Energetická bezpečnost je základním kamenem pro fungování státu. Její ohrožení je proto pro každou zemi zásadní bezpečnostní hrozbou. Mezinárodní vývoj nám v posledním roce jasně ukázal, jak závažná tato hrozba může být, pokud na ní stát není dostatečně připraven. Mezi země, které zajištění své energetické bezpečnosti v uplynulých letech hrubě podcenily, patří i Česká republika. Napravit tuto chybu a dohnat ztracený čas bude obtížné, nejedná se však o neřešitelný problém. Posílení energetické bezpečnosti se musí stát klíčovou prioritou státu, které bude věnována přednostní pozornost v zájmu co nejrychlejšího odstranění zranitelností, jimiž nyní Česká republika trpí.
Evropský střet geopolitiky a klimatu
Klíčovým faktorem, který v posledních letech nejvýznamněji zasáhl do energetické bezpečnosti jednotlivých evropských států, byla nově schválená klimatická politika Evropské unie, která si vytýčila za cíl dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Bez ohledu na geopolitické změny v Evropě a rostoucí agresivitu Ruska se rozhodla jít cestou prosazování zelených technologií, aniž by brala dostatečně v potaz jejich nákladnost, za současného sankcionování fosilních paliv s jedinou výjimkou, a to zemního plynu.
Výsledkem bylo prohlubování závislosti na dodávkách zemního plynu z Ruska, které bylo pro většinu zemí na evropském kontinentu jeho hlavním dodavatelem. Přetrvávající nejasnosti ohledně budoucnosti jaderné energetiky, především zda bude zařazena mezi bezemisní čisté zdroje, pak vedlo k poklesu investic do nových zdrojů i v tomto sektoru, což zranitelnost řady evropských států dále prohloubilo.
Na počátku roku 2022 se tak Evropská unie ocitla na rozcestí. Sice se podařilo dospět k dohodě o zařazení jaderné energie mezi bezemisní čisté zdroje, čímž se společně se zemním plynem stala oficiálně schváleným přechodným zdrojem do roku 2050, zároveň ale Rusko rozpoutalo válku vůči Ukrajině a ruský zemní plyn se stal klíčovou zbraní v této válce, a to jak pro Rusko, tak pro Evropu. Závislost evropských států na ruském zemním plynu se rázem stala velkým problémem.
Hrozí, že bez jeho dodávek se řada zemí ocitne během nadcházející zimy na pokraji ekonomického zhroucení, současně však odstřižení od těchto dodávek je jedinou možností, jak zastavit financování ruské válečné mašinérie na Ukrajině, a tedy i válku jako takovou.
Evropská unie se tak svými neuváženými rozhodnutími na poli klimatické politiky vmanévrovala do pasti, z níž se jen obtížně bude dostávat hledáním alternativ, které však stávající problém nemusí vyřešit včas.
Energetické závislosti a zranitelnosti České republiky
Stejně jako většinu evropských států zastihl i Českou republiku vývoj na východě Evropy v oblasti energetické bezpečnosti nepřipravenou. Historické zkušenosti s Ruskem má přitom více než bohaté. Diverzifikace dodávek ropy a zemního plynu a omezení závislosti na Rusku v energetické a surovinové oblasti patřily mezi hlavní priority českých vlád po roce 1989.
Díky těmto snahám byly v 90. letech vybudovány nové produktovody směrem na západ do Německa, konkrétně ropovod IKL pro dodávky ropy z terminálu v italském Terstu a propojení na systém německých plynovodů pro dodávky zemního plynu z Norska. Přestože těmito kroky se závislost na ruských surovinách snížila, problém zajištění energetické bezpečnosti země trvale nevyřešila.
Spotřeba ropy z Ruska klesla o polovinu, v případě zemního plynu to však bylo jen o čtvrtinu. Navíc se v posledním desetiletí závislost na ruském zemním plynu opět prohloubila, a to díky výstavbě plynovodu Gazela, který začal přivádět ruský zemní plyn do země i z Německa přes plynovody Opal a Nord Stream I, a následnému vypršení kontraktu na dodávky zemního plynu z Norska, který vláda neobnovila.
Poslední ranou pak bylo zastavení projektu výstavby plynovodu Stork II, který měl zajistit napojení na polský LNG terminál ve Svinoústí a přispět tím k potřebné diverzifikaci. Od roku 2017 se tak Česká republika stala na dodávkách zemního plynu z Ruska znovu plně závislá, a tedy i kriticky zranitelná.
Ruská agrese vůči Ukrajině odhalila zranitelnost země v plném rozsahu. Neexistenci alternativ k ruskému zemnímu plynu vláda narychlo začala řešit investicí do pronájmu části nově otevíraného LNG terminálu v nizozemském Eemshavenu, který by měl přes německé plynovody zajistit pokrytí třetiny české spotřeby zemního plynu. Současně obnovila jednání s polskou vládou o výstavbě plynovodu Stork II s cílem dosáhnout jeho zprovoznění do roku 2026. Razantně také začala přehodnocovat postoj předchozí vlády i k dalším projektům posilujícím plynovodní propojení v severojižním směru, a to konkrétně k plynovodu BACI mezi Českou republikou a Rakouskem, který měl být součástí původně plánovaného propojení do Chorvatska s cílem získat přístup k LNG terminálu na ostrově Krk. Aktivnější roli české vlády lze tak nyní očekávat i v rámci inciativy Trojmoří, jejíž potenciál při budování infrastrukturních propojení ve střední a východní Evropě doposud Česká republika nedokázala využít.
Budoucnost české energetiky
Z hlediska energetické bezpečnosti České republiky je rovněž důležité, jakým způsobem bude do budoucna nastaven energetický mix státu, aby byly zajištěny stabilní dodávky elektřiny pro chod firem i domácnosti.
V tomto směru se ovšem země dostává pod tlak klimatické politiky Evropské unie a jejích ambiciózních cílů. Česká republika nedisponuje vhodnými přírodními podmínkami pro výstavbu rozsáhlejší infrastruktury obnovitelných zdrojů v podobě solárních či větrných parků a kapacita využití vodní energie je již v zásadě vyčerpána. Výroba elektřiny z těchto zdrojů navíc podléhá značným výkyvům a nelze je tudíž považovat za stabilní. Řešení tak musí hledat jinde, a tím je jaderná energie a její potenciál s ohledem na délku využitelnosti jaderných zdrojů a jejich stabilitu.
Současný podíl jaderné energetiky na českém energetickém mixu činí díky provozu dvou jaderných elektráren v Dukovanech a Temelíně celkem 40 %. Dlouhodobým záměrem státu je tento podíl navýšit, resp. Nahradit část dosluhujících uhelných elektráren právě novými jadernými bloky.
Neshody na politické úrovni táhnoucí se několik posledních let však vedly k tomu, že k oficiálnímu vyhlášení tendru na výstavbu nového bloku v jaderné elektrárně Dukovany bylo přistoupeno až letos v březnu. Toto zpoždění navíc nemusí být konečné. Vše může ještě zkomplikovat délka povolovacího řízení i možné problémy při samotné výstavbě bloku. Termín jeho spuštění do provozu v roce 2036 tak nelze brát v žádném případě jako konečný a pevný. Výstavba nových jaderných bloků by proto měla získat nejvyšší vládní prioritu, povolovací řízení by měla být výrazně zkrácena a počítáno by mělo být i s novými jadernými technologiemi v podobě malých modulárních reaktorů, jejichž masový rozvoj se v nadcházejících letech celosvětově očekává. Právě tyto malé reaktory se totiž mohou stát významným přínosem pro zajištění budoucí energetické bezpečnosti státu.
Hrozby v národním a evropském kontextu
S probíhajícími geopolitickými změnami ve světě a nárůstem bezpečnostních hrozeb se znovu ukazuje, jak důležité je zajištění energetické bezpečnosti státu a jak krátkozraké je při volbě dodavatelů energií podceňovat bezpečnostní aspekty a mezinárodní vývoj.
Nedostatečnou diverzifikaci dodávek především zemního plynu lze v kontextu vývoje v Evropě v posledním desetiletí považovat za přímé ohrožení, za které nesou odpovědnost vlády v jednotlivých evropských zemích. Na další agresi ze strany Ruska se bylo možné z hlediska energetické bezpečnosti připravit, jak ukazuje případ Polska.
Česká republika však pod vlivem ruských zájmových kruhů i na ně napojených domácích firem šla zcela opačným směrem a svou závislost na Rusku naopak prohloubila. Navíc reálně hrozilo, že ruský vliv zasáhne i strategický sektor jaderné energetiky, v podobě přidělení zakázky na výstavbu nového jaderného bloku ruské společnosti Rosatom. K tomu naštěstí nedošlo, a to díky schválení zákona, jenž účast firem z rizikových zemí, konkrétně z Ruska a Číny, z účasti v tendru předem vyloučil. Tato bezpečnostní pojistka tak zajistí, aby ani do budoucna nedošlo k ohrožení tohoto klíčového energetického sektoru vstupem států představujících pro Českou republiku bezpečnostní riziko.
K přehodnocení přístupu k energetické bezpečnosti však bude muset dojít i na celoevropské úrovni v rámci Evropské unie. Není možné, aby při vytýčeném přechodu ke klimaticky neutrální budoucnosti byly přehlíženy bezpečnostní a ekonomické aspekty této politiky. Ruská agrese vůči Ukrajině plně odhalila surovinovou zranitelnost evropských států, a to díky prosazování zemního plynu na úkor jiných fosilních paliv a ignorování bezpečnostních rizik s tím spojených. Evropské energetické bezpečnosti také neprospěly dlouholeté debaty o tom, jak se postavit k budoucnosti jaderné energetiky na evropském kontinentě.
Výsledkem byl útlum budování nových jaderných zdrojů, které nyní při pokrývání spotřeby elektřiny v Evropě bytostně chybí a nelze je rychle nahradit jinými zdroji. Ekonomické dopady evropské klimatické politiky jsou pak zcela zjevné.
Kumulativní efekt způsobil extrémní nárůst ceny elektřiny, který se propisuje do cen zboží a služeb, ohrožuje konkurenceschopnost evropských ekonomik a evropské občany razantním propadem jejich životní úrovně.
Jak zajistit klimaticky neutrální energetickou bezpečnost?
Evropská unie, stejně jako její jednotlivé členské státy, včetně České republiky, musí investovat do své udržitelné budoucnosti, energetické i klimatické. Dosažení tohoto cíle však nemůže být postaveno na dodávkách levných nerostných surovin ze třetích zemí, často nedemokratických či přímo s nepřátelskými úmysly, ale na investicích do moderních technologií, ať již malých jaderných modulárních reaktorů či nových potenciálních zdrojů na bázi vodíku. Základem budoucího klimaticky neutrálního energetického mixu nemohou být obnovitelné zdroje energie, s ohledem na jejich výkyvy při výrobě elektřiny, kterými ohrožují fungování přenosových sítí.
Musí jít o zdroje stabilní a v kontextu bezpečnosti také o zdroje technologicky plně kontrolované evropskými státy nebo jejich demokratickými partnery. Nelze v žádném případě opakovat chyby z posledních let, kdy výroba většiny součástek pro solární a větrné elektrárny budované v Evropě byla přenechána Číně a adekvátní alternativa pro jejich dodávky nyní prakticky neexistuje. Závislost evropských států na této vysoce rizikové zemi, navíc s globálními mocenskými ambicemi, je další velkou hrozbou, s níž se Evropská unie bude muset do budoucna vypořádat.
Martina Heranová je analytičkou a konzultantkou v oblasti mezinárodní politiky. Přednáší na vysoké škole Cevro Institut. V minulosti působila na Ministerstvu zahraničních věcí (2002-2013), kde zastávala řadu diplomatických pozic, včetně postu zástupkyně velvyslance na ambasádě v Litvě. Specializuji se na otázky mezinárodní bezpečnosti (zj. geopolitiku a globální bezpečnostní výzvy, ruské a čínské vlivové operace) s důrazem na region střední Evropy.
Toto dílo je dostupné pod mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0. Některá práva vyhrazena autorům a Nadaci Institut východních studií (Forum Ekonomiczne (forum-ekonomiczne.pl)). Dílo vzniklo v rámci projektu „Polsko-české fórum pro sbližování společností, prohlubování spolupráce a dobrých sousedských vztahů 2022“. Jakékoli užití díla je povoleno za předpokladu, že budou respektována výše uvedená informace, včetně informací o příslušné licenci a držitelích práv.
Veřejný úkol financovaný Ministerstvem zahraničních věcí Polské republiky v projektu „Polsko-české fórum pro sbližování společností, prohlubování spolupráce a dobrých sousedských vztahů 2022.“ Publikace vyjadřuje pouze názory autorů a nelze jí ztotožnit s oficiálním stanoviskem Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky.
Comentarios