Jmenování vlády Petra Fialy a následně i zvolení Petra Pavla do funkce prezidenta přináší do české kotliny jedinečnou naději na změnu atmosféry v celé společnosti a také, snad již definitivní, tečku za érou prokremelských politiků v nejvyšších patrech české politiky. V rámci této celospolečenské změny by neměl zůstat zapomenut dlouho neřešený problém zcela nedostatečné výuky dějin dvacátého století na základních a středních školách, bez jehož vyřešení bude nadcházející uzdravení rozštěpené české společnosti daleko obtížnější.
Zhoubné bujení současného dezinformačního ekosystému je totiž do značné míry umožněno všeobecnou neznalostí klíčových událostí soudobých dějin, která přispívá k absenci schopnosti kritického myšlení u nezanedbatelné části společnosti.
Soudobé dějiny a schopnost kritického myšlení
Silných příběhů z dějin využívá prakticky každá kultura či civilizace, která to myslí s budoucností své existence vážně. Moderní a demokratický stát, který chce, aby jeho občané byli jeho hodnotám nakloněni, musí pochopit roli soudobých dějin při rozvoji schopnosti kriticky zpracovávat informace. Současná politická témata totiž mají historické kořeny a bez znalosti soudobých dějin je prakticky nemožné mít relevantní názor. Podpora hodnot moderního demokratického státu rozhodně není trvalá ani bezdůvodná, stojí na určitém souboru společně sdílených hodnot, se kterými se musí většina dané populace ztotožňovat, aby podle nich mohla sama řídit svá budoucí rozhodnutí.
V současné generaci nelineárního válčení se naši nejsilnější hodnotoví odpůrci skrze využití svých historických narativů snaží naše soudobé dějiny zmonopolizovat a nahradit je příběhem, který by jim pomohl dokázat, že všechny události našich soudobých dějin vlastně směřovaly k jejich geopolitickému primátu na našem území.
Neznalost soudobých dějin způsobuje uzavření lidí do přítomnosti, a tím i manipulovatelnost a náchylnost k řešením, jež tyto režimy nabízejí, což může ve finále skončit ztrátou naší suverenity.
Řečeno zkráceně, i v tématech soudobých dějin platí, že fake news způsobují fake decisions a fake decisions z našeho života činí fake, což by byla v případě naší svrchovanosti a národní suverenity škoda. Byla by jednoduše škoda nahradit Masaryka, Havla a anglické letce příběhem směřujícím k adoraci Putinova režimu, byť prozatím zažehnané.
Role historických narativů a podmínky demokratické společnosti
Součástí vojenské strategie dnešních autoritářských režimů je zejména z důvodu nižších nákladů a mimořádně vysoké efektivity informační válka, mezi jejíž cíle bez sebemenších pochybností patří i snaha implementovat do mysli občanů napadeného státu své vlastní historické narativy. Tyto režimy tak činí proto, že jsou si velice dobře vědomy, že budoucnost lze kontrolovat skrze kontrolu minulosti, a tím změnit geopolitické směřování cílové země. Pokud těmto narativům věří alespoň část společnosti, může se u ní agresor těšit podpoře a očekávat pomoc od části politické reprezentace napadeného státu, přestože takové jednání jde proti jeho zájmům. Stát bez vlastní kultury a možnosti výběru politické reprezentace jednoduše není svrchovaným státem a existuje tak pouze na mapě.
Modifikace geopolitické reality skrze historické narativy
Význam narativů nejlépe ilustrují dva následující případy, první hypotetický, druhý reálný.
Představme si, že by celá nebo podstatná část české společnosti uvěřila narativu, že nás v roce 1968 Sověti osvobodili od fašistické kontrarevoluce a že J. V. Stalin byl od začátku druhé světové války proti Adolfu Hitlerovi a neuskutečnil společně koordinovaný útok na sousední Polsko, a ani neposvětil pakt Ribbentrop-Molotov. Taková společnost by uvěřila, že Sovětský svaz je, na rozdíl od proradných spojenců, jediný a věčný ochránce českého národa před hrůzami západního fašismu.
Proběhla by v takové společnosti vůbec sametová revoluce? A i kdyby proběhla, tak by se Česká republika rozhodně nestala členem NATO. Geopolitické následky úspěšné implementace narativů do mysli obyvatel by tedy byly nedozírné.
Živým příkladem úspěšné implementace podobných narativů budiž Bělorusko, země s prokremelským vůdcem naprosto izolovaná od západních institucí. Výsledkem jsou natolik katastrofální ekonomické a lidskoprávní podmínky, že se stalo zemí, kde nikdo seriózní nemůže plánovat svoji budoucnost a raději volí emigraci. Takto masivní emigrace potenciálních elit znamená konec běloruské kultury na území Běloruska a její nahrazení kulturou ruskou.
Na základě těchto dvou konkrétních příkladů lze bez sebemenší pochybnosti konstatovat, že implementace historických narativů cizí moci dovede ukončit existenci státní svrchovanosti bez jediného výstřelu. Míra úspěchu této strategie závisí na ochotě cílového státu tolerovat na domácí půdě jakási malá bezpečnostní vakua.
V tomto ohledu Česká republika hřeší zejména na neutěšenou situaci statisíců lidí v oblasti exekucí a na poměry vyspělé země i nezdravě podfinancovaného vzdělávacího systému. Rezignace na zavedení povinné výuky soudobých dějin je tak jen jedním z řady dlouho neřešených bezpečnostních vakuí, která otevírají prostor cizí moci, jejíž vlivoví agenti by se museli doslova zbláznit, kdyby této mimořádně lákavé možnosti nevyužili.
Důsledky nedostatečné výuky soudobých dějin
Tématu prosovětské interpretace moderních dějin se věnovala Bezpečnostní informační služba ve své výroční zprávě z roku 2017. Toto tvrzení je na jednu stranu velmi odvážné. Na stranu druhou by ale bylo nesprávné konstatovat, že současná výuka dějepisu na českých základních a středních školách vede vždy a ve všech případech k systematickému probrání učiva soudobých dějin. Jejich všeobecná znalost je jedním z mnoha postupů, jak cizí moci znesnadnit vyplnění tohoto malého bezpečnostního vakua svým vlastním příběhem, který nebude v souladu našimi zájmy. Tím se dostáváme k dlouhotrvajícímu sporu, jestli by měla být výuka dějepisu zaměřena primárně na soudobé dějiny, aby docházelo ke kultivaci občanské společnosti.
Tato kultivace je velmi obtížná, pokud je ve výuce kladen důraz na období, například Velkomoravskou říši, u nichž není možné si vybudovat vztah k občanským svobodám, demokracii a lidským právům, protože paralely s dnešní dobou jednoduše nejsou natolik patrné jako například u Protektorátu Čechy a Morava nebo u období komunistické totality. Pokud chceme nadále kultivovat občanskou společnost a žít ve svobodě a demokracii, je v našem vlastním zájmu, aby všichni měli základní znalosti o soudobých dějinách a povědomí o národní sounáležitosti. Zaměření výuky na soudobé dějiny jednoduše není možné nechávat jen na volbě kantora (kolik času tématu věnuje), případně na práci neziskových projektů. Není již jednoduše možné se nadále domnívat, že cesta k dlouhodobě udržitelné svobodě vede pouze skrze povolení svobodného podnikání, stavbu obchodních center, nošení outfitů světových značek a možnost cestovat a vlastnit chytrá digitální zařízení.
Takové zrestaurování společnosti je naprosto nedostatečné, jelikož trpí nevyrovnáním se s vlastní minulostí a tolerancí tyranizačních tendencí, na jejichž účelovém šíření v naší společnosti participují, zejména skrze média, prokremelští politici a jiní zástupci cizí moci. Podpora těchto politiků kromě jiných závažných důvodů, například neochotě řešit sociální deprivaci části společnosti, stojí také na narativech cizí moci.
Kultivace nejistoty a nedůvěra v instituce
Velice významným problémem rezignace na výuku soudobých dějin je v neposlední řadě také nejistota obyvatel ohledně vlastní identity, ze které posléze vychází nedůvěra v instituce, čehož některé státy zneužívají. K typickému důsledku této nejistoty patří přesvědčení části obyvatel zemí Visegrádské skupiny, že zůstat mezi Západem a Východem přinese to nejlepší z obou systémů. Pokud Ruská federace a Čínská lidová republika toto přesvědčení s různými tematickými obohaceními rozvíjí, například zesměšňováním základních lidských práv a svobod, dochází k úspěšnému vyvrácení hodnot, na kterých naše společnost stojí, a jakákoliv forma „exitu“ z tohoto hodnotového uspořádání je jen otázkou času. Slovy Sun-Tze, otce všech stratégů, jsou tito hybridní aktéři nejlepší válečníci, jelikož ovládnou nepřítelovu mysl a nepřítel se tak zdánlivě, ale vlastně fakticky, svévolně podrobí jejich vůli.
Geopolitické důsledky neznalosti soudobých dějin
Vliv cizí moci nelze plně odstranit, můžeme jej ovšem výrazně utlumit, pokud dostaneme do povědomí široké veřejnosti objektivní výklad dějin dvacátého století. Veřejnost si pak bude moci lépe vybavit paralely, například mezi vůdci první poloviny dvacátého století a vábením současných „silných, moudrých a mimořádně efektivních“ autoritářů, kteří nás přece nikdy nemohou ohrozit, protože s nimi děláme pouhý byznys. S hlubšími znalostmi dvacátého století by tento příběh pouze neškodného byznysu s naprosto „geniálními státníky“ slavil daleko menší úspěch. Každý žák, který projde vzdělávacím systémem bez znalosti soudobých dějin, je ideálním příjemcem těchto narativů. Marketingová expertka Alexandra Alvarová hovoří o cílené výchově hrdě omezených ignorantů, kteří se v noci budí hrůzou, když se jim zdá o cizincích. Nevzdělanost populace Alvarová považuje za pomocný faktor pro vybudování simulované demokracie, zdánlivě demokratického systému, kde jsou hlasy voličů získávány podle toho, co jim propaganda předloží.
Role pozitivních symbolů při budování soft power
Jak domácí, tak světová politika jednoduše není pouze o objektivních ukazatelích, jakými jsou například přírodní zdroje, přístup k moři a velikost ozbrojených sil. Politika je také, a někdy i hlavně, o symbolech, a má-li daná země dostatek pozitivních symbolů, může svůj význam výrazně zvýšit, přestože nemá přírodní bohatství jako země Perského zálivu a úroveň vědy jako Izrael. Politika obhajoby lidských práv byla právě tím jednoduše geniální, jelikož České republice dodávala respekt, obdiv a kontakty převyšující význam desetimilionové země. Tato soft power, prosazovaná politikou Václava Havla, se projevila zejména v diplomacii. Otevřela Československu a následně České republice dveře u vlivných osobností jako Madeleine Albright, Billa Clintona, Joe Bidena a dalších, jejím výsledkem byl pak náš vstup do NATO již v roce 1999. Ten také stál za následujícím ekonomickým růstem, jelikož byl pro většinu zahraničních firem signálem, že jde o prostor, kde mohou bezpečně investovat. Úspěšným završením této politiky byl vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004.
Značka Václav Havel nám dodnes otevírá dveře po celém svobodném světě a měla by dělat radost i jedincům počítajícím groše, jelikož je téměř zdarma. Česká republika ovšem této možnosti kvůli pilné práci prokremelských politiků využila jen minimálně, slova pravda a láska se stala téměř nadávkami a soft power, která nás mohla dostat na úroveň Nizozemska či Dánska, postupně vymizela. Tito politici namísto toho postupně prosadili narativy o malé a bezvýznamné zemi, přestože jsme podle parametrů jako ekonomika, rozloha a počet obyvatel středně významnou zemí. Prokremelští politici rozšířili představu, že bychom měli na ta „směšná a obtěžující“ lidská práva konečně rezignovat a nahradit je „principem“ kdo zaplatí víc.
Po více než deseti letech praktikování této politiky postrádající soft power je již nezpochybnitelné, že České republice, s výjimkou partikulárních zájmů byznysmanů napojených na tyto „pragmatické“ politiky, úspěch úměrný civilizované evropské zemi nepřinesla. Zcela jasným důkazem správnosti politiky obhajoby lidských práv byla jedna jediná cesta premiérů středoevropských zemí do Kyjeva, která nám během několika málo okamžiků vydobyla toto ztracené renomé zpět. Díky této cestě již nikdo seriózní nepochybuje, že jsme zpět na mapě civilizovaného světa.
Bez soudobých dějin se vzdáváme práva na existenci
Pokud chceme, aby tyto ideje, propůjčující České republice nebývalý vliv, zůstaly naživu, měli by si lidé uvědomovat jejich cenu. Výuka důležitých milníků soudobých dějin ještě na základních školách a návazně ve větší dotaci na středních školách by tuto šanci dramaticky zvýšila. Širší povědomí o osudových osmičkách a normalizaci by napomohlo snížit podporu politiků sympatizujících s cizí mocí. Dlouho odkládané budování nového a sebevědomého státu by mělo využít luxusu, který jako Češi máme.
Prvorepubliková kulturní, ekonomická a zejména v oblasti práv žen i lidskoprávní vyspělost, jejich ztráta v důsledku dvou zlověstných totalitních režimů a její opětovný a složitý návrat s příběhy hrdinství zahraničního i třetího odboje, jsou přece příběhem, který by nám leckterá vyspělá země mohla závidět. A nenechme se mýlit, i bolestivá zkušenost se čtyřiceti lety komunismu a invazí v roce 1968 je určitou výhodou, kterou naši západní partneři postrádají.
Je jednoduše nutné změnit přístup k výuce soudobých dějin tak, aby se už nestávalo, že žáci důkladně proberou pravěk a středověk a podrobného probrání okamžiků soudobých dějin se dočkají až na vysoké škole v rámci volitelných kurzů. Stát, který toto umožňuje, otevírá dveře k nahrazení svého příběhu příběhem cizí moci, čímž se de facto vzdává práva na suverénní existenci.
David Soukup vystudoval politologii a bezpečnostní studia na vysoké škole CEVRO Institut, posléze působil v think-tanku Evropské hodnoty a v Centru proti terorismu a hybridním hrozbám. V současnosti působí při stálé komisi pro hybridní hrozby v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Jeho hlavním profesním zájmem jsou dezinformace a hybridní hrozby.
Comments