Rozhovor s národním bezpečnostním poradcem Tomášem Pojarem nejen o české muniční iniciativě a snaze ji diskreditovat, důležitosti vytváření různých aliancí a fór pro prosazování českých zájmů, nově zřízené pozici zmocněnce pro strategickou komunikaci či o nadcházejících prezidentských volbách v USA, na jejichž výsledek čeká Vladimír Putin a které mohou přinést příměří na ukrajinském bojišti.
Po půl roce od prvních zpráv o české muniční iniciativě se zdá, že munice začíná na Ukrajinu proudit. Byla součástí realizace tohoto projektu i vaše záměrná mediální hra, kdy se v médiích objevovaly protichůdné informace například o počtech či termínech dodávek?
Žádná záměrná hra nebyla. My jsme povětšinou nic nekomentovali, nic neříkali, protože jde o to, aby dodávky byly bezpečné. A to můžete zajistit jen tím, že o nich vůbec nemluvíte. Protichůdné informace, které se objevovaly ve veřejném prostoru, nebyly od nás. Většinou totiž platí, že nic dělat nemusíte a různé spekulace se začnou objevovat samy. A v případě muniční iniciativy to rozhodně ničemu neškodilo. Důležité je jen, aby munice došla tam, kam dojít má.
Muniční iniciativa čelila v poslední době kritice z opozice, ale i některých médií, že munice může být předražená nebo že se nakupuje přes prostředníky. Co za touto kritikou stojí? Jde o obchodní zájmy některých subjektů, či například tradiční nedůvěra některých médií ke zbrojařům?
Já myslím, že to je směsice všeho a nechci o tom moc mluvit. Pravda je, že nepřítel nikdy nespí a je potřeba to nepříteli nezjednodušovat. Podstatné je, že vše funguje tak, jak bylo naplánováno, byť to samozřejmě není jednoduché. Nejsme to zdaleka jen my, kdo munici dodává. Je to poměrně široká operace mnoha zemí a je dobře, že to běží dál.
Maďarský premiér Viktor Orbán nedávno prohlásil, že tradiční mocenská osa Berlín-Paříž již neexistuje a nahradila ji nová osa Londýn-Varšava-Kyjev, spolu s Pobaltím a skandinávskými zeměmi. Je to reálné hodnocení? A pokud ano, není to vlastně dobře?
Tradiční osa Berlín-Paříž, ten tzv. motor Evropské unie, tvoří i dnes dvě nejvýznamnější země Evropské unie a žádná další takto významná v Unii není. Mají největší politickou i ekonomickou váhu. Jedna věc je bavit se o motoru EU, který jistě byl v jiných dobách výkonnější, než je dnes. Druhou věcí je pak to, kdo nastiňuje agendu v rámci Evropy a kontinentu jako takového. Role Polska je dnes větší než v minulosti. Velká Británie je také stále neopominutelnou zemí, bez ohledu na to, že již není v EU. Ale roli Pobaltí bych nepřeceňoval. Pokud to ale Orbán myslel především s ohledem na Ukrajinu, tak nepochybně země na severu Evropy jsou aktivnější, mimo jiné protože se cítí ohroženější.
Je to pochopitelné i z geografických důvodů. Země na jihu Evropy trápí jiné problémy než ty na severu, například migrace z Afriky. Proto nejsou tak aktivní ve vztahu k válce na Ukrajině, ta válka je prostě daleko. Nedomnívám se ale, že jde o něco dlouhodobého, protože záleží na tom, s čím se bude Evropa nebo její jednotlivé části, potýkat v budoucnosti. Pravdou ale je, že sever Evropy je na tom ekonomicky mnohem lépe a v tomto ohledu se rozdíl mezi severem a jihem stále zvětšuje, s čímž víceméně koresponduje i vojenská síla.
Čím si tedy vysvětlujete postoj Maďarska a jeho vlažnou, jen nevojenskou pomoc napadené Ukrajině?
Maďarsko v první řadě vždy myslí na všechny Maďary a maďarské menšiny v jeho okolí. To je středobod maďarské politiky, a tak je třeba přístup Maďarska k Ukrajině chápat. Současná pozice je dána přemýšlením a strategií Viktora Orbána a jeho ministra zahraničí Pétera Szijjártó, kteří hrají na strunu velkého Maďarska. To, co nyní dělá Maďarsko, je dáno leadershipem těchto pánů. Pokud by byl premiérem někdo jiný, dost možná by se Maďarsko chovalo ve vztahu k Ukrajině jinak.
Znovu se objevují hlasy, že Visegrádská čtyřka je za současné politické konstelace na Slovensku a Maďarsku mrtvým projektem. Proč bychom v této spolupráci měli vůbec pokračovat?
V4 funguje pořád stejně. Před dvěma měsíci proběhlo standardní jednání na premiérské úrovni, setkali se i prezidenti. V4 má řešit praktické otázky sousedské politiky, jako jsou ochrana hranic, migrace, policejní nebo dopravní či energetická spolupráce atd. V4 není uskupením, které by samo mohlo prorazit na úrovni Evropské unie, protože nemá dostatečnou váhu a hlasy dle daných pravidel. A tím pádem se vždy musí hledat jiné koalice. V4 sama o sobě v naprosté většině nehlasuje jednotně, ale zároveň je dobré, když se sousedé spolu baví a spolupracují na praktických věcech. Ano, politicky je nyní situace složitější, protože v evropské a zahraniční politice mají země V4 na některé otázky dost odlišné pohledy. Ale to je přirozené.
Nikdy nemáme vsázet jen na jednu kartu. Svět je pestřejší a pokud chceme něco prosadit, nebo naopak něčemu zabránit, tak musíme neustále vytvářet různé aliance. A když to jde na půdorysu V4, tak je to jen dobře. Vezměme si příklad jaderné energetiky. V4 je projaderná včetně zatím bezjaderného Polska. Je dobře tuto sílu využít, ale V4 sama o sobě nestačí a potřebujeme celou řadu dalších zemí, aby se nám v tomto směru podařilo na evropské úrovni něco prosadit.
V červnu byla zřízena pozice vládního koordinátora strategické komunikace, kterou zastává Otakar Foltýn. Často jste byl médii označován za gestora této problematiky, což jste vždy dementoval. Ulevilo se vám?
Ten, kdo říkal, že mám na starosti strategickou komunikaci, sám šířil dezinformace. Obvykle šlo totiž o dezinterpretace toho, co jsem ve skutečnosti říkal. A dost často bylo toto přesvědčení některých založené jen na titulcích článků. Jenže titulek vytváří někdo jiný než autor rozhovoru, natož pak ten, kdo je zpovídán. Nikdy jsem neměl na starosti dezinformace s výjimkou působení cizí moci. Tomu se společně s celou řadou institucí věnujeme a některé výsledky byly v posledních měsících vidět, například kauza Voice of Europe.
Proto se mi nijak neulevilo, protože mi zřízením postu koordinátora strategické komunikace žádná práce neubyla. Mám na starosti koordinaci zahraniční a bezpečnostní politiky, a na dezinformace nelze nahlížet pouze skrze bezpečnost. Když se všechno přežene na jednostrannou linku, tak to není ku prospěchu věci. Vždy jsem říkal, že se máme bránit a bojovat proti putinošmejdům stejně tak jako třeba proti energošmejdům. Ale nelze se proti těmto fenoménům bránit výlučně pomocí represe.
Zlepšuje se vláda jako celek, ale i jednotliví ministři ve strategické komunikaci? Viz třeba nešťastná přestřelka mezi šéfem armády generálem Řehkou a ministryní obrany Janou Černochovou…
Posoudit úspěšnost strategické komunikace a výsledky týmu Otakara Foltýna bude možné až s odstupem času. Jednotná strategická komunikace státu by měla probíhat. Ale na druhou stranu nezapomínejme, že demokratický svět je postaven na kritickém myšlení, dialogu, diskusi a střetu idejí a názorů. Pestrost názorů bychom neměli omezovat, ale naopak hýčkat a podporovat. Vše má svou určitou mez a je třeba hledat rovnováhu. Strategická komunikace má základní hodnoty svobodného světa hájit a o to se určitě Otakar Foltýn snaží.
V lednovém rozhovoru jste mi říkal, že nevylučujete variantu, že se nakonec novým americkým prezidentem nestane Trump ani Biden, ale někdo třetí. Teď se to může naplnit. Z pohledu Evropy a ČR by byl lepším prezidentem USA Donald Trump, nebo Kamala Harris?
Ještě pořád nevíme, co se stane v den voleb. Přepokládám, že to bude souboj mezi současnými kandidáty, ale na druhou stranu, před měsícem to vypadalo na souboj Biden-Trump a Biden je teď mimo hru a Trump byl málem zastřelen.
Jedním z nejhorších scénářů nejen pro nás, ale pro celý svět, by byl slabý americký prezident, který proti sobě bude mít celý Kongres. Měl by velmi omezené možnosti vládnutí, což by se projevilo ve světě. USA by nebyly tak akceschopné, na mnoha místech světa by se vytvořilo mocenské vakuum, a to z definice zaberou spíše ti agresivnější, než ti slušnější.
Osobně si přeji USA, které budou mít jasnou a předvídatelnou politiku. Trump je na jednu stranu nepředvídatelný, ale i v té nepředvídatelnosti je určité racio. Trump je transakční člověk, jeho politika je postavená na „dealech“, což samo o sobě je předvídatelné. Do určité míry se chová racionálně, byť vyvolává prudké emoce. Jak volby dopadnou, my neovlivníme a máme se připravovat na obě možnosti a to, jakým způsobem budeme s USA vycházet.
S ohledem na zahraniční politiku si myslím, že dokážeme žít s politikou Donalda Trumpa, stejně jako s politikou Kamaly Harris. Koneckonců nám ani nic jiného nezbude.
Pro nás bude jen dobře, když v USA povládne silný prezident. Ať si každý odpoví, kdo z této dvojice bude silnějším americkým prezidentem.
Comments