Politické i vojenské vedení současného Ruska zastává k současné mezinárodní situaci naprosto jasný postoj. Rusko je ve válce s euroatlantickým společenstvím vedeným Spojenými státy americkými, protože brání jeho opětovnému velmocenskému vzestupu a odmítá uznat jeho roli jako jednoho z klíčových globálních hráčů podílejícího se na formování nového mezinárodního řádu. Vojensky jde ale o mnohem silnějšího nepřítele, a proto jedinou možností, jak jej porazit, je asymetrický způsob vedení války, s využitím všech dostupných politických, ekonomických, informačních a technologických nástrojů, s cílem dosáhnout jeho vnitřního rozkladu a ovládnout mysl jeho obyvatel ve svůj prospěch.
Střední Evropa je v tomto směru jedním z klíčových bojišť, s ohledem na své historické postavení jako hraničního regionu spojeného se soupeřením o vliv mezi Ruskem a západní civilizací. Strategie přijatá vůči bývalým satelitům sdruženým nyní ve Visegrádské skupině ale zdaleka není jednotná a je přizpůsobena místním podmínkám a historii vývoje vztahů jednotlivých národů k Rusku, která je kromě období sovětské nadvlády značně odlišná.
Nejsložitějšími zeměmi pro ruský postup a šíření vlivu mezi jejich obyvateli se ukazují být tradičně protirusky naladěné Polsko a neslovanské Maďarsko. Státy, opírající se o svou vlastní imperiální historii a silnou národní identitu, k Rusku nevzhlíží s žádnými sympatiemi a neexistuje zde ani žádná tradice rusofilství. Zatímco ze strany Polska je Rusko s ohledem na historickou zkušenost považováno za odvěkého nepřítele, pro Maďarsko jde spíše o nevztah, výrazně nezabarvený ani pozitivními, ani negativními emocemi. Proto je pro Rusko obtížné oslovit v obou zemích širší veřejnost, ovlivňovat občany svými narativy a získat je pro své cíle. To se nedaří ani v případě místních vládnoucích elit, i když v obou zemích silně kriticky naladěných proti Evropské unii, protože primárně sledují své vlastní zájmy a slouží jim k tomu i politika, kterou zastávají vůči Rusku. Zatímco v případě Polska jde o jasnou snahu zbavit se posledních zbytků jakékoliv závislosti na této mocnosti a naopak posílit vazbu na USA a stát se hlavním americkým spojencem v Evropě, maďarská vláda zaujímá ve vztahu k Rusku mnohem pragmatičtější postoj a vnímá jej především jako ekonomickou a mocenskou příležitost. Nemá jakýkoliv zájem na posilování své závislosti na něm, ale oportunisticky jej využívá pro své zviditelnění a získání vlivnějšího postavení na evropské i mezinárodní scéně.
„Bez ohledu na to, jaké síly nepřítel má, bez ohledu na to, jak dobře rozvinuté jeho síly a prostředky ozbrojeného konfliktu mohou být, způsoby a metody pro jejich překonání mohou být nalezeny. Vždy bude mít zranitelnosti, a to znamená, že adekvátní prostředky mu čelit existují.“ - Valerij Gerasimov
V Čechách jim to jde výrazně lépe
Uplatňování vlivu v České republice a na Slovensku je oproti tomu pro Rusko výrazně jednodušší a také mnohem úspěšnější. Čechům a Slovákům chybí silná jednotící národní idea, oba národy patřily po několik posledních staletí mezi porobené a byly do značné míry asimilovány v rámci jiných velkých impérií. Obrozenecká hnutí v 19. století pak hledala záchytný bod v Rusku a zhlédla se v myšlenkách panslavismu. Mnichovské trauma z chování západních velmocí v roce 1938, silně zakořeněné v české společnosti, stejně tak jako slovenské tápaní při hledání své vlastní národní identity a ukotvení své státnosti v evropském uspořádání, vytvářejí živnou půdu pro ruskou vlivovou politiku. Rozdmýchávání protizápadních nálad, podsouvaní skrytých motivů spojencům v rámci Evropské unie a NATO prostřednictvím různých konspiračních teorií a šířením zmanipulovaných faktů nachází mezi občany v obou zemích značný ohlas. K popularitě alternativních médií přispívají i někteří politici, v případě České republiky sám nejvyšší představitel země, čímž se jejich dopad ve společnosti ještě násobí. Politické reprezentace v obou státech jsou navíc poměrně náchylné podléhat různým ruským finančním a zájmovým stimulům, což se projevuje nárůstem proruských postojů u jednotlivců napříč celým politickým spektrem.
I přes výše zmíněné rozdíly v dopadu ruských vlivových operací v jednotlivých zemích Visegrádské skupiny je patrný jeden společný znak, který ruská hybridní politika v posledních letech nese. Tím je rostoucí důraz na ovládnutí zdrojové báze informací v každé z těchto zemí prostřednictvím sítě vědomých i nevědomých vlivových agentů v mediální a akademické sféře. Do této činnosti jsou kromě místních ruských velvyslanectví zapojeny také dvě hlavní ruské vládní agentury ideologické subverze Rossotrudničestvo a nadace Russkij Mir. Výrazný vzestup jejich aktivit byl zaznamenán jak v Polsku, České republice, tak Maďarsku. Slovensko je v tomto směru výjimkou, a to s ohledem na skutečnost, že většina příslušníků slovenských intelektuálních elit má ze sebou studium v některém ze sousedních visegrádských států, kde už jsou vlivovému působení vystaveni.
Přestože tradiční metody přímého ovlivňování politiků a udržování ekonomického vlivu prostřednictvím dodávek energetických surovin jsou Ruskem stále využívány, jejich význam postupně klesá, neboť se ukazuje, že nevedou k dosažení potřebných cílů. Za úspěch lze samozřejmě považovat získanou podporu nejvyšších politických představitelů v Maďarsku, České republice a na Slovensku pro zrušení sankcí Evropské unie uvalených na Rusko, v dlouhodobém horizontu však nelze počítat s tím, že by došlo k rozsáhlejšímu obnovení ruského ekonomického vlivu v těchto státech. Prioritním místem pro šíření ruského vlivu se stává informační prostor, jehož ovládnutím lze formovat myšlení celé populace i politický diskurs v zemi protivníka. Prosazování ruského vidění světa vnějšími aktéry má však jen omezený dopad, jak ostatně ukazuje neklesající podpora obyvatel členství v Evropské unii a NATO ve všech čtyřech visegrádských zemích.60 Plné ovládnutí informačního prostoru může zajistit jen ovládnutí místní zdrojové báze. Proto byla stvořena „hybridní analytika“, jejímž cílem je získat intelektuální elity v jednotlivých státech pro dobrovolné šíření ruských narativů a zajistit jim tak mnohem větší důvěryhodnost a celospolečenský dopad. Hlavním cílem jsou přitom univerzity, vychovávající budoucí generace osobností, které budou ovlivňovat směřování svých zemí v nadcházejících desetiletích.
Martina Heranová
Comments