Existuje "spravedlivá válka"? Kdy může stát legitimně použít sílu, aby zachoval sám sebe? Tyto otázky představují jednu z nejaktuálnějších záležitostí. V Lyonu postřelili kněze, který bojuje o život. Francouzská vláda varovala před neustále stoupajícím nebezpečím útoků na nevinné občany ze strany islamistických radikálů v následujících dnech. Evropou otřásá poslední týden bestiální série náboženských útoků vůči pokojným občanům.
Ve čtvrtek v bazilice Notre-Dame v Nice 21letý muslim sadisticky zavraždil tři lidi. Starosta Nice to označil jako islamofašismus. K teroristickému útoku došlo přímo v srdci kostela. Ten se nachází na hlavní třídě Nice, ul. Jeana Medicina. Útočník za pokřiku Alláhu akbar zabil tři lidi, přičemž jedné ženě uřízl hlavu. Předtím v Paříži jiný muslim sťal na ulici učitele, protože se mu nelíbilo, jak vzdělával děti. „Macronovi, vůdci nevěřících, jsem popravil jednoho z jeho pekelných psů,“ objevilo se na twitterovém účtu údajného teroristy. Oběť útoku, středoškolský učitel dějepisu byl ukázán teroristovi otcem jednoho z žáků školy nedaleko místa činu. Učitel před nedávnem žákům přednášel o svobodě slova a ukazoval jim karikatury proroka Mohameda. Na učitele si následně několik rodičů stěžovalo, bylo mu vyhrožováno a příbuzní muslimských žáků podali stížnost na policejní stanici. Rodiny muslimů navíc požádaly ředitele školy, aby učitele vyloučil. Učitele Samuela Patyho tedy usmrtili jen za to, že se snažil žákům vysvětlit, co znamená svoboda slova. Pedagog učil, co znamená věřit nebo nevěřit ve svobodu názorů.
Svoboda projevu je jedna z nejvyšších hodnost. V této smutné době se prosím zamysleme nad tím, že musíme při Francouzích stát i vojensky na našich zahraničních misích. Současně dávají události posledních týdnů odpověď všem pochybovačům o oprávněnosti boje našich vojáků v zahraničí. Tam všude bojují proto, abychom výše zmíněné hrůzy nemuseli zažívat i v našich ulicích. Podle televizní stanice FRANCE 24 od útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo džihádisté jen ve Francii pozabíjeli více než 250 lidí. Jsme připraveni na to, že bojovníci, kteří nás chrání, musí být schopni jakýmikoli prostředky, i daleko od vlasti, čelit těmto nepřátelům? Každý dobrý voják ví, že boj je krutý. Budou stačit na to, aby nás ochránili? Protože to, co se děje, nás staví před Ultima ratio, poslední možnost. Daná perspektiva nevylučuje variantu, že mohou existovat situace, v nichž je užití vojenské síly odůvodněno a nemůže být kategoricky vyloučeno. Situace, v nichž naše bezpečí nemůže být vytvořeno beze zbraní a v nichž samo užití vojenské síly stojí ve službě překonání neustávajících teroristických útoků.
Obrana naší vlajky a hranice v dnešním světě, propojeném tisíci způsoby, již nikdy nebude začínat na pevnostní linii z r. 1938, jak si někteří bigotní lidé myslí. Nebude ani začínat na vnějších hranicích NATO. Bude se odehrávat v pouštích Hindúkuše a džunglích Afriky.
Problémy je třeba řešit tam, kde vznikají
Má tedy obrana naší vlajky smysl v dnešní globální komunitě? Jaký je smysl boje českých i slovenských vojáků v zahraničních misích? Nedá mi to, abych se jich nezastal, protože pokud jste jediný, kdo to může udělat, pak prostě musíte. Většina veteránů jsou skvělí vojáci, ale neradi o tom hovoří. Dovolím si tedy dnes hovořit za ně.
Obrana naší vlajky a hranice v dnešním světě, propojeném tisíci způsoby, již nikdy nebude začínat na pevnostní linii z r. 1938, jak si někteří bigotní lidé myslí. Nebude ani začínat na vnějších hranicích NATO. Bude se odehrávat v pouštích Hindúkuše a džunglích Afriky. Zahraniční mise jsou kolektivní obranou, která se snaží řešit problémy tam, kde vznikají, a ne až dojdou na naše zahrady nebo parky. Od r. 1914 přes 1938 po 1991 naše armáda byla vždy expediční. Od Vladivostoku, přes Tobruk po Kuvajt. Kdyby tomu tak nebylo a lidé na našich ulicích umírali pod kulkami snajprů jako ve Srebrenici, velice rychle bychom si uvědomili, jak pěkně jsme si díky našim vojákům žili. Motiv peněz, který je našim zahraničním vojákům často podsouván, se v hierarchii hodnot vojáků umístil až na 4.místě. Po pomoci lidem v místě bojů a ochraně rodin doma.
Sám jsem se účastnil mise v Afghánistánu, která patří mezi nejdelší váleční konflikty v dějinách ČR. Také si vyžádala nejvíce padlých vojáků. Lituji každého života, který jsme v pouštích Afghánistánu ztratili. Je to ale z etického i morálního hlediska přijatelnější, než aby v našich městech při útocích zbabělých teroristů na civilní cíle umírali děti. Domnívám se, že je normální, aby stát měl dobře vycvičenou profesionální armádu, na kterou je spolehnutí. Dodává to sebevědomí občanům i politikům a odstrašuje to nepřátele. Na druhou stranu je každému jasné, že armáda, která vůbec neválčí, je jako neprocvičený sval. Nebude stačit, když ji jednou budeme potřebovat.
Za této situace vám zůstává rozum stát, když český občan na sociálních sítích velebí smrt padlých českých hrdinů v Afghánistánu. Po zásluze mu hrozí 15let, protože na sociální síti schvaloval zabití 3 našich vojáků na bojové misi v Afghánistánu v srpnu 2018. Vyjadřoval v komentářích sympatie vrahům českých vojáků a veřejně vychvaloval zabijáky Tálibů. Jednoduše řečeno, chválil sadistické vrahy Čechů a vraždy. Motivací útoků Thalibanců bylo přitom odradit armády NATO od naší obrany v místě, kde problém s terorismem vzniká. Tam, kde pomáhali chránit bezpečnost a zdraví nás všech. Je správné, že takoví lidé končí u soudu. Když Češi bojovali v r. 1937 ve španělské občanské válce, měli heslo, které je platné i dnes: „U Madridu za Prahu!“.
Paříž 2015 a 2020, Nice 2016 a 2020, Brusel 2016, Berlín 2016 a 2020, Kӧln 2016
Závěrem bych rád upozornil na fakt, že problém s přistěhovaleckým terorismem nevznikl ze dne na den. Náznaky toho, co přijde, už byly, ale byly dlouhodobě ignorovány. Kdo upozorňoval na hrozící nebezpečí, byl stigmatizován ve veřejnoprávních médiích. Často byl paušálně označován za krajní pravici. Země V4 byly kritizovány z Bruselu, Berlína a Paříže, za svou „nevstřícnou“ imigrační politiku. Za této situace zní poněkud hořce komentář: „Dřív byl Bejrút Paříží Blízkého východu a dnes je Paříž Blízkým východem Evropy“. Hyperkorektnost a nemožnost nazývat věci pravými jmény je jedním ze symptomů zanikající civilizace. Zájemcům doporučuji k četbě Sedm zákonů kolapsů civilizací od prof. Miroslava Bárty. Řešení nastalé situace nebude jednoduché, bude nejspíš bolestivé a nepřijde rychle. Zvláště když evropské elity totálně zaspaly vývoj a pravděpodobně ani teď nechápou, čemu čelí. Paříž 2015 a 2020, Nice 2016 a 2020, Brusel 2016, Berlín 2016 a 2020, Kӧln 2016 a stovky dalších incidentů napříč Evropou by už dávno měly otevřít oči voličům a politikům.
S terorismem založeném na jiném vedení světa se nebojuje v rukavičkách, ale systémově jinými prostředky. Etika nepopírá otázku legitimního užití násilí jako takového. Principiální popírání legitimního užití násilí v určitých situacích by odpovídalo naivnímu pohledu na realitu, kterou v současnosti zakoušíme. Důrazem na demokratické principy se nemyslí proklamace jakéhosi absolutního a nepodmíněného pacifismu, který by bylo třeba dodržovat také tehdy, pokud by způsoboval nejhorší důsledky. Naopak je třeba připustit, že je v souladu s demokratickými principy, že použití vojenské síly může být v nejzazším případě nevyhnutelné.
コメント