Loňský mimořádně brutální útok teroristického hnutí Hamás proti izraelskému civilnímu obyvatelstvu nepřinesl pouze rozsáhlý krvavý konflikt v mimořádně citlivé oblasti Blízkého východu. Kromě již tradičně negativního rámování obrazu Izraele ze strany mnoha renomovaných západních médií a představitelů některých slovutných univerzit konflikt přinesl přece jen jednu neblahou novinku v podobě téměř beztrestné renesance rozsáhlé vlny antisemitismu v kyberprostoru.
Kořeny dlouhodobé strategie antisemitismu jsou v kremelské subverzi
Pokračující otevřený konflikt má v rovině ideologické samozřejmě také již tradiční prvky, jichž přiznaní i nepřiznaní antisemité poměrně zdařile využívají k dlouhodobé a postupné erozi mediálního obrazu Státu Izrael. Mezi pomyslné vlajkonoše tohoto postoje patří bohužel i některá jinak renomovaná západní média, která bez sebemenšího studu doslovně přebírají teroristickou propagandu od Hamásu a prezentují ji veřejnosti jako fakta, přičemž evidentně zkreslené údaje, například o počtu obětí, uvádějí na pravou míru málokdy.
Čestnou výjimkou budiž česká veřejnoprávní média, která tuto skutečnost vždy připomenou.
Hamás je přitom na seznamu teroristických organizací a z hlediska klasifikace zdrojů se jedná o typický „éčkový“ zdroj, tedy zdroj s téměř nejnižší možnou věrohodností.
Málokomu se tak ve světle těchto zcela jasných faktů chce věřit, že by si často vysokoškolsky vzdělaní novináři nebyli této skutečnosti vědomi.
Můžeme se tak pouze domnívat, co je vlastně motivuje k vytváření takto silného a neustávajícího toku protiizraelské propagandy pocházející z dílny Hamásu a Íránu. Skrývá se snad za tímto postojem nevědomý odpor k západní kultuře a touha poškozovat jí zevnitř, jež je výsledkem dlouhodobé sovětské subverze západních univerzit? Tomu by nasvědčovala skutečnost, že tato subverze probíhala již od dvacátých let a klíčovou roli v ní hráli tzv. velcí nelegálové, k nimž patřila například slavná Cambridgeská pětka. Cílem aktivit velkých nelegálů bylo skrze subverzi univerzit naklonit západní myšlení směrem, který by vyhovoval sovětským komunistům. Slovy pomyslného otce všech stratégů, mistra Sun Tze, jim tato strategie jednoho dne výsledky přinese, jelikož nejlepší vojevůdce je ten, který si získá srdce svých nepřátel.
Izrael se na pomyslné černé listině kremelských propagandistů ocitnul až po prohře komunistické strany v prvních izraelských volbách. Poté například i Československo muselo ukončit jeho podporu a společně se SSSR naopak po dobu studené války podporovat protiizraelské teroristické organizace. Zatímco podpora teroristických organizací s koncem studené války a s rozpadem SSSR skončila a ze strany Ruské federace byla významněji obnovena až s nástupem Vladimíra Putina k moci, tak západní myšlení, zejména v levicových univerzitních kruzích, si tuto pachuť z dílny sovětského Agitpropu bohužel udrželo.
Pomyslnou výkladní skříní důsledků této subverze budiž postoje, dnes již naštěstí odvolané, rektorky Harvardu. Ta rovnou bez sebemenšího studu neváhala protiizraelská prohlášení části studentů na půdě amerického Kongresu téměř otevřeně hájit.
Jak je to se subverzí v České republice?
K českým ekvivalentům dopadů této kremelské subverze univerzit patří nejrůznější výzvy snažící se přimět českou vládu k omezení podpory Izraele. Společnou charakteristikou těchto výzev je upozorňování výhradně na oběti izraelské protiofenzivy v Gaze s evidentně vědomým opomenutím faktu, že tuto ofenzivu spustil nejhorší masakr Židů po konci druhé světové války, kdy k bestiálním praktikám teroristů patřilo například znásilňování a vraždění těhotných žen nebo pečení novorozeňat v troubách.
Uronili snad autoři těchto výzev adresovaných české vládě alespoň jednu slzu nad oběťmi v řadách izraelského civilního obyvatelstva? Iniciátoři výzvy ke změně postoje české vlády ke krizi na Blízkém východě si přejí mluvit o odpovědnosti vůči civilistům. Na místě je však také diskuse o vědomých i nevědomých důsledcích desítky let probíhající kremelské subverze západních univerzit, která se naplno projevuje například v neobjektivním informování o Státu Izrael. To ve svých důsledcích napomáhá teroristickým organizacím a připravuje rétorickou půdu pro odebrání práva na sebeobranu nejen Izraeli, ale i západní civilizaci jako celku.
Ironií tak zůstává, že autoři těchto výzev naplno využívají komfortu, který jim západní civilizace dává, například i v podobě výplat za antisemitskou propagandu z peněz daňových poplatníků, a nekáží podobné názory z „pohostinného lůna“ darebáckých a teroristických států, které v tomto konfliktu přímo či nepřímo obhajují.
Mediální platformy nad trestním zákoníkem?
Naprosto novým prvkem po útoku Hamásu na Izrael se stala renesance antisemitismu v českém kyberprostoru. Na sociálních sítích, jejichž majitelé, motivovaní primárně ziskem, se tyto projevy už snad ani nesnaží nějak systematicky řešit, se tak kromě srdceryvných scén sloužících zájmům Hamásu běžně setkáváme s reely, v nichž je Izrael pomocí ikonky tužky s gumou mazán z mapy Blízkého východu.
Antisemitismus maskovaný údajným antisionismem se velmi silně začíná projevovat také v komentářích některých diskutérů. V této souvislosti za zmínku stojí například jeden z komentářů pod příspěvkem DVTV na Facebooku, v němž jedna česká politoložka informuje o hladomoru v Gaze. Jeden účet v následných komentářích pod příspěvkem doslova tvrdí, že „židé jsou okupanti, fašisti, teroristi, vrahové dětí, páchají genocidu…není to pravda???“ Tento konkrétní komentář nepochybně splňuje jak mezinárodně uznávanou definici antisemitismu, tak velmi pravděpodobně i § 356 trestního zákoníku, který hovoří o podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.
Přesto jsou tyto projevy nenávisti v kyberprostoru řešeny nanejvýš odebráním obsahu a jejich pachatel se málokdy ocitne před soudem. Nabízí se otázka, jestli o regulérnosti obsahu, často porušujícím zákony dané země, mají v praxi rozhodovat pouze majitelé sociálních sítí. Ti se většinou zaštiťují dodržováním „pravidel komunity“ na sociálních sítích a svobodou projevu a názorů, ale primárně jsou motivováni snahou o získání co největšího počtu sdílení a „lajků“ s následným promítnutím do jejich příjmů. Avšak základní právní normy a dokumenty demokratického státu, jako je ústava nebo trestní zákoník, se ve jménu vlastního zisku ocitají tak trochu mimo jejich zájem.
David Soukup vystudoval politologii a bezpečnostní studia na Vysoké škole CEVRO, posléze působil v think-tanku Evropské hodnoty, v Centru proti terorismu a hybridním hrozbám a při stálé komisi pro hybridní hrozby v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. V současnosti vyučuje. Jeho hlavním profesním zájmem jsou dezinformace a hybridní hrozby.
Comments