Rok 2020 se chýlí ke konci. Odpočítáváme poslední dny roku, jehož dominantním tématem byla pandemie koronaviru. Příští rok na podzim nás čekají parlamentní volby. Co můžeme čekat na domácí politické scéně? Udrží se vláda až do řádných voleb? Bude vládu sestavovat opět Andrej Babiš, nebo se blíží konec jeho hegemonie? Své pohledy na vývoj v roce 2021 nabízejí uznávaní politologové Karel B. Müller, Ladislav Mrklas, Daniel Kunštát a Miloš Brunclík.
Příští rok na podzim nás čekají řádné parlamentní volby. Situace ve vládní menšinové koalici ANO a ČSSD je ale dlouhodobě napjatá. Naposledy se to projevilo při schvalování daňového balíčku. ČSSD ústy svého předsedy Jana Hamáčka opět chvíli hrozila odchodem z vlády. Udrží se vláda ANO a ČSSD u moci až do řádných voleb? Podle politologů vysoké školy CEVRO Institut lze předpokládat, že vláda nakonec vydrží, protože voliči nehodnotí kladně, když jeden z členů opouští palubu a vyvolává nejistotu. „Vláda pravděpodobně vydrží, i když potřeba stran se vůči sobě vymezovat poroste, ale tato potřeba je mezi vládními stranami dost asymetrická. Podstatně více ji asi pociťuje ČSSD, ovšem zasít vládní nestabilitu, byť v podmínkách překotného až chaotického vládnutí, nepadne u voličů na úrodnou půdu,“ domnívá se Karel Müller.
S předčasnými volbami ale podle Ladislava Mrklase musíme počítat, protože by se tak oběma vládním stranám dříve rozvázaly ruce. Nicméně, i Mrklas je přesvědčen, že ani jedné straně se nechce z vyhřátého vládního pelíšku, obzvláště sociální demokraté tuší, že to může být na dlouhou dobu naposledy...
Stejně tak rozpad koalice před řádnými volbami vidí jako nepravděpodobný Miloš Brunclík: „Vláda se nejeví jako příliš kompetentní a její počínání v poslední době doprovází chaos, amatérismus a neschopnost, a to jak v otázce řešení pandemie, tak v otázce přípravě státního rozpočtu či daňových změn. Proto spíše odhaduji, že navzdory všem kotrmelcům a přehmatům (a také vzájemným sporům) je v zájmu obou koaličních stran udržet se u moci až do řádných voleb v naději, že na jaře se začnou věci (zejména v souvislosti s řešením pandemie) posouvat k lepšímu a jejich preference alespoň přestanou klesat.“
S předčasnými volbami ale podle Ladislava Mrklase musíme počítat, protože by se tak oběma vládním stranám dříve rozvázaly ruce. Nicméně, i Mrklas je přesvědčen, že „ani jedné straně se nechce z vyhřátého vládního pelíšku, obzvláště sociální demokraté tuší, že to může být na dlouhou dobu naposledy...“
Další Zemanův úřednický kabinet na obzoru?
Pokud by ale vláda nakonec padla, můžeme čekat, že prezident Miloš Zeman, jako již v minulosti, jmenuje úřednickou vládu. Podle Müllera by Zemanova vláda vytvořila nepatřičný prostor pro netransparentní, pofidérní a veřejný zájem poškozující rejdy lidí kolem prezidenta. „A protože jsou si toho v ANO i v ČSSD vědomy, je to myslím další důvod, proč považuji pád vlády za málo pravděpodobný.“
Brunclík je také přesvědčen, že v takovém případě si bude prezident Zeman chtít své privilegium užít. „Rozhodně nelze očekávat, že prezident bude hrát roli typickou pro hlavy státu parlamentních režimů. Naopak lze předpokládat, že se bude snažit získat maximum vlivu na novou vládu, a je jedno, zda to bude vláda stranická či úřednická. Může se rozhodnout hodit Andreje Babiše zatíženého řadou skandálů a střetů zájmů přes palubu. Pak by mohl jmenovat úřednickou vládu, která by byla spíše druhou prezidentskou vládou (po vládě J. Rusnoka) složenou z lidí, kteří jsou k prezidentovi loajální. Miloš Zeman ukázal, že česká ústava umožňuje jmenovat takový prezidentský kabinet. Ten sice nemusí získat důvěru Poslanecké sněmovny, to mu ovšem nezabrání postupovat v souladu s přáním prezidenta tak, jak naznačuje otázka, a u moci být celé měsíce,“ nastiňuje možný vývoj Brunclík.
Naopak Mrklas ani Kunštát nevidí scénář s prezidentskou (úřednickou) vládou jako reálný. Podle Mrklase je rozhodnutí na Babišovi, který bude stát před dilematem, zda dovést zemi do voleb v nějaké udržovací sestavě, nebo nechat vládnout prezidentský úřednický kabinet a soustředit se čistě na volební kampaň. Kunštát se domnívá, že by případný odchod ČSSD znamenal jen rekonstrukci vlády v čele s Babišem, která bez důvěry v klidu vydrží až do řádného termínu voleb. Zeman by téměř jistě Babiše v tomto směru podpořil a neusiloval o vlastní kabinet přinejmenším v tom smyslu, že by hledal nějakého nového Rusnoka: „Jiná věc je, že taková vláda (s Babišem v čele) by tak či tak byla vládou dvou stran: ANO a Hradu.“
ČSSD už pomůže jenom zázrak
Sociální demokraté před vstupem do vlády s Andrejem Babišem vedli silnou vnitrostranickou polemiku, zda vstup do vlády straně ublíží, nebo jí může pomoci nastartovat. Nakonec zvítězila klika kolem Jana Hamáčka pro vstup do koalice. Zatím se ale ukazuje, že kritici vstupu ČSSD do vlády měli pravdu. Strana se dlouhodobě v průzkumech umísťuje na hranici nebo dokonce pod hranicí nutnou pro vstup do Sněmovny. Co stojí za dlouhodobým propadem ČSSD a přežije vůbec následující parlamentní volby? Podle Brunclíka je ČSSD ve velmi obtížné situaci a pověstný Rubikon překročila v okamžiku, kdy se rozhodla vstoupit do vlády s hnutím ANO 2011, a od té doby je na šikmé ploše setrvalého sklouzávání do bezvýznamnosti. „Faktorů, které stojí za jejím sestupem, je patrně více. Ze strany samotné ČSSD jsou často slyšet hlasy o tom, že strana občanům není schopna vysvětlit to, jak je skvělá. Nicméně svádět vše na špatný stranický marketing je lhát si do kapsy.
Za prvé, ve vedení nejsou věrohodné charismatické a kompetentní osobnosti. Nikdo z vedení ČSSD není skutečným lídrem. Za druhé, ČSSD již mnohokrát použila silná slova vůči ANO 2011, ale nakonec vždy ze sporu odešla nejen poražena, ale i ponížena. Za třetí, k jejímu oslabování vydatně pomáhá prezident Zeman. Za čtvrté, ČSSD, tradiční ideové a ideologické straně, se možná paradoxně a překvapivě nedaří argumentačně soupeřit s pragmatickou a ideově vyprázdněnou byznysovou stranou A. Babiše, což je samo o sobě pro ČSSD velmi devastující. ČSSD se dále nedaří nastolovat svou agendu, se kterou by byla jednoznačně spojována, a za kterou by si vysloužila potlesk levicových voličů,“ analyzuje Brunclík.
Kunštát také připomíná dilema ČSSD, zda být u toho, nebo se vymezit proti Babišovi, který přebral tradiční sociální demokracii elektorát. „To je letitá otázka, kterou bezpochyby řeší především sama sociální demokracie. Pořád ale mám pocit, že katastrofa ČSSD bude nakonec důsledkem nikoliv chybně zvolené strategie, ale naprostého personálního zoufalství, které je i na poměry české politiky nevídané.“ Mrklas ještě dodává, že ČSSD je déle než dekádu rozdělená v pohledu na Miloše Zemana a zároveň na řadu výzev, které přináší globalizace. „Zejména za Bohuslava Sobotky programově opustila valnou část svých voličů a nechala je odejít k ANO. Její politika je podivnou směsicí sociálního progresivismu a populismu. Voliči jí nerozumí, protože ona nerozumí jim. Není to jen problém naší ČSSD, s obdobnými potížemi se potýkají i mnohé sesterské strany, včetně takových gigantů jako je německá SPD nebo francouzští socialisté. Mesaliance s Babišem je však pro ČSSD opravdu smrtící. Jen si to pořád neumí, nebo spíše nechce připustit.“
Šanci na uhájení parlamentní existence i po volbách vidí politologové unisono velmi špatně. Brunclík pochybuje o tom, zda jsou běžní občané schopni identifikovat témata, která jsou primárně spojována s ČSSD. Nevidí tak důvod dát ČSSD hlas. Podle Mrklase by už snad musel nastat nějaký zázrak, aby se po volbách v parlamentu udržela. Müller ale jistou malou naději pro budoucnost ČSSD vidí: „Je to naše nejstarší politická strana, která má stále přes dvanáct tisíc členů, v posledních komunálních volbách za ni kandidovalo 13,5 tisíce členů. To není málo.“ I Brunclík vnímá ohrožení existence ČSSD jako negativní jev: „Ani ČSSD, ani KSČM, které se kompromitují spoluprací s ANO 2011, nedokáží sociální problémy uchopit a nabídnout srozumitelné a věrohodné recepty řešení. Jestliže je propad KSČM pozitivním jevem, u ČSSD je to jiné. Mám za to, že ČR potřebuje umírněnou levicovou stranu, která bude schopna zachytávat levicové voliče a nedovolí jim zradikalizovat se.“
Po letech diskusí a tlaku protibabišovské veřejnosti zformovaly opoziční strany dvě předvolební koalice. Téměř ve stejné době také oznámil bývalý šéf iniciativy Milion chvilek pro demokracii založení nového politického subjektu. Podaří se středopravicové koalici ODS, KDU-ČSL a TOP 09 a středolevé koalici Pirátů a Starostů porazit Andreje Babiše v parlamentních volbách? Nemůže je ohrozit nové hnutí exmilionáře Mikuláše Mináře? Mrklas je přesvědčen, že obě koalice jsou schopny udržet valnou většinu původních voličů stran, které je tvoří. „To je vždycky kruciální otázka. Teď bude záležet na tom, jestli se jim podaří získat zpět i váhající a navíc přidat část nových voličů. Větší rozepře očekávám u koalice Pirátů a STAN, protože obě strany mají určitě část docela ideově vyhraněného elektorátu. Pro ten pirátský jsou STAN příliš pravicoví, pro část starostovského elektorátu jsou naopak Piráti velmi levicoví. Na scénu navíc nastupuje nová formace Mikuláše Mináře. Jakkoli je její nástup — mírně řečeno — velice rozpačitý, bát by se měla právě středolevá koalice. Obecně však platí, že výsledky ANO a obou koalic budou oscilovat mezi 20 a 27 % a volební práh dále překročí maximálně dvě další strany, koalice budou mít takřka jistě většinu.“
Kunštát se podivuje nad podmínkou Mináře, že do politiky vstoupí jen za předpokladu získání minimálně půl milionu podpisů, což nevidí vůbec reálně. „Ale jestliže to myslí vážně a do voleb půjdou, pak si dovolím předpokládat, že půjde o párprocentní stranu, která možná odloupne nějaká ta procenta Pirátům a Starostům, možná přitáhne pár nových voličů. Nic moc více, nic moc méně. Tak či tak, z důležitých hráčů nemusí Minář příliš znervózňovat minimálně dva: Babiše a "konzervativní" koalici.“
Soutěž argumentů a diskuse představují nejlepší cestu k řešení problémů
Jaká je budoucnost hnutí ANO a Andreje Babiše? Dokáže před parlamentními volbami obhájit své kroky v době pandemie a znovu posílit, nebo je sestup preferencí hnutí ANO již nezastavitelný? V politice všech západních zemí vidíme už nějakou dobu trend posilování symbolických aspektů, který je nesen narůstající mírou personalizace politiky. U nás je tato situace ještě zhoršena malou důvěrou veřejnosti v politické strany, která se přelévá i v malou důvěru v parlamentarismus.
Podle Müllera je parlamentarismus založen na víře, že soutěž argumentů a diskuse představují nejlepší cestu k řešení problémů a k hledání veřejného zájmu: „Většinová česká veřejnost však vidí konfliktní diskusi spíše jako překážku, nikoli jako cestu k legitimnímu vládnutí. Tento despekt k diskusi pochopitelně otevírá dveře manažerskému (ne-dialogickému, nesoutěživému, technokratickému) pojetí politiky. Současný premiér je v tomto ohledu jistým testem, zda Češi skutečně chtějí přijmout zájmovou pluralitu jako přirozený stav svobodné společnosti a zda se naučí konfrontaci zájmů a argumentů produktivně a legitimně zvládat. Čili shrnuto, normativně bych si přál, aby trend či jev, který reprezentuje současný český premiér, byl jen přechodný a aby se podařilo jej z české politiky legitimními prostředky postupně vypudit. Zaujmu-li ale pohled více empirický, mám své pochyby, zda se to může v brzké době povést, každopádně to bude stát hodně úsilí, času i toho pověstného štěstí, které ovšem přeje připraveným. Když se podíváme na jakýkoli aspekt veřejné politiky v Česku, od daní přes zdravotnictví, školství až k zahraniční politice, ukazuje se, že schopnost domluvit se na nějakém řešení, které by dočasně akceptovali i ti, kteří s ním nesouhlasí, je mezi Čechy zastoupena velmi slabě. To platí ale nejen pro politiky a veřejnou správu, ale také pro občanskou veřejnost. Musíme se zlepšit ve schopnosti dohadování se, zde je klíčová role rodiny, ale také školství, které bohužel v tomto většinově veřejnému zájmu neslouží a selhává.“
Jak říkal už tatíček Masaryk, demokracie je diskuse. Tož demokracii bychom měli. Teď ještě nějaké demokraty.
留言