Glosu, kterou najdete níže, jsem napsal na konci března 2020 v době, kdy svět oblétly obrázky pacinetů s COVIDem ležících na chodbách italských či španělských nemocnic. V době, kdy tyto státy žádaly o pomoc, tak česká vláda nabídla pouze ochranné obleky. Dnes přijímáme pomoc od sousedních států, a já ve skrytu duše doufám, že se naši vládní představitelé alespoň trochu stydí.
Zdá se, že po prvních týdnech chaotického přístupu při řešení epidemie koronaviru (do určité míry alespoň z počátku pochopitelného), se postup odpovědných orgánů konsolidoval, a máme-li věřit výrokům a prognózám vládních představitelů a vrchního (ep)ide(mi)ologa Prymuly, nečeká nás „italský“ ani „španělský“ scénář kolapsu zdravotnického systému, který nezvládá příval nemocných potřebujících intenzivní péči. Stejně tak se zdá, že i česká společnost již částečně zpracovala prvotní šok, a kdo může, dodržuje nařízená restriktivní opatření a případně se zapojuje při řešení krizové situace (univerzity, šití roušek, dobrovolnické iniciativy apod.).
Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na „humanitární“ pomoc Zemanovy vlády v roce 1999, kdy tehdejší ministr Fencl za 80 miliónů vykoupil přebytky mléčných výrobků od českých zemědělců, a s velkou slávou je zaslal do Kosova, i když zrovna žádná taková poptávka ze strany zuboženého regionu nebyla.
Možná už je pak konečně načase začít se ptát, co můžeme udělat pro ty, které epidemie koronaviru zasáhla znatelně více než nás. Evidentně se otázka pomoci evropským sousedům dostala i na dnešní jednání vlády. Ministr zahraničí Tomáš Petříček zmínil, že by Česká republika mohla do Itálie a Španělska vyslat vojenské lékařské týmy, pokud s tím bude souhlasit ministerstvo obrany. Dosud neviditelný ministr obrany Lubomír Metnar se zřejmě díky tomu probral z mrákot a Petříčkův smělý nápad razantně zatrhl se slovy, že vojenské lékaře potřebujeme doma. Situaci pak „vyřešil“ muž v červené mikině, ministr vnitra Jan Hamáček, který těmto dvěma zemím nabídl několik krabic ochranných obleků. Tím je jistě nejen vyřešena kauza zabavených „italských“ respirátorů z Lovosic, ale učiněno zadost i evropské solidaritě.
Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na „humanitární“ pomoc Zemanovy vlády v roce 1999, kdy tehdejší ministr Fencl za 80 miliónů vykoupil přebytky mléčných výrobků od českých zemědělců, a s velkou slávou je zaslal do Kosova, i když zrovna žádná taková poptávka ze strany zuboženého regionu nebyla. Ale prostě se tím pomohlo českým zemědělcům a zároveň to také vypadalo, že něco děláme. Venku ale kroutili hlavou, a ti co působili na místě v terénu, se za českou vládu notně styděli. Ochranné obleky pro Španělsko a Itálii určitě nepřijdou vniveč, ale pachuť zůstává jako u sýrů. Nás to nic moc nestojí, obleků máme dost (a vyrobit je není zas tak technologicky náročné) a zrovna nám chybět nebudou.
Možná tuto epidemii zvládneme nakonec na jedničku, budeme evropskými premianty. Rozhodně si to přejme. Ale bezpochyby jednou přijde situace, kdy těmi evropskými premianty nebudeme a budeme prosit o solidaritu naše sousedy. A je možné, že se dočkáme tak akorát dodávky mléčných výrobků.
Comments