Prezident Zeman se na rozloučenou přiznal k pokusu nastolit (polo)prezidentský systém. Buďme šťastni, že se mu to nepodařilo prosadit.
Ve své poslední Partii na TV Prima odcházející prezident veřejně potvrdil, že se jmenováním Rusnokovy vlády v roce 2013 pokusil neústavní cestou přeměnit český parlamentní režim na (polo)prezidentský.
Na otázku, zda byla za jeho rozhodnutím „snaha nastolit prezidentský systém“, Miloš Zeman s rozkoší sobě vlastní odvětil: „No samozřejmě, že ano.“ Zaklínal se přitom tím, že podle ústavy to bylo v pořádku, neboť „prezident má právo jmenovat premiéra, a to bez jakýchkoli omezujících podmínek“.
Svévolné obstrukce
V české ústavě, pravda, žádné přesné podmínky pro výběr předsedy vlády vyjmenovány nejsou. A ani být nemají, protože ústava tu není od toho, aby pamatovala na každou situaci, která se po volbách nebo v průběhu volebního období může nastat. Plně postačuje, že ústava odpovědností vlády vůči Poslanecké sněmovně vcelku jasně definuje politický systém jako parlamentní.
Navíc jde o takzvaný pozitivní parlamentarismus, kde vláda musí získat důvěru ve Sněmovně přímým hlasováním. A to předpokládá, že vláda musí přinejmenším v okamžiku svého zformování disponovat většinovou podporou. Nebo si alespoň zajistit toleranci části poslanců, kteří při hlasování o vyslovení důvěry odejdou ze sálu. Tak, jak se to v minulosti už několikrát stalo.
V tomto bodu je třeba připomenout, že oba Zemanovi předchůdci, Havel i Klaus, také čas od času mluvili o tom, že nemají povinnost jmenovat premiérem vítěze voleb, případně někoho, kdo má reálnou šanci získat pro svůj kabinet důvěru. V praxi však oba vždycky nakonec našli politika, který byl schopen vládu sestavit a v Poslanecké sněmovně ji obhájit.
Kupříkladu Václav Havel, ač byl sám kategoricky proti, v roce 1998 takto jmenoval Miloše Zemana.
Jen Zeman, navzdory existenci jiné sněmovní většiny, jmenoval Rusnoka, který od počátku neměl nejmenší šanci uspět.
Zeman své kroky v roce 2013, ale i obstrukce při jmenování či odvolání různých členů vlády obhajoval tím, že zavedením přímé volby „došlo k napětí mezi dosavadním zněním ústavy, včetně prezidentských kompetencí, protože toto dosavadní znění přímou volbu nepředpokládalo, a napětím na druhé straně“.
Tak tomu ale prostě není. V Evropě, ba přímo v našem sousedství, existuje řada parlamentních režimů s přímo voleným prezidentem, kde se prezident chová normálně. Tedy neobstruuje! Navíc, i kdyby Zemanem zmíněné napětí existovalo, nedávalo mu to žádné právo postupovat svévolně. A protiústavně!
To ale není všechno. V posledním rozhovoru připomněl prezident svou představu postavení přímo volené hlavy státu, která „má mít opět právo zákonodárné iniciativy“, respektive jejíž případné veto vůči zákonu by bylo „přehlasováno kvalifikovanou většinou, tedy 120, nikoli 101 poslanci“.
Jako v Rusku
Tady už opravdu přestává legrace. Miloš Zeman tímto načrtl vizi prezidenta jako představitele exekutivy, který je takřka všemocný i v oblasti legislativy. Tedy v té části moci, která prezidentovi nepřísluší nejen v parlamentním, nýbrž ani v prezidentském režimu.
Připomněl poloprezidentskou Francii a prezidentské USA, zjevně se spoléhaje na to, že jen málokdo tuší, jakými pravomocemi disponují jejich prezidenti.
Takže to řekněme jasně: francouzský ani americký prezident takovou kombinací pravomocí nedisponují. Zejména nemohou navrhovat zákony. Spojení práva navrhovat a téměř nepřehlasovatelně vetovat zákony by totiž bylo flagrantním porušením dělby moci. Tedy principu, jenž západní demokracie nejvíce odlišuje od všech ostatních politických systémů. A to především od systémů, jaké vidíme v dnešním Rusku nebo v Číně.
Miloš Zeman tak v samém závěru svého mandátu nepokrytě připomněl, proč je dobře, že končí.
Je jen škoda, že se zákonodárci v době, kdy v praxi naplno předváděl své protiústavní eskapády, nepochlapili a nezažalovali jej. Ne proto, aby ho připravili o úřad, což by na smíru v zemi nepřidalo. Ale proto, že by Ústavní soud jednou provždy jasně stanovil limity prezidentských ambicí. Bez ohledu na to, zda prezident získá dva, tři, nebo třeba čtyři miliony hlasů.
Text vyšel v Týdeniku HROT. Přetiskujeme se souhlasem redakce.
Ladislav Mrklas je politolog, spoluzakladatel vysoké školy CEVRO Institut a její emeritní prorektor. Odborně se specializuje na českou politiku a působí též jako člen Rady České televize.
Comments