Agresivní ruská válka proti Ukrajině je středobodem současných evropských událostí a prognóz, o tom není asi nejmenších pochyb. Ale konflikt ovlivňuje i vzdálenější regiony, ať již příchodem válečných uprchlíků či mužů utíkajících před vojenskou službou, nebo důsledky na celosvětovém trhu s obilovinami. Jednou ze zemí, která se do podpory Ukrajiny zapojila, je Islámská republika Pákistán, jakkoli se to může zdát nezvyklé.
Struktura pákistánského vojenského průmyslu je poměrně rozsáhlá a centralizovaná již po dekády. Většinu sil a prostředků řídí Ministerstvo obranné výroby, které je tematicky dělí do celkem sedmi odvětví. Ty zahrnují jak výzkum a vývoj, tak i samotnou výrobu jednotlivých celků. Další součástí tohoto potenciálu jsou soukromé subjekty, které se však na celkovém úsilí podílejí spíše v subdodavatelské rovině. Je potřebné zdůraznit málo známou skutečnost, že vojenské složky a zbrojní programy Pákistánu jsou mezi rozvíjejícími se zeměmi poměrně respektované a z vojenského exportu muslimská země docela dobře profituje. Ovšem dovoz vojenského materiálu ze zahraničí do Pákistánu jednoznačně převažuje.
Vzájemný potenciál spolupráce
Po napadení Ukrajiny Ruskem byla nejdříve Pákistánem poskytnuta humanitární pomoc pro ukrajinské uprchlíky. Podpora ukrajinského válečného úsilí má počátky už v loňském roce, kdy napadená země začala horečně shánět zbraně a další vojenský materiál, postavený zejména na bázi starší sovětské techniky. Ale vzájemné vojenské obchody Ukrajiny s Pákistánem sahají hluboko do minulosti. Stačí si připomenout dodávky tanků T-80UD a jejich motorů nebo letecké techniky – tankovacích Il-78. Právě Pákistán má také část svých vojenských prostředků postavenou na starších sovětských či odvozených čínských konstrukcích, a tak je logické, že zde objektivně existuje platforma pro spolupráci. A nemluvě o tradičních dodávkách obilí z Ukrajiny nebo nejnovější nabídce na pomoc při digitalizaci pákistánské státní správy.
Předmětem stávajících dodávek na Ukrajinu je zejména munice. Předně jsou to střely ráže 122 mm pro raketomety Grad ještě sovětského původu a dále dělostřelecká munice stejné ráže pro houfnice rovněž sovětské provenience. Oba druhy měly být oficiálně zakoupeny Velkou Británií a poté dodány na Ukrajinu.
Další vypravenou komoditou byly dělostřelecké náboje ráže 155 mm, také z původní pákistánské výroby, přičemž jejich použití už bylo také na ukrajinské frontě veřejně zaznamenáno. Nutno podotknout, že tyto dodávky obsahují nejen samotné projektily, ale i nutné prachové náplně a zapalovače. Z doposud uveřejněných informací je možno vyvodit, že pákistánská strana dodala mnoho desítek tisíc kusů munice, možná až v řádech nižších stovek tisíc. S ohledem na pákistánské výrobní možnosti se však nedají vyloučit ani dodávky ručních granátů, munice do lehkých zbraní nebo minometných střel.
Ze zpráv o vývoji bojů na Ukrajině je zjevné, že dělostřelecká podpora polních vojsk v obraně i v útoku je jedním z klíčových prvků, a s tím souvisí i nutnost zabezpečení vojsk potřebným střelivem. Také se ovšem objevily pochybnosti o kvalitě dodané munice z Pákistánu.
Vojenská spolupráce přes prostředníky
Podle zpráv z otevřených zdrojů je tento materiál distribuován přes různé německé a polské přístavy, odkud je poté pozemní cestou přepraven na Ukrajinu. Zveřejněné zprávy dále hovoří o pravidelných letech britských nákladních letadel mezi Pákistánem a Rumunskem. Ačkoliv není z dostupných informací jasné, kolik bylo uskutečněno dodávek vojenského materiálu z Pákistánu, je téměř jisté, že nikoli o všech budou otevřené zdroje informovány.
Další oblastí možné spolupráce mezi oběma zeměmi má být připravovaný upgrade těžkých dopravních vrtulníků ruského původu typu Mi-17 za pomoci ukrajinských specialistů a modernizačních programů, protože pákistánské složky používají několik desítek takových strojů. A dokonce se hovoří i o dodávkách tanků z pákistánské výzbroje na bojující Ukrajinu, za což má muslimská republika údajně přislíbenou blíže nespecifikovanou pomoc ze Západu. Přes všechny provedené transporty však ministerstva zahraničních věcí Ukrajiny i Pákistánu odmítají připustit jakoukoli existenci vzájemné dohody o vojenských dodávkách.
Vztahy s Ruskem si ale Pákistán nerozhází
Na druhou stranu je pravda, že Pákistán nejenže přímo neodsoudil ruskou agresi vůči sousední zemi, ale také s Ruskem aktivně spolupracuje a obchoduje. Ve stejný únorový den, kdy Putinovi vojáci vstoupili z několika směrů na ukrajinské území, dojednal bývalý premiér Imran Khan v Moskvě dohodu o průmyslové a hospodářské spolupráci mezi oběma zeměmi.
Další příklad dobrých vztahů je ze závěru předchozího roku, kdy bylo z Ruska objednáno 300 000 tun obilí s odůvodněním, že Pákistán potřebuje nahradit zemědělské ztráty utrpěné při loňských masivních záplavách, v jejichž důsledku údajně přišel až o jednu třetinu své roční produkce. A v dubnu letošního roku jsme viděli uzavření dohody o pákistánském nákupu ruské ropy.
Místo konkrétního odsouzení agresora pákistánští představitelé vytrvale zdůrazňují nutnost mírového řešení za pomoci diplomacie a staví se do role neutrálního pozorovatele současných událostí.
Je rovněž obtížně představitelné, že veškeré kroky vůči Moskvě i Kyjevu provádí Pákistán bez konzultací s velmocemi, což platí zejména s ohledem na čínský vliv v tamní islámské republice. Ale je jasné, že dobré vztahy se Západem Pákistán také nutně potřebuje.
V médiích se objevují informace, že například dodávky dělostřelecké munice jsou koordinovány s britskou stranou, což by nebylo nic překvapivého s ohledem na tradiční britský vliv v regionu již z koloniálních dob a vyhraněný protiruský postoj ostrovní země. Na druhou stranu, pragmatické Číně asi vyhovuje zprostředkovaně či přímo podporovat obě znepřátelené strany, jednak kvůli budoucím politickým závazkům, a pak také kvůli faktu, že jakékoli oslabení Ruska znamená de facto posílení pozice Číny na mezinárodním poli. A je i docela dobře možné, že dané kroky probíhají s vědomím Moskvy, které to nijak nevadí a nepovažuje dodávky za důležité.
Připojení pákistánského potenciálu do celkové podpory Ukrajiny také zajišťuje místní vládě vylepšení jejího mezinárodního kreditu a zároveň odvádí pozornost od složité vnitřní politické a ekonomické situace v zemi. Současná vláda je zde totiž značně nepopulární mezi širokými vrstvami obyvatel a obecné směřování pákistánské politiky nyní tíhne spíše k totalitarismu.
Další, ryze odborná část hodnocení konfliktu spočívá ve skutečnosti, že díky této konvenční válce došlo k potvrzení významu těžké výzbroje na bitevním poli, a to tím více, pokud jedné ze stran schází rozhodující vzdušná převaha. Tedy existence úzké součinnosti mezi těžkou pěchotou, tankovými jednotkami a mobilním dělostřelectvem je nutná a očividná.
Propad prestiže ruských ozbrojených sil
Rovněž tak je zajímavým faktem, jak rozsáhlé poškození kreditu ruských ozbrojených sil stávající konflikt přinesl. Ukazuje se, že ruské operační umění, schopnosti personálu a účinnost výzbroje byly okolními zeměmi dlouhodobě přeceňovány. O důvodech můžeme v tento moment pouze spekulovat, tedy zda to bylo způsobeno chybnou prací analytiků, dovedným ruským mediálním marketingem nebo cíleným zastíráním, případně vším dohromady.
Ale zůstává skutečností, že západní výzbroj a vojenská technika se jeví účinnější než srovnatelné ruské typy a ukrajinští vojáci toho dovedou využít.
V současné podobě konfliktu jde zejména o rychlé zjištění cíle na bojišti, předání informace velení, výběr způsobu napadení a zničení cíle první ranou. I v tomto ruské ozbrojené síly selhávají už na základní úrovni a při masivních ztrátách jejich kádrových vojáků není odůvodněný předpoklad, že by záložníci byli vycvičeni lépe.
Ze všech uvedených skutečností si ozbrojené síly celého světa berou poučení a dopracovávají svá strategická východiska i operační postupy, pákistánské nevyjímaje. A při vědomí skutečnosti, že indické ozbrojené síly využívají početnou ruskou vojenskou techniku, lze na základě sdílení poznatků s ukrajinskou protistranou lépe hodnotit možnosti i schopnosti indického souseda a tím lépe připravit vlastní síly a prostředky na případný konflikt.
Petr Uzsák je bývalý voják z povolání, absolvent postgraduálního oboru MPA Bezpečnostní a krizový management na CEVRO Institutu. V letech 2018 až 2020 působil jako přidělenec obrany České republiky v Pákistánu a Afghánistánu.
Comments