Absence důchodové reformy 32 let po sametové revoluci je jednou z nejsmutnějších vizitek českých demokratických vlád. Popsaly se stohy papíru, komise se rozpadly (nebo dělají něco jiného) a nevyhnutelný bankrot systému tiká dál. A přesto ještě právě probíhající schůze sněmovny může ve vší tichosti přinést skutečnou revoluci, která zabije několik systémových much jednou ranou.
Pamětníci možná ještě vzpomenou na časy, kdy spořící účty vyplácely nějaký úrok. Často dokonce vyšší než inflace. Dnes nejen že nedostaneme nic, ale z toho nic nám ještě užerou rychle rostoucí ceny všeho. Nenechme se mást, že oficiální inflace neroste. Špatně ji za lockdownů měříme, špatně do ní započítáváme náklady na bydlení, a rostoucí ceny materiálů do ní ještě nestačily probublat.
Z toho plyne jasné pravidlo: Čím dříve ten který stát začal s 2. pilířem, tím v něm bylo víc peněz, a tím razantněji je pak znárodnil. Nesnesitelná lehkost pokušení.
A bez výnosu si na důchod skutečně nenaspoří ani Chuck Norris. Když víme, že od státu žádný reálný důchod nedostaneme (obzvlášť po covidových dluzích), zbývá už jen kouzlo. Matematikové mu říkají složené úročení. České školství ho považuje za černou magii, asi proto se v něm o něm osvíceně nic nedozvíte.
Důchod 30 tisíc měsíčně?
Předpokládejme, že si 40 let pracovního života budete každý měsíc spořit čtyři tisíce (dnešních) korun, za konzervativní čtyři procenta. Postupně si tak od úst za tu dobu utrhnete necelé dva miliony korun. Ale díky složenému úročení těch milionů budete mít ve skutečnosti téměř pět. Magic. A tím to zdaleka nekončí. Když z nich budete chtít vyžít dalších dvacet let, do svých 85 let, znamená to důchod 29 tisíc měsíčně. Jen z vašich skutečných úspor, nad almužnu od státu.
Proto se snaží všechny důchodové reformy světa motivovat lidi k takovému spoření. Aspoň pasivnímu, kdy ukládáme ty čtyři tisíce do nějakého „oficiálního“ důchodového fondu, nějak pojištěného, aby nezkrachoval den před našimi 65. narozeninami. Ano, i to má velké mouchy. Stát pak omezuje, do čeho mohou takové fondy investovat. Zlí jazykové tvrdí, že to stát dělá schválně, aby směly investovat jen do státních dluhopisů. Aby si tak stát zajistil takové „perpetuum mobile“ na své zadlužování.
Ale ani to není to největší nebezpečí těchto takzvaných „druhých pilířů“ důchodového systému. Tím je hrozba jejich státního znárodnění.
Nesnesitelná lehkost pokušení
V zemích Visegrádské čtyřky je Česko poslední zemí, která zatím v 21. století neznárodnila soukromé úspory na důchod. Jistě, tento zločin proti lidskosti jsme si odbyli již ve století dvacátém, KSČ ukradenými penězi penzijních fondů financovala svoje řádění prvních pět let po svém puči. Teprve až tyto peníze došly, udělala v roce 1953 další krádež zvanou „měnová reforma“.
Ale podívejme se po sousedech: Maďaři 2. pilíř zavedli jako první v roce 1998. Během tuctu let byla v systému více než polovina pracujících. To znamenalo mnoho peněz na účtech, o kterých měl stát plný přehled. Takže je při nejbližší zámince v roce 2010 znárodnil (technicky se tyto úspory prohlásily za „solidární platbu“ bez vlivu na důchod).
Poláci zavedli 2. pilíř o rok později, a nárůst účastníků byl podobný. Ke znárodnění tam došlo tři roky po Maďarsku. Jak poznáme, že šlo o znárodnění? Tehdejší premiér Tusk se dušoval, že o znárodnění nejde. Vždyť stát ukradl jen polovinu úspor v druhém pilíři, tak prý mohli být Poláci ještě vděčni…
Slováci 2. pilíř zavedli v roce 2005. Všechny Ficovy vlády proti němu bojovaly, a byť tedy neznárodnily přímo uspořené peníze, znárodnily pravidla investování. Druhý pilíř tak vlastně nemohl generovat výnos, takže lidi stejně raději přelili peníze státu.
Z toho plyne jasné pravidlo: Čím dříve ten který stát začal s 2. pilířem, tím v něm bylo víc peněz, a tím razantněji je pak znárodnil. Nesnesitelná lehkost pokušení.
Paradoxně tedy buďme spíš rádi, že v Česku začal 2. pilíř až v roce 2013. Vstoupilo do něj jen 80 tisíc lidí, takže když jej dnešní premiér o dva roky později zase rušil, nevyplatilo se to ani znárodňovat. Tak se těch pár drobných střadatelům jednoduše vrátilo. Kde nic není, ani ministr financí nehrabe.
Západ zná řešení
Klíčem je nedávat soukromé úspory tam, kde je lze snadno znárodnit. Jistě, vždycky může přijít na hořkou cimrmanovskou zkušenost „peněženku mi můžou vzít, kočár mi můžou vzít, ale důl? Ten vám nikdo nemůže vzít…“. Ale můžeme to státu alespoň ztížit.
Ideálně, když vaše úspory nebudou vázány do pár důchodových fondů. Když si určité procento budete moci skutečně aktivně spravovat po svém, skutečně investovat (třebas pod dohledem zkušenějších). Protože tím státu šetříte budoucí výdaje, logicky vám za to musí daňově ulevit.
V Británii to zavedli v roce 1999, a existují ve spoustě dalších „skutečně západních“ zemích. Ročně tam takto aktivně může jednotlivec zainvestovat až 20 tisíc liber ročně, tedy zhruba osm průměrných platů.
U nás jsme v tomto doposud spíše živořili. Daňově výhodně můžeme uložit jen 24 tisíc na penzijní a dalších 24 tisíc na životní pojištění. Britský limit osmi platů by přitom byl pětkrát větší.
Nyní je ve sněmovně ve druhém čtení návrh zákona, podle kterého by se limit spojil na 48 tisíc. Ale hlavně, do mixu by přišla i třetí možnost: dávat tyto peníze na dlouhodobé investice. Do akcií, do dluhopisů, do fondů.
Vláda to evidentně nedělá kvůli důchodům. Spíše reaguje na kritiku Světové banky za bránění v rozvoji kapitálového trhu a soukromého investování. Ale podmínka dlouhodobosti investice nabízí pomoc i nereformovaným českým důchodům, „tak nějak zadarmo“.
Je přitom šance, že toto rozšíření bude skutečně cítit. Plného limitu 48 tisíc doposud využívalo jen minimum lidí. Odtrhnout si čtyři tisíce měsíčně není málo, vzhledem k tomu, co za to člověk mohl zatím dostat.
Ale nyní, pokud ty čtyři tisíce měsíčně bude možné skutečně zainvestovat do budoucích výnosů, a to buď napřímo nebo přes nějaký skutečně investující fond, zabijeme tím i mnoho much současného systému jednou ranou.
Nebudeme tolik potřebovat znárodnitelný druhý pilíř. Důchodovou reformu lidé provedou sami, bez komisí a čekání na stát. Více investičních peněz rozhýbe ekonomiku i bez státu. A hlavně přestaneme být jedněmi z nejpasivnějších střadatelů v Evropě. V éře záporných úroků pro pasivní střadatele si pasivitu nemůže dovolit nikdo z nás.
Petr Bartoň je hlavním ekonomem investiční skupiny Natland a pedagogem vysoké školy CEVRO Institut.
Článek byl publikován na serveru Hlídací pes: https://hlidacipes.org/.
Comments