konverzaci a následné demokratické volbě se pro to rozhodnou či nikoli. Západ má být civilizačně naředěn, aby se proměnil v Post-západ.
V podstatě už nyní na Západě (především v Evropě) existují civilizace tři: západní, post-západní a (v některých velkoměstech Evropy) islámská. Není to historicky bezprecedentní; tak tomu bylo i v případě úpadku a pádu Západořímské říše; na jejím území existovala stará civilizace klasická (stoická pohanská), nová křesťanská a migrující barbarské kmeny, jakými byli nejen Vandalové, Ostrogóti, Vizogóti, ale i Slované.
Ne, není to historicky bezprecedentní situace, ale buďme si vědomi, že se v ní nyní nacházíme. Zápas mezi Západem a Post-západem je vlastně současnou podobou zápasu mezi osvícenstvím anglosaským a osvícenstvím francouzským o charakter naši společnosti. Je nynější podobou zápasu, obrazně řečeno, mezi Edmundem Burkem a Williamem Pittem mladším na jedné straně a Jeanem-Jacquesem Rousseau a Maximilienem de Robespierre na straně druhé.
Výsledek tohoto zápasu doposud rozhodnut není.
Text vyšel v publikaci New Direction na téma Naše identita. Národní, evropská, západní. Jejich význam a budoucnost.
Comentarios